„Proč oko vidí?“ začíná.
Vysvětluju mu, proč oko vidí. Pozorně mi naslouchá a co chvíli se citlivými prsty dotýká vlastních očí. Umí úžasně poslouchat, i když už zanechal svého někdejšího zvyku klepat se při každém větším překvapení jako šílenec — a já v něm neustále pociťuju zvláštní zápal, skrytou, nespoutanou vášeň, nepopsatelný a pro mě žel nedostupný všeobjímající jásot z poznávání.
„Fenomenální!“ chválí mě, když skončím. „Špačíček. Promyslím si to a pak se tě zeptám znovu…“
Mimochodem, ty jeho osamělé meditace nad vyslechnutým (zběsilý tanec lícních svalů, spletité ornamenty z listí, kamenů a prutů) ho někdy přivádějí k velice podivným závěrům. Třeba teď: „Poslyš, a jak se přišlo na to, že lidi přemýšlejí hlavou?“ Značně mě to vyšinuje z kolejí a začínám katastrofálně plácat. Poslouchá mě stejně pozorně jako kdykoli jindy a já se postupně dostávám na hladinu, nahmatávám pevnou půdu pod nohama, všechno vlastně běží hladce, oba jsme, zdá se, spokojeni, ale když zdárně dospěju ke konci, usadí mě:
„Ne. To je příliš konkrétní. To platí jen někdy a jen někde. Když přemýšlím hlavou, tak proč nikdy nemůžu přemýšlet bez rukou…?“
Cítím, že se dostáváme na tenký led. Centrum mi kategoricky zakázalo jakékoli rozmluvy, které by nějak mohly směřovat k problémům souvisejícím s domorodci. Vyhnout se takovým obratům v dialogu stoprocentně není možné a v poslední době jsem si všiml, že Špunt velmi nelibě a bolestně nese dokonce i své vlastní poznámky o způsobu života, který vede. Že už by sám začal něco tušit. Kdoví. Už několik dní čekám, až se přímo zeptá. Přeji si tu otázku, a bojím se jí…
„Proč vy můžete a já ne?“
„To ještě pořádně nevíme,“ přiznávám se a opatrně dodávám. „Je tu i předpoklad, že vlastně nejsi tak docela člověk…“
„A co je to potom člověk?“ zaskočí mě okamžitě. „Co je to člověk docela?“
Zatím si jen velice mlhavě umím představit, jak mu na takovou otázku odpovědět, a slibuji mu, že si o tom promluvíme při našem příštím setkání. Udělal ze mě hotového encyklopeda. Někdy musím informace polykat celý den a taky se snažit nějak je strávit. Pracuje pro mě VCI, pracují pro mě největší kapacity ze všech oblastí vědění a já mám právo kdykoli se s kýmkoli z těchto lidí spojit a žádat je o vysvětlení — jak je to s modelováním P-abstrakcí, s látkovou výměnou u abissálních forem života či se základní metodikou výstavby šachových úloh…
„Vypadáš nějak unaveně,“ řekl mi soucitně.
„Ale ne,“ uklidňuju ho, „to se dá vydržet.“
„Překvapuje mě, že se tak snadno unavíš,“ zamyslel se. „Nevím čím to je, ale já se neunavím nikdy. Co to vlastně je, ta únava?“
Nadechuji se opravdu zhluboka a pohotově vysvětluju, co je to únava. Poslouchá mě a rozkládá před sebou kamínky, jež pro něj opracoval starý dobrák Tom, který jim propůjčil podobu krychlí, hranolů, koulí, kuželů a dalších geometrických tvarů. V okamžiku, kdy končím, stojí před Špuntem složitá konstrukce, která rozhodně nic konkrétního nepřipomíná, a přesto je po svém harmonická, zvláštně smysluplná.
„To jsi mi vyložil pěkně,“ chválí mě spokojeně. „Řekni mi — a tuhle naši besedu taky zaznamenali?“
„Ano, samozřejmě.“
„A obraz je dobrý, jasný? Myslím obraz!“
„Jako vždycky.“
„Tak ať se na tuhle stavbu podívá děda. Podívej, dědo, ložiska stydnutí jsou tady, tady a tady…“
Špuntův dědeček Pavel Alexandrovič Semjonov je matematik věnující se realizaci P-abstrakcí. Je to řadový vědec, ale jinak velký vzdělanec a Špunt s ním udržuje trvalé tvůrčí kontakty. Pavel Alexandrovič už mi říkal, že Špunt uvažuje často naivně, ale vždycky originálně a některé jeho úvahy jsou zajímavé i z hlediska Parsifalovy teorie.
„Rozhodně,“ slibuji mu. „Určitě to odvysílám, ještě dneska.“
„Možná jsou to jen hlouposti,“ rozhodne se najednou a jediným pohybem stavbu rozmetá. „A co dělá Ljova?“
Ljova je provozní inženýr základny, velký šprýmař a skvělý vypravěč anekdot. Když se Špuntem rozmlouvá on, zaplaví éter kolem celé planety nadšený Špuntův výskot a smích a o mě se pokouší něco jako žárlivost. Špunt má Ljovu velmi rád a pokaždé se po něm shání. Někdy se ptá i na Jakova Vanderhooseho a je znát, že sladké tajemství licousů pro něj doposud zůstalo neodhalené a vskutku jitřivé. Jednou nebo dvakrát se ptal taky na Komova, já mu vysvětlil, co je projekt Archa 2 a proč tento projekt vyžaduje přítomnost xenopsychologa. Jedině o Majku se ani jednou nezajímal. Když jsem se jednou sám snažil zavést na ni řeč, když jsem se pokoušel vysvětlit, že ač ho oklamala, učinila tak výhradně v jeho zájmu a pro jeho dobro, že z nás čtyř právě ona pochopila, jak je mu těžko a jak nezbytně potřebuje pomoc, když jsem se zkrátka snažil nějak mu to všechno vtlouct do hlavy, prostě vstal a odešel. A stejně tak vstal a odešel, když jsem mu při jakési příležitosti chtěl vysvětlit, co je to lež…
„Ljova spí,“ řekl jsem. „My tu teď máme noc, přesněji řečeno noční hodiny palubního času.“
„Takže ty jsi taky spal? A já tě vzbudil?“
„To vůbec nevadí,“ uklidňuju ho naprosto upřímně. „Pro mě je zajímavější s tebou mluvit než spát.“
„Ne. Jen běž a spi,“ nařídil mi nesmlouvavě. „Jsme my to ale zvláštní bytosti. Všichni bez výjimky musíme někdy spát.“
To jeho „my“ polévá mou duši jako hojivý balzám. Ačkoli, Špunt poslední dobou užívá toho zájmena stále častěji a já už si pomalu zvykám.
„Běž spát,“ opakuje Špunt. „Ale nejdřív mi něco řekni: Nepřijde sem někdo, myslím sem na břeh, zatímco budeš spát?“
„Nikdo,“ ujišťuju ho jako obvykle. „Nemusíš si dělat starosti.“
„To je dobře,“ říká spokojeně. „Klidně spi a já si zatím půjdu popřemýšlet.“
„Jen běž.“
„Na shledanou,“ říká mi.
„Na shledanou,“ říkám mu.
Jenže už vím, co bude dál a k spánku se neukládám. Už je mi nad slunce jasné, že dnes se nevyspím.
Sedí ve své obvyklé póze, na kterou jsem si časem taky zvykl a která už mi nepřipadá tak strašně nepohodlná. Jistou dobu se dívá do pohaslé obrazovky na čele dědouška Toma, pak pozvedá oči k nebi, jako by doufal, že někde ve dvousetkilometrové výši spatří naši základnu spolehlivě spojenou s poutnickou družicí, za jeho zády se prostírá důvěrně známá krajina zakázané planety Archa — písčité duny, nepokojná čapka mlhy nad horkým bahnem, chmurný horský hřbet na obzoru a nad ním dlouhé, tenké linie kolosálních stožárů, stejně jako dřív — a možná už navždy — záhadných, ohebných, neklidně rozechvělých tykadel obřích brouků.
Dole je teď jaro, na keřích rozkvetly velké, nečekaně pestrobarevné květy, nad dunami se převalují vlny teplého vzduchu. Špunt se roztržitě rozhlíží, jeho prsty přebírají vyleštěné kamenné kostky. Dívá se přes rameno k horám, pak hlavu otáčí zpátky a chvíli sedí bez jediného pohybu s hlavou hluboko skloněnou. Pak se odhodlá, natáhne ruku přímo ke mně a stiskne tlačítko pod Tomovým nosem. „Ahoj, Stasi. Už ses prospal?“
„Ano,“ odpovídám a je mi to k smíchu, i když bych spal jako štěně. „Teď bychom si mohli pohrát, co ty na to, Stasi? Nemám pravdu?“
„Máš,“ ujišťuju ho. „To by bylo senzační.“
„Čížci v čočce,“ říká a chvíli mlčí. Čekám.
„No tak dobře,“ dodává potěšeně. „Takže bychom si zase mohli podebatovat, ano?“
„Jasně,“ říkám mu. „Proč ne!“
Arkadij a Boris Strugačtí
ŠPUNT
Ilustroval Milan Erazim.
Graficky upravil Zdeněk Kudělka.
Z ruského originálu Malyš, vydaného nakladatelstvím Molodaja gvardija v Moskvě roku 1980, přeložil Libor Dvořák.
Vydal jako svou 7828. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1989.