Jak dlouho jsem stál jako solný sloup a poslouchal, to nevím. Nejstrašnější bylo, že jsem ho slyšel úplně zřetelně. Dokonce jsem si uvědomoval, že to už není neartikulované, neoduševnělé kňourání novorozeněte ani dotčený řev čtyř či pětiletého caparta — to kvílelo a zalykalo se mrně, které ještě neumí chodit ani mluvit, ale už to není kojenec. Mám takového synovečka, je mu něco přes rok…
Pronikavě zařinčel signální zvonek příjmu, což bylo v této chvíli tak nečekané, že mi srdce div nevyskočilo z hrudi. Opřel jsem se o pult, mátožně se dopotácel k radiostanici a příjem zapnul. Dítě pořád ještě plakalo.
„Tak jak nám dupou králíci?“ dotázal se bujaře Vadik.
„Nijak,“ odpověděl jsem.
„To jsi ještě na nic nepřišel?“
„Na nic.“ Přistihl jsem se při tom, že když nemluvím, přikrývám mikrofon rukou.
„Nějak špatně tě slyším,“ hlásil mi Vadik. „A co chceš dělat?“
„Uvidíme,“ zablekotal jsem a jen stěží si uvědomoval, co vlastně říkám. Dítě plakalo dál. Teď o něco tišeji, ale stále stejně zřetelně.
„Co je to s tebou, Stasi?“ znepokojil se Vadik. „Vzbudil jsem tě, nebo co?“
Ze všeho nejraději bych mu býval řekclass="underline" „Podívej se, Vadiku, mně tady brečí nějaký dítě. Co mám dělat?“ Našel jsem však v sobě dostatek duchapřítomnosti, abych si uvědomil, jak by podobné konstatování mohlo být přijato. Proto jsem si jen odkašlal a řekl jsem:
„Víš co, já se tak za hodinku ozvu. Už se mi tu něco rýsuje, ale zatím nemám jistotu, jestli je to nabeton…“
„Dobro,“ protáhl stále ještě ustaraně Vadik a skončil.
Pár vteřin jsem nepřítomně postál u vysílačky a potom jsem se vrátil ke svému panelu. Dítě ještě několikrát vzlyklo a utichlo. A Tom už zase stál. Ta ničemná truhla se zase zastavila. A Jack s Rexem taky stáli. Plnou vahou jsem se opřel o tlačítko kontrolního signálu. Efekt veškerý žádný. Nejraději bych se býval usedavě rozplakal, ale naštěstí mi došlo, že soustava je vypnutá. A že jsem ji vypnul já sám, když jsem před dvěma hodinami začal kontrolovat programy. Jsem já to ale odborník — k nezaplacení. Neměl bych to oznámit základně a požádat o vystřídání? Můj ty smutku, to by ale bylo k vzteku! Přistihl jsem se při myšlence, že ve strašném napětí čekám, až ten cirkus začne znovu. Díky tomu jsem pochopil, že pokud zůstanu tady ve velíně a budu se jen zaposlouchávat do ticha, nic nezmůžu, zbyde mi jen to trpné naslouchání, a v takovém případě samozřejmě uslyším, to panečku bude věc, co já všechno uslyším!
Už bez váhání jsem stiskl tlačítko PREVENCE—ÚDRŽBA, vytáhl z police pouzdro se seřizovacím nádobíčkem a skoro tryskem jsem velín opustil. Snažil jsem se o maximální sebeovládání a s kožichem jsem se tentokrát vypořádal poměrně rychle. Ledový vzduch, který mi venku ožehl tvář, mě vzpružil s konečnou platností. Křupaje podpatky v písku jsem bez dlouhého otálení a ohlížení vyrazil ke stanovišti, přímo k Tomovi. Ledovce, mlhy, oceány — to všechno mě od této chvíle přestalo zajímat. Koukal jsem se stát tím příslovečným ševcem, který udělá nejlíp, když se drží svého kopyta. Tím spíš, že jsem najednou ani pořádně nevěděl, kde to kopyto je a jak vypadá, a přitom povinností a úkolů mi nepochybně přibylo.
Nejdřív jsem zkontroloval Tomovy reflexy. A shledal jsem, že jsou v báječném stavu. „Výborně!“ konstatoval jsem nahlas, vylovil z pouzdra skalpel a jediným přesným pohybem, jako někde u zkoušek, jsem otevřel kyberovu temenní kost.
Pracoval jsem s požitkem, se zápalem snad až nepříčetným, přesně, rychle, promyšleně, jako stroj. Jedno mohu prohlásit s určitostí — takhle jsem nepracoval ještě nikdy v životě. Mrzly mi prsty, mrzla tvář, i dýchat jsem musel, ne jak mě napadlo, ale s rozvahou, aby se v operačním poli nevytvářela jinovatka, a přesto mě ani nenapadlo, že bych snad kybery měl zahnat do palubní dílny. Cítil jsem se líp a líp, nic nepatřičného jsem už neslyšel, a dokonce jsem dočista zapomněl, že by se tu dalo něco nepatřičného zaslechnout, dvakrát jsem si s klidem zaběhl do lodi a vzal si tam náhradní díly pro Tomovu koordinační soustavu. „Postarám se, abys byl jako zbrusu nový,“ broukal jsem si pod nos. „A taky se postarám, abys už nemohl utíkat od práce. Ničeho se neboj, stará vojno, vyhojíme tě, postavíme tě na nohy a dáme si záležet, abys přišel do slušné společnosti. Chceš se přece dostat do slušné společnosti? No to bych prosil! Ve společnosti je to vůbec náramné, společnost tě bude mít ráda, bude tě hýčkat a velebit… Ale jednu věc ti říct musím: Jak ty můžeš chtít uvažovat o postavení ve společnosti s takovýmhle axioblokem? S tím by tě, milej zlatej, nevzali ani k cirkusu, natož do slušné společnosti. Protože s takovým axioblokem všechno zpochybníš, nebo nedejbože začneš meditovat a filozofovat a naučíš se hlubokomyslnému dloubání v nose: Má to cenu? K čemu to všechno? K čemu všechny ty základy, dispečinky, přistávací plochy… Jen a výhradně pro tvé vlastní dobro, ty můj miláčku, ti teď…“
„Šuro…,“ zasténal vedle mě osípělý ženský hlas. „Kde jsi, Šuro… To bolí…“
Zcepeněl jsem. Ležel jsem právě v Tomově břiše, tísněný ze všech stran kolosálními boulemi jeho pracovního svalstva, jen nohy mi trčely ven, a začal jsem se zoufale bát, jako v tom nestrašnějším snu. Ani nevím, jak jsem se ovládl a vyvaroval se řevu, provázeného hysterickými konvulzemi. Možná jsem na okamžik ztratil vědomí, protože jsem dlouho nic neslyšel, neviděl a taky nic nechápal, jen jsem poulil oči na povrch obnaženého nervového kmene těsně před obličejem, ozářeným zelenavou září.
„Co se ti stalo? Kde jsi? Nic nevidím, Šuro…,“ chroptěla žena a zřejmě se svíjela nesnesitelnou bolestí. „Někdo tu je… Tak se ozvi, Šuro! Je to příšerná bolest. Ozvi se, nic nevidím…“
Sípala a plakala, znovu a znovu opakovala stále totéž a mně už se před očima míhala představa její znetvořené tváře, zalité předsmrtným potem; v těch utrpením seškrcených slovech nezaznívalo jen zapřísahání a bolest, byla v něm jakási zuřivost, hlas naléhal a prosil. Téměř fyzicky jsem pocítil, jak se ledové, křečí zkroucené prsty sápou po mém mozku, aby se do něj zaťaly, stiskly ho a uhasily. Už v polomrákotách, se zuby sevřenými jako svěrák, jsem levičkou nahmatal pneumatický ventil a ze všech sil jsem se do něj zapřel. Ven se s divokým řevem vyřítil stlačený argon, a já stále tiskl a tiskl spásný ventil ve snaze smést, na prach rozdrtit a zničit ten chraplavý hlas ve svém mozku, uvědomoval jsem si, že hluchnu, a ten pocit mi přinášel blaženou úlevu.
Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že stojím vedle Toma, chlad mě propaluje až do morku kostí, já si dýchám na zkřehlé prsty a s jelimánkovským úsměškem si opakuju: „Tomuhle se říká zvuková clona, aby bylo rozuměno. Zvuková clona…“ Tom stál povážlivě nakloněný k pravé straně a svět kolem mě byl ukryt za obrovským nehybným mrakem jíní a zmrzlého písku. S rukama zimomřivě vraženýma do podpaždí jsem kybera obešel a hned jsem viděl, že proud argonu vyhloubil na okraji staveniště hotovou propast. Chvilku jsem nad jámou postál, pořád si ještě mimoděk omílal to o zvukové cloně, ale už mi docházelo, že je nejvyšší čas zmlknout, protože stojím na mraze bez kožichu. Vzpomněl jsem si, že jsem ho odhodil zrovna na to místo, kde teď zeje kráter, a pokusil se vybavit si, zda jsem v kapsách nenechal něco důležitého; když jsem si na nic takového nevzpomněl, jen jsem lehkomyslně mávl rukou a nepevným poklusem se rozběhl k lodi.