„Co roboti? Roboti staveniště neopouštějí?“
„Jako kybeři?“ pořád jsem nechápal, kam míří. „Ne. Proč?“
„No, to já nevím… Třeba kvůli stavebním materiálům.“
Opatrně opřel větvičku o stěnu a začal si rozepínat kožich. A ve mně se zatím pomaličku rozhořívala nevole. Pokud nějak vyčenichal nějaké poruchy v mém kybersystému, tak to za prvé není jeho věc, a za druhé by mi to snad mohl říct přímo. Proč proboha takový výslech?
„Kybersoustavy tohoto typu,“ podotkl jsem co nejsušeji, „používají jako staviva takového materiálu, po němž jednotliví roboti právě šlapou. V daném případě je to tedy písek.“
„A kamení, že,“ dodal Komov ležérně a pověsil kožich na háček.
Chtěl mě popíchnout. Jenže do takových věcí se ani Komov nemá co plést a já si řekl, že se nedám:
„Samozřejmě. Může to být i kamení, když se kyberům namane.“
Poprvé za celou dobu mi pohlédl do očí.
„Obávám se, že jste mi nerozuměl, Popove,“ pronesl nad očekávání mírně. „Rozhodně se nechystám zasahovat do vaší práce. Jen si něco nemůžu srovnat v hlavě, a tak se obracím na vás, protože vy jste v tomto okamžiku jediný člověk, který mi může pomoct.“
Tak to je prosím jiná káva. Když se na mě jde po dobrém, reaguju taky tak.
„Přísně vzato jsou jim kameny k ničemu,“ vysvětlil jsem. „Včera soustava trochu zlobila, stroje poházely kameny po celé ploše. Bůhví, co z toho měly. Pak to samozřejmě zase uklidily.“
Přikývl.
„Ano, všiml jsem si. A jakého druhu bylo to zlobení?“
Pár slovy jsem mu vylíčil události včerejšího dne, samozřejmě bez zbytečných intimních podrobností. Poslouchal, pokyvoval hlavou, posléze se chopil své větvičky, poděkoval za můj komentář a odešel. Až v jídelně, u misky pohankové kaše s mlékem, jsem si uvědomil, že mi dál zůstalo utajeno, co že si to oblíbený žák doktora Mbogy nemohl srovnat v hlavě a nakolik jsem do jeho úvah vnesl jasno. Vnesl-li jsem vůbec jaké. Přestal jsem jíst a pohlédl na Komova. Tak ne, asi nevnesl.
Gennadij Komov obyčejně mívá vzezření nadpozemšťana. Věčně cosi vyhlíží nad vzdálenými obzory a přemýšlí o čemsi výsostně soukromém, ďábelsky vznešeném. Na zem se vrací výhradně v těch případech, kdy se někdo nebo něco náhodou či úmyslně stává překážkou pro jeho bádání. V takovýchto případech ocelově tvrdou rukou, nejčastěji beze stopy nějaké lítosti překážku smetá z cesty a strmě stoupá zpět na Olymp. Každopádně se to o něm tvrdívá a podle mého názoru na tom není nic odsouzeníhodného. Když se někdo zabývá problematikou jinoplanetárních psychologií, a to úspěšně, když zápolí v té nejpřednější linii a ani trochu se nešetří, když je zároveň — jak se dnes rádo říkává — jedním z největších „futurmistrů“ naší planety, tak se mu dá ledacos odpustit a jeho manýry lze hodnotit s jistou dávkou shovívavosti. Všichni zkrátka nemohou mít takový šarm, jako například doktor Mboga nebo Gorbovskij.
Na druhé straně jsem ovšem v posledních dnech stále častěji s trpkým údivem vzpomínal na nadšené vyprávění Taťány, která s Komovem pracovala celý rok, byla do něj, alespoň jak já to pochopil, zamilována a vyjadřovala se o něm jako o člověku vzácně společenském, nevýslovně duchaplném a tak dále a tak podobně. Ano ano, dokonce jako o duši společnosti o něm mluvila! Zaboha jsem si neuměl představit, jaká to musela být společnost, aby mohla mít takovou duši.
Přiznávám se, že na mě Gennadij Komov vždy působil dojmem člověka, který nepatří do tohoto světa. Tentokrát však vážený xenopsycholog překonával naše nejdivočejší očekávání. Jídlo si přímo katastrofálně přesolil. Doslova si ho solí poházel, ochutnal a talíř roztržitě posunul do odpadu. Hořčici si pletl s máslem. Namazal si jí sladkou topinku, znovu ochutnal a také tuto krmi následoval osud talířku. Na otázky Jakova Vanderhooseho neodpovídal, zato se jako pijavice zakousl do Majky a neustále z ní mámil, jestli během natáčení chodí s Vanderem pořád spolu, nebo jestli se někdy stane, že by se třeba jen na chvíli odloučili. Čas od času se napjatě rozhlížel, jednu chvíli dokonce vyskočil, vyběhl do chodby, několik minut byl pryč a pak se vrátil jakoby nic — aby si znovu mazal sladké suchárky hořčicí, dokud jsme tu zlořečenou ingredienci neodklidili z jeho dosahu do bezpečné vzdálenosti.
Majka mi taky připadala rozrušená. Na otázky odpovídala úsečně, třeštila oči do talíře a za celou snídani se ani jednou neusmála. Velmi dobře jsem chápal, co se v ní odehrává. Na jejím místě bych si před podobnou akcí taky dělal starosti. Koneckonců je to moje vrstevnice, i když má mnohem víc odborných zkušeností — pohříchu to ovšem nejsou zkušenosti, které by tentokrát mohla potřebovat.
Stručně řečeno: Komov byl nervózní, Majka byla nervózní, a jak jsem tak po očku koukal na Vanderhooseho, taky měl ke klidu daleko, z čehož pro mě nevyvratitelně plynulo, že nastolovat v této atmosféře otázku mé účasti při znaleckém ohledávání místa nehody Pelikána by bylo krajně netaktické. Smířil jsem se tedy s tím, že mě čeká další pracovní den vyplněný tichem a prázdnem, což mě vehnalo do stejného stresu, v jakém se nalézali ostatní členové posádky. Napětí kolem stolu bylo tudíž všeobecné. A tak se Vanderhoose jako kapitán lodi a palubní lékař v jedné osobě rozhodl toto napětí nějak vybít. Zvedl bradu, spodní čelist povyjela kupředu a Jakov se na nás dlouze zadíval přes špičku nosu. Rysí licousy se naštětily. Pro začátek to zkusil s několika anekdotami ze života hvězdných pilotů. Byly stařičké a vyčichlé — já se donutil k jakémus takémus úsměvu, Majka vůbec nezabrala, zato Komov se zachoval vysloveně podivně. Naslouchal se soustředěnou vážností, v kulminačních pasážích pokyvoval hlavou, pak si Vanderhooseho zamyšleně prohlédl a se zjevným zaujetím konstatovaclass="underline"
„Řeknu vám, Jakove, že k těm vašim licousům by se skvěle hodily štětičky na uších.“
Což bylo řečeno moc pěkně a za jiných okolností bych z takovéto přátelské jízlivosti vytěžil velké potěšení, ale v této chvíli mi Komovova reakce připadala zpupná a neurvalá. Vanderhoose byl patrně opačného názoru. Samolibě se uculoval, ohnutým ukazovákem si licousy ještě přičechral — nejdřív levý a pak pravý — a nabídl nám takovýto příběh:
„Přijde na jistou civilizovanou planetu jeden pozemšťan, naváže první kontakty a nabídne původnímu obyvatelstvu své služby jako významný pozemský odborník na projektování, vývoj a provoz perpetua mobile prvního druhu. Domorodci přirozeně visí tomuto vyslanci superrozumu na rtech a podle jeho návrhů okamžitě začínají budovat první experimentální mechanismus. Hotovo. Zařízení nefunguje. Pozemšťan lomcuje kolečky, jako had se proplétá mezi hřídeli a všemožnými převody a láteří, že všechno je špatně.,Máte hrozně zaostalou technologii,‘ říká jim,tyhle uzly se musí radikálně předělat a tyhle totálně nahradit, co o tom soudíte?‘ Co si měli domorodci počít? Nezbylo než radikálně předělávat a totálně nahrazovat. Sotva skončili, přižene se ze Země raketa první pomoci, milého vynálezce se zmocní lapiduši a do příslušných míst mu vrazí příslušnou injekci. Lékař vysloví domorodcům příslušné omluvy a raketa zase odstartuje i s vynálezcem na palubě. Domorodci tonou v trapných rozpacích a najednou si všimnou, že perpetuum mobile běží. Ano, přátelé, rozběhlo se a funguje dodnes, už sto padesát let.“
Mně se tento nevyumělkovaný příběh zalíbil. Nebylo pochyb, že si ho Vanderhoose vymyslel sám, ze všeho nejspíš právě teď. Jenže Komovovi se ta historka k mému převelikému údivu zalíbila taky. Už uprostřed kapitánova vyprávění zarazil pohled bloudící po stole ve snaze dopátrat se hořčice, upřel oči na Vanderhooseho a nespustil je z něj, dokud vypravěč neumlkl, aby se posléze nechal slyšet v tom smyslu, že myšlenka nepříčetnosti jednoho z partnerů kontaktu mu z teoretického hlediska připadá nesmírně podnětná. „Všeobecná teorie kontaktu v každém případě až doposud s takovouto eventualitou nepočítala, i když už na počátku jedenadvacátého století přišel jistý Strauch s návrhem jmenovat do kosmických posádek také schizoidní jedince. Už tehdy bylo totiž známo, že schizoidní intelekt se vyznačuje velmi výraznou schopností nepředpojaté abstrakce: tam, kde se normální člověk v chaosu jevů a věcí nikdy neviděných volky nevolky snaží zachytit něco známého, již vstřebaného, stereotypního, je schizoidní jedinec nejen schopen vidět věci tak, jak jsou, ale i vytvářet nové stereotypy, bezprostředně vyplývající z utajené podstaty zkoumaného chaosu. Mimochodem,“ pokračoval Komov, který se poznenáhlu rozpaloval, „ukazuje se, že tato vlastnost je podivuhodně příbuzná u schizoidních individuí, reprezentujících ty nejrozmanitější typy rozumu. Nu a jelikož teoreticky nikterak není vyloučena možnost, že objektem kontaktu se může stát právě schizoidní jedinec, a protože včas nepodchycené schizoidní sklony mohou v průběhu kontaktu vést k těm nejzhoubnějším důsledkům, připadá mi problém, jehož jste se tu dotkl, Jakove, hodný seriózního vědeckého zájmu.“