Uslyšel jsem, jak Komov zničeně vydechl, a nastalo dlouhé ticho. Když se konečně rozpovídal znovu, hlas měl velmi neobvyklý, nějak nalomený. Rozpovídal se o Poutnících — nejdřív se divil tomu, jak se mohli dopustit takové nepředloženosti, jako je instalace podobného automatického vrahouna, ale sám si hned vzpomněl na nepřímé důkazy, které svědčily o zvyku Poutníků putovat vesmírem vždy v celých eskadrách, což znamená, že každý osamělý hvězdolet zákonitě považují za automatickou sondu. Neodpustil si také poznámku, že i na Zemi je načase, aby skončila ta půlstoletá barbarská epocha samotářských letů volného průzkumu — přináší to příliš mnoho obětí, příliš málo užitku a spousty trapných omylů. „To ano,“ souhlasil Gorbovskij, „už jsem na to taky myslel.“ Pak Komov připomněl řadu případů, kdy záhadně mizely automatické kosmolety směřující k některým neznámým planetám. „Pořád jsme se nemohli dostat k tomu, abychom si na ty záhady pořádně posvítili — a vida, teď je můžem vidět ve zcela novém světle.“
„Skutečně!“ zaradoval se Gorbovskij. „Velmi zajímavá myšlenka.“ S chutí si popovídali o té strážní družici, podivili se, jak je možné, že nesla jen dvě nálože, pokusili se alespoň zhruba odhadnout, jaké z tohoto pohledu musely být představy Poutníků o hustotě osídlení vesmíru, dospěli k závěru, že se nakonec příliš neliší od těch našich, ale samo sebou se nabízí také myšlenka, že měli v úmyslu se sem jednou vrátit a pak to kdovíproč neudělali — možná má tedy pravdu Borovik, který předpokládá, že Poutníci Galaxii opustili. Komov položertem vyslovil předpoklad, že Poutníci jsou vlastně ti zatracení domorodci — uhonění, přesycení dojmy, informacemi a zkušenostmi, a proto dnes uzavření do sebe. Gorbovskij si neodpustil narážku související s Komovovou oblíbenou teorií a začal ho také žertem vyslýchat, jak takovou evoluci Poutníků hodnotit z hlediska hypotézy vertikálního pokroku.
Pak se zmínil o zdraví doktora Mbogy, uprostřed věty přeskočili na potřebu co nejrychlejšího zpacifikování nějaké ostrovní říše a na roli, již by v této pacifikaci měl sehrát nějaký Karl Ludwig, jemuž neznámo proč říkali také Poutník; od milého Karla Ludwiga přešli hladce a plynule k otázkám mezí kompetence Rady galaktické bezpečnosti, a shodli se na tom, že do této kompetence patří jen civilizace humanoidní… Velice brzy jsem přestal chápat, o čem je řeč, a hlavně proč se mluví právě o tom, o čem se právě mluví.
A Gorbovskij najednou řekclass="underline"
„Dočista jsem vás umořil, Gennadiji, nezlobte se. A běžte si odpočinout. Byla to velice příjemná debata. Zvlášť když jsme se tak dlouho neviděli.“
„Zato teď se samozřejmě brzy uvidíme znovu,“ poznamenal trpce Komov.
„Ano, řekl bych tak za dva tři dny. Bader už je na cestě. Borovik taky, řekl bych, že zítra bude na základně celý Komkon.“
„Takže do pozítřka na shledanou,“ rozloučil se Komov.
„Pozdravujte taky tu vaši službu… Jmenuje se Stas, jestli se nemýlím. Je takový… předpisový, nebo jak to říct. A Jakova, taky Jakova ode mě pozdravujte. I ostatní členy posádky.“
Ještě jednou se rozloučili.
Seděl jsem dál jako myška a bezmyšlenkovitě civěl na panoramatickou obrazovku. Za mými zády už se neozýval jediný zvuk. Minuty se vlekly nesnesitelně pomalu. Z přání otočit se mi zkameněl krk a píchalo mě pod lopatkou. Bylo mi dokonale jasné, že Komov je zdeptán. Protože sám jsem si připadal zadupán do země. Hledal jsem odpověď za Komova, ale v hlavě mi jako jehla na staré desce přeskakovalo stále totéž: No a co má být, že tu byli Poutníci? To je toho, nějací Poutníci. Já sám jsem třeba taky tak trochu Poutník…
Najednou se Komov zeptaclass="underline"
„No a vy? Jaký na to máte názor vy, Stasi?“
Div jsem bez rozmyslu neplácclass="underline" „Prosím vás, na nějaké Poutníky se můžem klidně to…,“ ale včas jsem se opanoval. Abych si nezadal, poseděl jsem ještě vteřinku ve stále stejné poloze, a teprve pak jsem se i s celým křeslem otočil. Komov s bradou usazenou na propletených prstech sledoval pohaslou obrazovku vizoru. Oči měl zpola zavřené, ústa téměř truchlivá.
„Asi budeme muset čekat…,“ řekl jsem. „Co jiného…? Protože Špunt už asi nepřijde… a když ano, tak si dá načas…“
Komov pohnul koutkem úst.
„Copak Špunt, ten přijde. Na to se příliš rád ptá… Víte, kolik už teď musí mít připraveno nových otázek?“
Bylo to téměř slovo od slova totéž, co v jídelně vykoumal Vanderhoose.
„V takovém případě by možná…,“ zabručel jsem nerozhodně, „by možná bylo lepší opravdu…“
Co já k tomu mohl říct? Co mohl po Komovovi a po samotném Gorbovském říct řadový kybertechnik, stár dvacet let, praxe v terénu šest a půl dne — možná vcelku obstojný, pracovitý, snaživý, se zájmem o věc atakdále, ale zároveň nutno říct rozumu nepříliš pronikavého, takový prosťáček a polovzdělanec…
„Možná,“ přikývl unaveně Komov. Zvedl se a šoupaje podrážkami o podlahu se odšoural k východu, ale na prahu se ještě otočil. Jeho obličej se stáhl do trpitelského šklebu. Téměř vykřikclass="underline" „Copak nikdo z vás nechápe, že Špunt je jediný případ, případ v podstatě nemožný, a proto jediný a poslední svého druhu? Něco takového se už nikdy nestane. Rozumíte? Nikdy!“
Odešel a já zůstal sedět tváří k vysílačce a zády k panoramatické obrazovce. Nikdy…! No jistě, už nikdy. Proč se v tom takhle plácáme? Chudák Komov, chudinka Majka, chudák Špunt… Kdo z nich je asi největší chudák? Nezbývá, abychom odtud opravdu odešli. Špuntovi se uleví, Majka půjde studovat pedagogiku, takže nejvíc asi zkusí Komov. Něco takového se snad ani nedá vymyslet — badatel narazí, a osobně narazí! na superunikátní možnost své vývody experimentálně doložit, a najednou je všechno napadrť. Najednou se právě Špunt, který se měl stát věrným pomocníkem, neocenitelným prostředníkem, hlavním beranidlem, drtícím všechny nesnáze a překážky, sám mění v překážku největší… Otázku přece nemůžeme stavět podle principu „Špuntova budoucnost, nebo vertikální pokrok lidstva?“ … Je to taková logická rošťárna, něco jako Zenónovy aporie. Nebo v tom není protimluv? A opravdu je otázku třeba stavět takto? Lidstvo je přece jenom… Zamyšleně jsem se otočil tváří k panoramatické obrazovce, roztržitě na ni pohlédl — a jen jsem vyhekl. Všechny ty kardinální problémy mi okamžitě vypadly z hlavy.
Uragán se docela utišil. Celá krajina zbělala sněhem a jinovatkou, ale důležitější bylo, že hned vedle lodi, těsně na okraji zorného pole našich kamer někdo byl a já už věděl, že je to Špunt, osamělý, drásaný na kusy mezi dvěma civilizacemi, a nemůže se odhodlat k tomu, aby vstoupil…
Cvalem jsem vyrazil na chodbu. V přechodové komoře jsem automaticky popadl kožich, ale hned jsem ho zase odhodil, celým tělem nalehl na blánu a doslova vypadl ven. Špunt už tam nebyl. Hlupák Tom rozsvítil návěst a dožadoval se pokynů. Všechna ta bělost mihotala v rozechvělém světle polární záře. Jen těsně u průlezu se pod mýma nohama černal nějaký kulatý předmět. Chvilku mi trvalo, než jsem se přiměl sklonit se k němu.
Byl to náš míč. A na míč někdo narazil obruč se třetím okem. Objektiv byl vymlácený a celá čelenka vypadala tak, jako by se dostala doprostřed kamenopádu.
A na sněhové duchně nikde ani stopy.
ZÁVĚR
Volá mi pokaždé, když si chce popovídat.
„Ahoj, Stasi,“ řekne vždycky. „Podebatujem? Co ty na to?“
Na spojení máme vyhrazeny čtyři hodiny denně, ale rozvrh zásadně nedodržuje. Neuznává ho. Volá mě, když spím, když sedím ve vaně, když pomáhám ostatním, kteří do posledního šroubku rozebírají družici Poutníků… Ale nezlobím se. Na něj se ani zlobit nemůžete.
„Ahoj, Špunte,“ ozývám se. „To víš, že podebatujem.“
Mhouří se jakoby spokojeností a pokládá standardní otázku.
„Teď jsi opravdický, Stasi? Nebo je to tvůj obraz?“
Ujišťuji ho, že jsem to já osobně, Stas Popov jako takový. Už mnohokrát jsem se mu snažil vysvětlit, že fantomy vytvářet neumím, a on to zřejmě už dávno pochopil, ale otázka zůstává. Možná jen tak žertuje, možná si jinak naše tradiční uvítání neumí představit, a možná se mu prostě líbí slovo fantom. Těch oblíbených slov má přece plno — fantom, fenomenální, bim-bam-bram-boračka…