Praštila ho do žeber. Ne tvrdě. Jen natolik, aby zachrčel. Musel se poučit! Už se nechtěla kochat Ebú Darem. Jenom chtěla zůstat, kde je, v Bayleho náručí, aniž by musela o něčem rozhodovat, zůstat tam, kde byli, navěky.
Ozvalo se rázné zaklepání na dveře a ona ho odstrčila. Věděl aspoň to, že se nemá vzpírat. Zatímco si oblékal kabát, ona si roztřásla plisování a pokusila se šaty uhladit, jak si je pomačkala, když si v nich lehla. A zřejmě si je pomačkala dost, i když ležela úplně nehybně. To zaklepání mohlo znamenat předvolání před Suroth nebo komornou, jež se přicházela přesvědčit, zda něco nepotřebuje, ale ať to byl kdokoliv, nechtěla, aby ji viděl ve stavu, jako by se válela po palubě.
Vzdala se zbytečné námahy a čekala, dokud se Bayle nedopne. Pak zaujal polohu, již považoval za vhodnou pro só’džin – jako kapitán na zadní nástavbě, připravený křičet rozkazy, pomyslela si a povzdechla si – a pak štěkla: „Dále!“ Ženu, která otevřela dveře, očekávala ze všeho nejméně.
Bethamin si ji váhavě prohlédla, než vběhla dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře, zhluboka se nadechla, klekla si a škrobeně se narovnala. Její tmavomodré šaty s blesky v červených štítcích vypadaly čerstvě vyprané a vyžehlené. Ostrý protiklad k jejímu vlastnímu pomačkanému vzhledu Egeanin podráždil. „Má paní,“ začala Bethamin nejistě a polkla. „Má paní, prosím, abych si s tebou směla promluvit.“ Pohlédla na Bayleho a olízla si rty. „V soukromí, zlíbí-li se ti, má paní.“
Když Egeanin viděla tuto ženu naposledy, byla v jednom sklepě v Tanchiku a ona jí sundala a’dam z krku a řekla jí, ať si jde. To by stačilo na vydírání, i kdyby byla vysoce urozená! Bezpochyby by obvinění znělo stejně jako osvobození damane. Zrada. Až na to, že to Bethamin nemohla vyjevit, aniž by zároveň neodsoudila sebe.
„Může slyšet všechno, co řekneš, Bethamin,“ opáčila klidně. Pohybovala se v mělkých vodách a nebylo tu místo na nic jiného než klid. „Co chceš?“
Bethamin se přesunula na kolenou a znovu si olízla rty. Pak se z ní začala slova jen hrnout. „Přišel za mnou jeden hledač a přikázal mi pokračovat v našem... v naší známosti a hlásit mu, co děláš.“ Snad aby přestala blekotat, kousla se do spodního rtu a zírala na Egeanin. V tmavých očích měla zoufalý a prosebný výraz, stejně jako v tom sklepě tenkrát.
Egeanin její pohled chladně opětovala. Mělké vody a nečekaný závan větru. Ty podivné rozkazy ohledně Ebú Daru se najednou vysvětlily. Nepotřebovala popis, aby věděla, že to byl stejný muž. Nemusela se ptát, aby věděla, proč Bethamin páchá zradu, když zrazuje hledače. Kdyby došel k závěru, že jeho podezření je dost opodstatněné, aby ji předvedl k výslechu, Egeanin by mu nakonec řekla všechno, co věděla, včetně toho o jistém sklepě, a Bethamin by měla brzy znovu na krku a’dam. Její jedinou nadějí bylo, že Egeanin pomůže se mu vyhnout.
„Vstaň,“ vyzvala ji. „Posaď se.“ Naštěstí tady byla dvě křesla, i když ani jedno nevypadalo příliš pohodlně. „Bayle, myslím, že v té láhvi na příborníku je pálenka.“
Bethamin byla tak roztřesená, že jí Egeanin musela do křesla pomoci. Bayle přinesl dva tepané stříbrné poháry s trochou pálenky a vzpomněl si, že se má uklonit a první podat Egeanin, ale když se vracel k příborníku, všimla si, že si nalil také. Stál tam, s pohárem v ruce, a pozoroval je, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Bethamin na něj jen kulila oči.
„Myslíš si, že ses ocitla nad narážecím kůlem,“ řekla Egeanin a sul’dam sebou trhla a poděšeným pohledem se k Egeanin vrátila. „Mýlíš se, Bethamin. Jediný skutečný zločin, který jsem spáchala, byl ten, že jsem tě osvobodila.“ Nebyla to tak docela pravda, ale nakonec vložila mužský a’dam Suroth do rukou sama. A mluvit s Aes Sedai nebyl zločin. Hledač mohl mít podezření – v Tanchiku se snažil poslouchat za dveřmi – ale ona nebyla sul’dam, pověřená chytáním marath’damane. Přinejhorším to znamenalo napomenutí. „Dokud se nedozví o tomhle, nemá důvod mě zatýkat. Jestli chce vědět, co říkám, nebo cokoliv, co se mě týká, řekni mu to. Jenom si pamatuj, že jestli se rozhodne mě zatknout, předhodím mu tebe.“ Ta připomínka ji mohla uchránit jen před tím, kdyby si Bethamin najednou začala myslet, že pro sebe vidí bezpečnou cestu ven, když obětuje ji. „A nebude mě ani muset nutit.“
K jejímu překvapení se sul’dam hystericky rozchechtala. Až se Egeanin předklonila a vrazila jí facku.
Bethamin si mrzutě třela tvář, když říkala: „On ví skoro všechno kromě toho, co se stalo v tom sklepě, má paní.“ A začala popisovat fantastickou síť zrady, spojující Egeanin, Bayleho a Suroth a možná i samotnou Tuon s Aes Sedai a marath’damane a damane, jež bývaly Aes Sedai.
Bethamin brzy v panice přeskakovala od jednoho neuvěřitelného obvinění k druhému, a Egeanin brzy začala popíjet pálenku. Jen upíjela. Byla klidná. Ovládala se. Byla... Tohle bylo ještě horší než mělčina. Plula u závětrného břehu a sám Oslepitel se vezl v té vichřici a přicházel jí ukrást oči. Bayle chvíli poslouchal a vyvaloval oči stále víc a pak jedním douškem vypil celý pohár tmavé tekutiny. Ulevilo se jí, když ho viděla tak vyděšeného, a cítila se provinile, že se jí ulevilo. Nevěřila, že je vrah. Kromě toho uměl používat ruce, ale s mečem to zvládal jenom průměrně. Se zbraní nebo s holýma rukama, vznešený pán Turak by Bayleho vykuchal jako kapra. Jediným důvodem, proč to vůbec zvažovala, bylo, že v Tanchiku byl se dvěma Aes Sedai. Celá ta věc byl holý nesmysl. Musel být! Ty dvě Aes Sedai nebyly součástí žádného spiknutí, byla to jen náhoda. Pravda Světla, byly to ještě skoro holky a skoro nevinné, příliš měkkosrdcaté, aby daly na její radu, že mají hledači podříznout krk, pokud to půjde. Škoda. Ony jí ten mužský a’dam předaly. Na páteři se jí začal tvořit led. Kdyby hledač zjistil, že se a’damu chtěla zbavit tak, jak ty Aes Sedai navrhovaly, kdyby to někdo zjistil, byla by odsouzena za zradu, jako kdyby se jí podařilo ho hodit do hlubiny. A nejsi vinná? tázala se sama sebe. Temný jí přicházel ukrást oči.
Bethamin se po tvářích koulely slzy a pohár si tiskla k prsům. Třásla se jako osika a zírala na Egeanin, nebo možná na něco za ní. Něco strašného. Oheň místnost ještě příliš nevyhřál, ale Bethamin se na čele perlil pot. „...a jestli zjistí to o Renně a Setě,“ blekotala, „bude to vědět jistě! Přijde si pro mě a pro ostatní sul’dam! Musíš ho zarazit! Jestli mě zatkne, sdělím mu tvoje jméno! Udělám to!“ Náhle do sebe obrátila pohár a hltala obsah, až se málem dávila, a pak ho natáhla k Baylemu, aby jí dolil. Ten se nepohnul. Vypadal jako praštěný palicí.
„Kdo jsou Renna a Seta?“ zeptala se Egeanin. Byla stejně vyděšená jako sul’dam, ale jako vždycky si udržovala jako útes tvrdý výraz. „Co o nich může hledač zjistit?“ Bethamin odvrátila oči, odmítala se na ni podívat, a Egeanin to náhle došlo. „Ony jsou sul’dam, že, Bethamin? A taky skončily v obojku, jako ty.“
„Slouží Suroth,“ fňukala ta žena. „Ale nikdy jim nebude dovoleno se spojit. Suroth to ví.“
Egeanin si unaveně přetřela oči. Nakonec to možná opravdu bylo spiknutí. Nebo možná Suroth skrývala ty dvě, aby chránila říši. Zpráva, že sul’dam jsou ženy, jež se mohou naučit usměrňovat, by mohla říší pořádně otřást. Rozhodně otřásla jí. Bethamin neosvobodila z povinnosti. V Tanchiku se změnilo tolik věcí. Už nevěřila, že každá žena, která dokáže usměrňovat, si zaslouží být na obojku. Zločinkyně určitě, a možná ty, které odmítnou složit přísahu Křišťálovému trůnu, a... Nevěděla. Kdysi byl její život tvořen jako skála pevnými jistotami, jako kdyby jej vedly hvězdy, které nikdy nezklamou. Chtěla svůj starý život zpátky. Chtěla aspoň pár jistot.