Shalon ji poslouchala na půl ucha, kývala a přihazovala vhodné odpovědi. Samozřejmě souhlasila. Sestra čekala, že bude souhlasit. Ale Shalon se soustředila na Aes Sedai. Nenápadně. Moad ani nepředstíral, že poslouchá, ale on byl Harininým mistrem meče. Harine možná všechny držela pevně jako utažený uzel, ale Moadovi dávala takovou volnost, až si mohli lidé myslet, že ten šedovlasý muž s tvrdým pohledem je její milenec, zvlášť když oba ovdověli. Tedy mohl by si to myslet, pokud by neznal Harine. Harine by si nikdy nevzala milence, jenž by stál níž než ona, a to teď pochopitelně znamenalo, že nemohla mít žádného. V každém případě, jakmile zastavili koně u stromů, Moad se opřel o vysokou sedlovou hrušku, ruku položil na dlouhý slonovinový jílec meče, zastrčený za zelenou šerpou, a otevřeně si prohlížel Aes Sedai a muže s nimi. Kde se naučil jezdit na koni? Vypadal úplně... vyrovnaně. Z osmi náušnic té nejtěžší sorty a uzlů na šerpě by každý poznal jeho hodnost, i kdyby neměl meč a stejnou dýku. Copak Aes Sedai nemají něco podobného? Mohou být skutečně tak dezorganizované? Bílá věž měla údajně být jako nějaký mechanický přístroj, který drtí trůny a tvaruje je podle své vůle. Ale ten stroj teď byl nepochybně polámaný.
„Říkala jsem, kam nás to přivedla, Shalon?“
Harinin hlas – jako ledová břitva – vytáhl Shalon všechnu krev z obličeje. Sloužit pod mladším sourozencem bylo vždycky složité, ale Harine to ještě zhoršovala. V soukromí byla víc než chladná a na veřejnosti byla schopná nechat svou paní plavby pověsit za kotníky, nemluvě o hledačce větru. A od chvíle, kdy jí ta mladá suchozemská žena Min řekla, že se jednoho dne stane paní lodí, byla ještě ostřejší. Upřeně zírala na Shalon a zvedla svou zlatou vonicí krabičku, jako by chtěla zakrýt nepříjemný pach, i když zima vůně tlumila.
Shalon se honem podívala na oblohu a snažila se to odhadnout podle slunce. Byla by moc ráda, kdyby její sextant nebyl zamčený na Bílé pěně – suchozemci nesměli sextant ani okem spatřit, natož aby viděli, jak se používá – nebyla si však jistá, jestli by jí to tady prospělo. Stromy sice byly nízké, ale stejně neviděla na obzor. Na severu se kopce zvedaly v pohoří táhnoucí se od severovýchodu k jihozápadu. Nepoznala, jak je vysoké. Tahle krajina byla samý kopec, vůbec se jí to nelíbilo. Přesto každá hledačka větru dokázala udělat hrubý odhad. A když Harine chtěla nějakou informaci, očekávala, že ji dostane.
„Můžu jenom hádat, paní vln,“ přiznala Shalon. Harine zaťala zuby, ale žádná hledačka větru by nevydávala odhad za pevnou pozici. „Myslím, že jsme tři nebo čtyři sta leguí jižně od Cairhienu. Víc, to nepoznám.“ Každou čerstvou učednici používající tyčku s provázkem, která by udala tak volný odhad, by ohnuli jako předkrm pro správce paluby, ale když Shalon slyšela, co říká, slova ji zamrazila na jazyku. Sto leguí za celý den by byla pro brigu dobrá vzdálenost. Moad zamyšleně našpulil rty.
Harine pomalu kývla a dívala se skrz Shalon, jako by viděla brigu pod plnými plachtami, proplouvající děrami spletenými ve vzduchu s pomocí jediné síly. Tehdy by bylo moře skutečně jejich. Pak se otřásla, naklonila se k Shalon a zachytila její pohled očima jako háky. „Tohle se musíš naučit za jakoukoliv cenu. Slib jí, že mě pro ni budeš špehovat, jestli tě to naučí. Když ji přesvědčíš, mohla by to udělat, zlíbí-li se Světlu. Nebo by ses alespoň mohla dostat dost blízko k některé z ostatních a naučit se to od ní.“
Shalon si olízla rty. Doufala, že si Harine nevšimla, jak sebou trhla. „Už jsem ji odmítla, paní vln.“ Potřebovala nějaké vysvětlení, proč ji Aes Sedai týden držely zavřenou, a jistá verze pravdy jí připadala nejbezpečnější. Harine věděla všechno. Kromě toho tajemství, které z ní Verin vypáčila. Kromě toho, že Shalon souhlasila s Cadsuaninými požadavky, aby to tajemstvím zůstalo i nadále. Milost Světla jí provázej, litovala Ailil, ale byla tak osamělá, že doplula příliš daleko, než si to uvědomila. S Harine nebyly žádné večerní rozpravy nad medovým vínem, jež by zmírnily dlouhé měsíce odloučení od manžela Mishaela. Přinejlepším uběhnou další měsíce, než mu opět ulehne v náručí. „Se vší úctou, proč by mi měla teď uvěřit?“
„Poněvadž se to chceš dozvědět.“ Harine švihla rukou. „Suchozemci vždycky věří na hamižnost. Budeš jí samozřejmě muset pár věcí prozradit, aby ti uvěřila. Já každý den rozhodnu co. Třeba ji dokormidluju tam, kam chci.“
Shalon jako by se do lebky zaryly tvrdé prsty. Hodlala Cadsuane prozradit, co nejméně by jí ještě prošlo a co nejméně často, dokud nepřijde na způsob, jak se jí zbavit. Bude-li muset mluvit s Aes Sedai každý den a hůř, otevřeně jí lhát, ta ženská z ní vypáčí víc, než by Shalon chtěla. Víc, než by chtěla Harine. Mnohem víc. To bylo jisté jako východ slunce. „Odpusť, paní vln,“ řekla se vší poddajností, jakou sebrala, „ale smím-li to říct –“
Odmlčela se, když před nimi zastavila koně Sarene Nemdahl. Poslední Aes Sedai a strážci projeli a Cadsuane nechala tkanivo zmizet. Corele, hubená, i když hezká žena, se smála a pohazovala černou hřívou, když mluvila s Kumirou. Merise, vysoká žena s očima modřejšíma než Kumira a víc než hezkou tváří, která byla dost přísná, aby to zarazilo i Harine, ostrými gesty dirigovala čtyři muže se soumary. Všichni ostatní se chápali otěží. Zřejmě se chystali odjet z mýtiny.
Sarene byla hezoučká, i když pochopitelně bez šperků a v prostých bílých šatech vypadala méně pozoruhodně. Suchozemci zřejmě vůbec neměli rádi barvy. Dokonce i tmavý plášť měla podšitý bílou kožišinou. „Cadsuane požádala... nařídila mi... abych byla tvou družkou, paní vln,“ pravila a uctivě sklonila hlavu. „Odpovím ti na otázky do té míry, do jaké to půjde, a pomůžu ti se zvyky, nakolik je znám. Je mi jasné, že ti má přítomnost může připadat nepříjemná, jenomže když Cadsuane přikáže, my musíme poslouchat.“
Shalon se usmála. Pochybovala, že Aes Sedai ví, že družka je to, čemu suchozemci říkají služebná. Harine se nejspíš zasměje a bude chtít vědět, jestli Aes Sedai umí pořádně vyprat povlečení. Bylo by dobré, kdyby se jí spravila nálada.
Ale Harine, místo aby se zasmála, ztuhla, jako kdyby se jí páteř změnila v hlavní stěžeň, a oči jí málem vypadly z důlků. „Mně to není nepříjemné!“ vyštěkla. „Prostě bych raději... dávala otázky někomu jinému... Cadsuane. Ano. Cadsuane. A já rozhodně nemusím poslouchat ji ani nikoho jiného! Nikoho! Kromě paní lodí!“ Shalon se zamračila. Sestře se nepodobalo, že by se nechala vyděsit. Harine se zhluboka nadechla a pokračovala pevnějším hlasem, i když to, jistým způsobem, bylo stejně divné jako předtím. „Mluvím za paní lodí Atha’an Miere a požaduji příslušnou úctu! Požaduji, rozumíš? Ano?“
„Můžu ji požádat, aby určila někoho jiného,“ navrhla Sarene pochybovačně, jako by nečekala, že by to na celé věci něco změnilo. „Musíš pochopit, že mi ten den dala velmi jasné příkazy. Ale neměla jsem se přestat ovládat. To je moje vada. Vztek ničí logiku.“