Na kulatém mramorovém podstavci uprostřed náměstí stála socha Savion Amhary, dva sáhy vysoká a pyšná, v mramorovém, kožišinou podšitém rouše, se složitými mramorovými řetězy úřadu kolem krku. Mramorovou tvář měla přísnou, na hlavě mramorový diadém první radní a v ruce pevně svírala jílec mramorového meče, špičkou opřeného mezi špičkami střevíců, a levou ruku měla zdviženou a mramorovým prstem varovně ukazovala na Tearskou bránu asi tři čtvrtě míle daleko. Far Madding byl závislý na kupcích z Tearu, Illianu a Caemlynu, ale velkorada se měla vždy na pozoru před cizinci a jejich zkaženými cizokrajnými způsoby. Jeden člen uliční gardy, s ocelovou přilbou a v koženém kabátě pošitém překrývajícími se kovovými destičkami, se zlatou rukou na levém rameni, stál pod sochou a dlouhým bidlem plašil šedé, černokřídlé holuby. Savion Amhara byla jednou ze tří nejuctívanějších žen v historii Far Maddingu, i když žádná z nich nebyla známá za jezerem kolem města. O dvou mužích z tohoto města byla zmínka v každé historii na světě, třebaže když se jeden z nich narodil, jmenovalo se to tu Aren Mador, a Fel Moreina, když se narodil druhý, jenomže Far Madding dělal, co uměl, aby na Raolina Zhoubce Temného a Yuriana Kamenný luk zapomněl. Ve skutečnosti byli tito dva muži důvodem, proč byl teď ve Far Maddingu Rand.
Když procházel přes Amharu, několik lidí se po něm podívalo, ale jen zběžně. Na první pohled bylo jasné, že je z daleka, jak měl modré oči a vlasy až po ramena. Zdejší muži je nosili až do pasu a stažené do culíku nebo sepjaté sponou. Ale jeho prosté hnědé šaty byly celkem obyčejné, něco takového by si na sebe vzal středně úspěšný obchodník, a nebyl tady jediný bez pláště, i když vál vítr. Většina ostatních byli Kandořané s rozdělenou bradkou či Afarellané s copánky a zvonečky či Saldejci s orlími nosy, muži i ženy, jimž toto počasí připadalo mírné ve srovnání s hraniční zimou, ale nic na něm nehlásalo, že by také nemohl být z Hraničních států. On prostě odmítal nechat se ovlivnit zimou, nevšímal si jí jako bzučící mouchy. Plášť by mu mohl překážet, kdyby našel příležitost jednat.
Pro jednou dokonce ani jeho výška nepřitahovala pozornost. Ve Far Maddingu bylo hodně vysokých mužů, pár z nich i domorodců. Manel Rochaid sám byl jen o dlaň menší než Rand, pokud vůbec. Rand se držel kus za ním, pouštěl před sebe lidi i nosítka a občas svou kořist i ztrácel z dohledu. S vlasy obarvenými načerno bylinkami, které mu poskytla Nyneiva, pochyboval, že by si ho odpadlý asha’man všiml, i kdyby se otočil. A on si zase nedělal starosti s tím, že by Rochaida ztratil. Většina místních nosila matné barvy s jasnější výšivkou na prsou a na ramenech a ti bohatší případně sponu ve vlasech s drahokamy, a cizí kupci dávali přednost střízlivějšímu oděvu, aby nevypadali příliš majetně, a jejich stráže a vozkové se balili v drsných vlňácích. Rochaidův jasně rudý hedvábný kabátec se nedal přehlédnout. Nesl se přes náměstí jako král, s jednou rukou položenou na jílci meče, a krzno za ním ve větru vlálo. Byl to pitomec. Ten povlávající plášť i meč přitahovaly pozornost. Jeho navoskované a zakroucené kníry ukazovaly na Muranďana, který by se měl třást jako každý normální člověk, a ten meč... Pitomec až na půdu.
To ty jsi hlupák, chodit sem, funěl mu v hlavě Luis Therin. Šílenství! Šílenství! Musíme zmizet! Musíme!
Rand si ho ani nevšímal, uhladil si těsné rukavice a pokračoval v cestě za Rochaidem. Hodně členů uliční gardy ho pozorovalo. Cizince tu považovali za potížisty a prchlivce, a Muranďané byli vyhlášení zbrklíci. A cizinec s mečem přitahoval pozornost gardistů vždycky. Rand byl rád, že ten svůj nechal v hostinci s Min. Seděla mu vzadu v hlavě výrazněji než Elain či Aviendha nebo Alanna. Ostatní si uvědomoval jenom nejasně. Min jako by v něm byla živá.
Když Rochaid opustil náměstí, zamířil trochu hlouběji do města. Ze střech vzlétala hejna holubů, ale místo aby ptáci jako obvykle zakroužili po obloze, vráželi do sebe a někteří dokonce padali na zem. Lidé na to zírali, včetně uličních gardistů, kteří ještě před chvílí tak napjatě sledovali Rochaida. Ten se neohlédl, ale stejně by na tom nezáleželo, pokud by to uviděl. Věděl, že je Rand ve městě, i bez účinku ta’veren, jinak by tu nebyl.
Rand ho sledoval do Radostné ulice, vlastně dvou širokých rovných ulic oddělených řadou šedokorých stromů bez listí, a usmál se. Rochaid a jeho přátelé se nejspíš považovali za velmi chytré. Nejspíš našli mapu severní části Maredské pláně, umístěnou vzhůru nohama v držáku v Tearském Kameni, nebo knihu o městech na jihu, špatně založenou v knihovně v Aes’daišarském paláci v Chachinu, nebo některý z dalších náznaků, které za sebou zanechával. Vypadalo to jako drobné chybičky, jež mohl člověk ve spěchu udělat, ale dvě tři dohromady ukazovaly přímo na Far Madding. Rochaid a ostatní to odhalili hezky rychle, rychleji, než čekal, nebo jim někdo pomohl. Ať tak nebo tak, stejně na tom nezáleželo.
Nebyl si jistý, proč sem Muranďan přijel před ostatními, ale věděl, že dorazí i oni, Torval, Dashiva, Gedwyn a Kisman, aby se pokusili zjistit, co zvrtali v Cairhienu. Škoda že nikdo ze Zaprodanců nebude tak hloupý, aby sem za ním přišel taky. Ti jenom někoho pošlou za sebe. Chtěl Rochaida zabít, než dorazí ostatní, pokud to půjde. Dokonce i tu, kde si byli všichni rovni, bude lepší trochu si vylepšit šance. Rochaid byl ve Far Maddingu už dva dny a otevřeně se vyptával na rusovlasého čahouna, který se jen nafukuje, jako by mu na ničem nezáleželo. Šel se podívat na každého, kdo aspoň trochu odpovídal popisu, ale stále si o sobě myslel, že je lovec a ne kořist.
Přivedl jsi nás sem na smrt! fňukal Luis Therin. Být tady je stejně hrozné jako smrt!
Rand se znepokojeně ošil. V tom posledním s tím hlasem souhlasil. Odejde odsud stejně rád jako Luis Therin. Ale občas si člověk mohl vybrat mezi tím špatným a ještě horším. Rochaid byl už jen kousek před ním. Na ničem jiném teď nezáleželo.
Šedé kamenné krámky a hostince na Radostné ulici se dál od Amhařina trhu měnily. Nožíře nahradili stříbrotepci a ty zas o kus dál zlatníci. Švadleny a krejčí vystavovali vyšívané hedvábí a brokát místo sukna. Kočáry rachotící po dláždění teď měly na dvířkách erby a čtyř či šestispřeží tvořili koně stejné barvy a velikosti. A víc a víc jezdců jezdilo na skvělých tairenských plnokrevnících či zvířatech stejně dobrých. Nosítek s nosiči tu bylo stejně tolik co pěších, obchodníci v kabátech či šatech hustě vyšívaných na prsou a na ramenou byli v menšině proti lidem v jasně barevných livrejích. Spony, které muži nosili ve vlasech, teď byly často ozdobené barevnými sklíčky a občas dokonce i perlami či dražšími kameny, i když jen málokterá manželka si mohla dovolit drahokamy. Jenom studený vítr byl stejný, a rovněž uliční gardisté, hlídkující po trojicích, dávající pozor na dění ve městě. Nebylo jich zde tolik jako na Cizineckých trzích, ale jakmile se jedna hlídka ztratila z dohledu, objevila se další, a kdekoliv do Radostné ulice ústila širší ulice boční, byla tu kamenná strážnice a pod ní čekali dva gardisté pro případ, že by muž nahoře zahlédl nějaké potíže. Ve Far Maddingu byl mír přísně udržován.
Rand se zamračil, když Rochaid šel dál. Mohl snad mířit na Radniční náměstí uprostřed ostrova? Tam byla jen Radnice, památníky z doby před více než pěti sty lety, když byl Far Madding hlavním městem Mareda, a kanceláře nejbohatších žen města. Ve Far Maddingu byl bohatý muž ten, jemuž manželka dávala velkorysou apanáž, či zabezpečený vdovec. Možná Rochaid mířil na schůzku s temnými druhy. Pokud ano, proč tedy čekal?