„Jak se má malá Tessi cítí dnes?“ zeptala se.
„Tessi se daří velmi dobře,“ odvětila damane vyrovnaně. Předtím se vždycky musela snažit, aby mluvila uctivě, a poslední výprask si vysloužila za otevřené odmítnutí teprve včera.
Bethamin si zamyšleně pohladila bradu a prohlížela si klečící damane. Podezírala každou damane, která si kdy říkala Aes Sedai. Historie ji fascinovala a dokonce si přečetla překlady ze spousty jazyků, jež existovaly před začátkem Sloučení. Ti staří vládci si libovali ve své vrtkavé vládě plné vražd, s radostí zapisovali, jak se dostali k moci a jak rozdrtili okolní státy a podrývali autoritu jiných vládců. Většina byla nakonec zavražděna, často rukama vlastních dědiců či stoupenců. Bethamin velmi dobře věděla, jaké Aes Sedai byly.
„Tessi je hodná damane,“ zamumlala přívětivě a z váčku u pasu vyndala bonbon. Tessi se předklonila, aby ho přijala a políbila jí na znamení díků ruku, ale ten úsměv se trochu pokřivil. Než si však nacpala červený bonbon do pusy, úsměv byl zpátky. Aha. Takže takhle to bylo, co? Předstírat pokoru, aby to ukolébalo sul’dam, nebylo neznámé, ale vzhledem k tomu, jaká Tessi byla, nejspíš plánovala útěk.
Na chodbě potom Bethamin zapsala, že Tessiin výcvik je třeba zdvojnásobit, spolu s jejími tresty, a odměňovat ji jen zřídka, aby si nikdy nemohla být jistá, že i za dokonalé provedení se jí dostane něčeho víc než poplácání po hlavě. Byla to tvrdá metoda, jíž se Bethamin obvykle vyhýbala, ale z nějakého důvodu to i nejvzpurnější marath’damane změnilo za pozoruhodně krátkou dobu v pokornou damane. A také tak vznikaly nejmírnější damane. Nerada damane lámala, ale Tessi bylo třeba zlomit pro a’dam, aby mohla zapomenout na minulost. Nakonec tak bude šťastnější.
Bethamin skončila dřív než Renna a počkala na ni pod schodištěm. „Zanes to Essonde, až tam poneseš svoje,“ řekla a strčila psací podložku Renně, než ta udělala poslední krok. Renna to pochopitelně přijala stejně pokorně, jako přijala dřívější rozkaz, a hned spěchala pryč. Jen si druhou podložku prohlížela, jako by uvažovala, není-li tam zapsáno i něco o ní. Od Falme z ní byla úplně jiná žena.
Bethamin si vzala plášť a hodlala se vrátit do hostince, kde se musela dělit o postel se dvěma dalšími sul’dam, ale jenom si tam chtěla vyzvednout peníze. Prohlídka byla její jedinou dnešní prací a zbytek dne měla volno. Pro změnu, místo aby vyhledávala úkoly navíc, stráví čas nakupováním upomínkových předmětů. Možná si koupí jeden z těch nožů, které zdejší ženy nosily na krku, pokud najde nějaký bez té spousty drahokamů, jež se jim zřejmě tolik líbily. A samozřejmě něco z laku, ten tu byl stejně dobrý jako v říši, a vzory byly tak... cizí. Nakupování ji uklidní. A ona se potřebovala uklidnit.
Náměstí Mol Hara se lesklo, jak ráno pršelo, a ve vzduchu byla cítit sůl, což jí připomnělo její rodnou vesnici u moře L’Heye, kde se narodila, i když tady byla větší zima. V Abunai nebyla zima nikdy a ona si na ni nemohla zvyknout, jakkoliv daleko cestovala. Ale vzpomínky na domov jí útěchu neposkytly. Jak tak procházela lidnatými ulicemi, měla hlavu plnou Renny a Sety, až cestou vrážela do lidí a jednou málem vstoupila přímo před kupeckou karavanu, odjíždějící z města. Vozy rachotily na dláždění, kam málem stoupla, a žena s bičem se na ni ani nepodívala. Tihle cizinci neměli potuchu, jakou úctu si sul ’dam zaslouží.
Renna a Seta. Všichni, kdo byli u Falme, na to chtěli zapomenout, o těch událostech mluvili, jenom když byli skutečně hodně opilí. Ona také, ale její vzpomínky se netýkaly šoku z boje se zpola rozpoznatelnými přízraky z pověstí, ani hrůzy z porážky nebo šílených zjevení na obloze. Kolikrát si přála, aby tenkrát nešla nahoru? Kdyby se jen tolik nestarala o to, jak se daří Tuli, damane, která to tak úžasně uměla s kovy. Ale ona se podívala do Tuliina kotce. A uviděla Rennu a Setu, jak se zoufale snaží sundat si a’dam z krků, vřeští bolestí a kývají se na kolenou, jak jim bylo zle od žaludku. Na šatech měly zvratky. Ve svém zoufalství si nevšimly, jak, k smrti vyděšená, couvá.
Nebyla to jenom hrůza z toho, že uviděla dvě sul’dam, z nichž se vyklubaly marath’damane, ale i její vlastní osobní hrůza. Často měla dojem, že skoro vidí tkaniva damane, a vždycky vycítila přítomnost damane a věděla, jak je silná. To dokázalo mnoho sul’dam, každý věděl, že to vychází z bohaté zkušenosti při práci s a’damem. Ale při pohledu na tu zoufalou dvojici se jí v hlavě vynořily nechtěné myšlenky a to, co vždycky přijímala, se ukázalo v jiném a děsivém světle. Viděla tkaniva skoro, nebo je viděla doopravdy? Občas měla dojem, že cítí usměrňování. Sul’dam musely každý rok podstupovat zkoušku až do svých pětadvacátých jmenin, a ona pokaždé prošla jen o fous. Jenomže... Poté co byly objeveny Renna se Setou, přijdou nové zkoušky, odhalující marath’damane, které při první nějak unikly. Pod takovou ránou se mohla otřást i samotná říše. A s obrazem Renny a Sety, vypáleným do mozku, věděla s naprostou jistotou, že po těch zkouškách už Bethamin Zemai nebude váženou občankou. Stane se z ní damane zvaná Bethamin a bude sloužit říši.
Ta hanba ji stále pálila. Postavila osobní strach před potřeby říše, přede všechno, o čem věděla, že je správné, upřímné a dobré. Do Falme přišla bitva a noční můra, ale ona nespěchala, aby se doplnila o damane a připojila se k bitevní linii. Místo toho využila zmatku, aby získala koně a uprchla, jak nejrychleji a nejdál to šlo.
Uvědomila si, že se zastavila a dívá se do výlohy krejčovského krámku, aniž by skutečně vnímala to, co je tam vystaveno. Ne že by to chtěla vidět. Modré šaty s blesky v červených štítcích byly to jediné, co po celá léta na sebe oblékala. A rozhodně by nenosila něco, co by ji tak neslušně obnažovalo. Sukně jí zavířily kolem kotníků, když znovu vykročila, ale nemohla se zbavit myšlenek na Rennu a Setu a také Suroth.
Uvázaný párek sul’dam našla Alwhin a ohlásila to Suroth. A Suroth uchránila říši tím, že ochránila Rennu a Setu, jakkoliv to bylo nebezpečné. Co kdyby najednou začaly usměrňovat? Pro říši by nejspíš bylo nejlepší, kdyby zařídila jejich smrt, i když zabití sul’dam bylo vraždou i pro vysoce urozené. Dvě podezřelá úmrtí mezi sul’dam by určitě přilákala hledače. A tak byly Renna a Seta volné, pokud se tomu tak ovšem dalo říkat, když už jim nikdy nebude dovoleno se spojit. Alwhin vykonala svou povinnost a byla poctěna tím, že se stala hlasem Suroth. Suroth svou povinnost také splnila, jakkoliv to bylo nechutné. Žádné nové zkoušky nebyly. Bethamin utekla pro nic za nic. A kdyby byla zůstala, neskončila by v Tanchiku, což byla další noční můra, na niž chtěla zapomenout ještě víc než na Falme.
Kolem pochodoval oddíl smrtonošů, oslnivých ve své nablýskané zbroji, a Bethamin se zastavila a dívala se, jak procházejí. V davu za nimi zůstávala brázda jako za velkolodí pod plnými plachtami. Až se Tuon konečně prohlásí, ve městě i v zemi nastane radost a bude se slavit, jako by právě dorazila. Myslet takhle na Dceru Devíti měsíců v ní vzbuzovalo provinilé potěšení, stejné, když jako malá udělala něco zakázaného, i když samozřejmě dokud Tuon nesejme závoj, bude pouze vznešenou paní Tuon, o nic výše postavenou než Suroth. Smrtonoši dusali dál, tělem i duší oddaní císařovně a říši, a Bethamin se vydala opačným směrem. Což se jen hodilo, jelikož ona byla tělem i duší oddána záchraně vlastní svobody.