„Myslela jsem,“ začala Bethamin. Jestli si nepřestane pořád lízat rty, žádné jí nezbydou. „Má paní, kdyby ten hledač... měl nehodu... to nebezpečí by možná pominulo s ním.“ Světlo, ta ženská věřila, že existuje spiknutí proti Křišťálovému trůnu, a byla ochotná to nechat plavat, aby si zachránila kůži!
Egeanin vstala a sul’dam neměla jinou volbu než ji následovat. „Promyslím si to, Bethamin. Budeš mne navštěvovat každý den, kdy budeš mít volno. Rozumíš? Nebudeš dělat nic než své povinnosti a to, co ti řeknu.“ Bethamin pochopila. Tolik se jí ulevilo, že nebezpečí vyřídí někdo jiný, že znovu poklekla a políbila Egeanin ruku.
Egeanin ji málem doslova vypakovala z místnosti, zavřela za ní dveře a hodila pohár do krbu. Ten narazil do cihel, odrazil se a skulil na kobereček před krbem. Udělal se na něm zub. Jako kdyby ji opustily síly. Hledač spletl měsíční paprsky a náhodné okolnosti do dusivé oprátky. Pokud z ní neudělají majetek. Při té představě se zachvěla. Ať udělala cokoliv, ten hledač ji měl v hrsti.
„Můžu ho zabít.“ Bayle zaťal ruce v pěst. „Jak si vzpomínám, je to takovej hubeňour. Je zvyklej, že ho každej na slovo poslechne. Nebude čekat, že mu někdo zlomí vaz.“
„Nenajdeš ho, Bayle. Nesejde se s ní dvakrát na stejném místě, a i kdybys ji dnem i nocí sledoval, mohl by být v převleku. A nemůžeš zabít každého muže, který s ní promluví.“
Narovnala se, došla ke stolu, kde měla psací soupravu, a otevřela víko. Byly na ní vyřezávané vlny a uvnitř skleněný a stříbrný kalamář a stříbrná nádobka na písek. Věnovala jí ji matka, když dostala první velení. Úhledně naskládané listy kvalitního papíru byly ozdobeny její nově propůjčenou pečetí, mečem a opletenou kotvou. „Napíšu ti propouštěcí papíry,“ prohlásila a namočila stříbrné pero, „a dám ti dost peněz, aby sis mohl zaplatit cestu.“ Pero klouzalo po papíru. Vždycky uměla dobře psát. Zápisy v lodním deníku musely být čitelné. „Obávám se, že na koupi lodě to stačit nebude, ale víc ti dát nemůžu. Odjedeš na první vhodné lodi. Ohol si i zbytek vlasů, pak bys neměl mít problémy. Pořád je to šok, vidět holohlavé muže bez paruky, ale zatím nikdo –“ Vykulila očí, když jí Bayle vytrhl papír zpod pera.
„Když mě osvobodíš, tak mi nebudeš moct dávat rozkazy,“ podotkl. „Kromě toho musíš zajistit, že se o sebe dokážu postarat, až mě osvobodíš.“ Strčil list do ohně a díval se, jak černá a kroutí se. „Loď, říkala jsi, a já chci, abys slovo dodržela.“
„Poslouchej dobře,“ pronesla svým nejlepším velitelským hlasem, avšak na něj to žádný dojem neudělalo. Muselo to být těmi prokletými šaty.
„Potřebuješ posádku,“ skočil jí do řeči, „a já ti ji můžu najít, i tady.“
„A k čemu mi bude posádka? Nemám loď. A i kdybych ji měla, kam bych mohla odplout, aby mě ten hledač nenašel?"
Bayle pokrčil rameny, jako by to nebylo důležité. „Nejdřív posádku. Poznal jsem toho mládence v kuchyni, toho s holkou na klíně. Přestaň se šklebit. Trocha líbání ještě nikomu neuškodila.“
Narovnala se, připravena ho rázně odkázat do patřičných mezí. Přece se mračila, nešklebila se, a ti dva se na veřejnosti osahávali jako zvířata, a on byl její majetek! Nesměl s ní takhle mluvit!
„Jmenuje se Mat Cauthon,“ pokračoval Bayle, třebaže ona otevřela pusu. „Podle šatů se dostal do světa a hodně toho viděl. Když jsem ho viděl poprvý, měl na sobě venkovskej kabátek, co mu z něj ještě čouhala sláma, a utekl trollokům na místě, kterýho se bojej dokonce i trolloci. Naposledy hořela polovina Bílýho Mostu a jeho a jeho kamarády se snažil zabít jeden myrddraal. Já sám to neviděl, ale klidně tomu věřím. Každej, kdo dokáže přežít trolloky a myrddraala, podle mě za něco stojí. Zvlášť teď.“
„Jednou,“ zavrčela, „se budu muset na ty trolloky a myrddraaly, o kterých pořád mluvíš, podívat.“ Ti tvorové nemohli být ani z poloviny tak děsiví, jak je popisoval.
Zazubil se a potřásl hlavou. Věděl, co si o těch takzvaných zplozencích Stínu myslí. „A ještě lepší je, že mladej pán Cauthon měl na mý lodi společníky. Taky dobrý chlapy. Jednoho určitě znáš. Toma Merrilina.“
Egeanin zadržela dech. Merrilin byl velice chytrý stařík. Nebezpečný stařík. A byl s těmi dvěma Aes Sedai, když poznala Bayleho. „Bayle, je tady nějaké spiknutí? Řekni mi to. Prosím.“ Nikdo neprosil majetek, dokonce ani só’džin. Ne, pokud něco nutně nepotřeboval.
Znovu potřásl hlavou, opřel se o krbovou římsu a zamračil se do plamenů. „Aes Sedai pletichaří tak, jako ryby plavou. Dokážou něco upytlíkovat se Suroth, ale otázka je, jestli ona dokáže to něco upytlíkovat s nima. Viděl jsem, jak se dívá na damane, jako by to byli vořeši plný blech a nakažlivejch chorob. Dokázala by vůbec promluvit s Aes Sedai?“ Vzhlédl a v očích měl upřímný výraz, nic neskrýval. „Tohle je pravda. Na hrob mý báby, o žádným spiknutí nic nevím. Ale i kdybych věděl o deseti, nedovolil bych, aby ti ten hledač nebo kdokoliv jinej ublížil, ať to stojí, co to stojí.“ Něco takového mohl věrný só’džin říct. No, žádný só’džin, o kterém kdy slyšela, by nebyl tak otevřený, ale pocity byly stejné. Jenže ona věděla, že to tak nemyslel, že by takhle nikdy neuvažoval.
„Děkuju, Bayle.“ Vyrovnaný tón byl pro velení nutný, ale ona byla hrdá, že se i tváři vyrovnaně. „Najdi toho pana Cauthona a Toma Merrilina, jestli to půjde. Třeba se dá něco podniknout.“
Než odešel, zapomněl se poklonit, ale ji ani nenapadlo mu za to vynadat. A nechtěla ani, aby ji dostal hledač. Bylo třeba ho za každou cenu zastavit. K tomuto rozhodnutí došla, než osvobodila Bethamin. Nalila si prohnutý pohár po okraj. Hodlala se opít do němoty, ale místo toho tam jen seděla a hleděla do tmavé tekutiny. Za každou cenu. Světlo, není o nic lepší než Bethamin! Ale to na věci nic nezměnilo. Za každou cenu.
22
Z čista jasna
Amhařin trh byl jedním ze tří jarmarků ve Far Maddingu, kde směli obchodovat cizinci, ale přes své jméno obrovské náměstí nevypadalo na tržnici, nebyly tu žádné stánky, nikde nebylo vyložené zboží. Řídkým davem, jaký byl vidět v každém větším městě, projíždělo pár jezdců a hrstka uzavřených nosítek, nesených nosiči v jasně barevné livreji. Většina lidí byla zabalená do plášťů, protože od jezera, jež obklopovalo město, vál studený vítr a byla taková zima, že spěchali kvůli ní, ne že by měli na práci něco zvlášť naléhavého. Kolem náměstí, stejně jako na druhých dvou Cizineckých trzích ve městě, se tlačily vysoké kamenné domy bankéřů vedle kamenných hostinců s břidlicovými střechami, kde přebývali cizí kupci, a kamennými sklady, kde uskladňovali všechno své zboží, a mezi tím byly kamenné stáje a kamenné zídky dvorů, kde stály povozy. Far Madding byl městem kamenných zdí a břidlicových střech. V této roční době byly hostince jen ze čtvrtiny plné, pokud vůbec, a skladiště a dvory ještě prázdnější. Na jaře se obchod oživí a kupci budou platit trojnásobek za každé volné místečko.