„Dva nejvýznačnější bankéři ve městě jsou... přístupní, má paní,“ hlásil tím suchým hlasem. Držel si koženou slohu na úzkých prsou a úkosem sledoval Aviendhu. Stále si nemohl zvyknout na její přítomnost, když podával hlášení. Ani na gardistky. Aviendha na něho vycenila zuby a on zamrkal a odkašlal si do dlaně. „Pan Hoffley a paní Andscaleová zprvu poněkud... váhali, ale znají trh s kamencem stejně dobře jako já. Nebylo by bezpečné říkat, že jejich truhlice nyní patří tobě, ale zařídil jsem, že do palácové pokladnice bude převedeno dvacet tisíc zlatých korun a v případě potřeby přijdou další.“
„Sděl to urozené paní Birgitte,“ nakázala mu Elain skrývajíc úlevu. Birgitte ještě nezískala dost nových gardistů, aby udrželi město velké jako Caemlyn, natož cokoliv jiného, ale Elain nemohla čekat, že do jara uvidí důchody ze svých statků, a žoldnéři byli nákladní. Teď o ně nepřijde kvůli nedostatku zlata, dokud za ně Birgitte nenajde náhradu. „Dále, pane Norry?“
„Obávám se, že je třeba věnovat přednostní pozornost stokám, má paní. Krysy se v nich množí, jako kdyby bylo jaro, a...“
Smotal to všechno dohromady, podle toho, co považoval za nejnaléhavější. Norry zřejmě považoval za osobní selhání, že ještě nezjistil, kdo osvobodil Elenii a Naean, i když od té události neuběhl ani týden. Cena obilí nehorázně stoupla, stejně jako všechny ostatní potraviny, a začínalo být zřejmé, že opravy palácové střechy potrvají déle a budou stát víc, než zedníci zprvu odhadovali, ale jídlo v zimě vždycky podražilo a zedníci vždycky stáli víc, než na začátku tvrdili. Norry přiznal, že jeho poslední zprávy z Nových Brém jsou několik dní staré, ale Hraničáři se zjevně rozhodli zůstat, kde byli, čemuž nerozuměl. Každé vojsko, natož tak velké, jak bylo údajně to jejich, už muselo vyjídat krajinu dohola. Elain také netušila proč, ale byla ráda, že to tak je. Prozatím. Povídačky, že Aes Sedai v Cairhienu odpřisáhly věrnost Randovi, alespoň odůvodňovaly Egwaininy starosti, i když vypadalo vysoce nepravděpodobně, že by nějaká sestra něco takového udělala. To byla podle Norryho nejméně důležitá zpráva, ona však měla jiný názor. Rand si nemohl dovolit znepřátelit sestry, které šly za Egwain. Nemohl si dovolit znepřátelit si kteroukoliv Aes Sedai. Ale zřejmě si vždycky našel způsob, jak to udělat.
Halwina Norryho brzy nahradila Reene Harforová. Kývla na gardistky u dveří a na Aviendhu se usmála. Pokud si ta obtloustlá prošedivělá žena někdy nebyla jistá, proč Elain Aviendhu oslovuje sestro, nedala to najevo. A teď se zdálo, že to upřímně schvaluje. Ale úsměvy neúsměvy, její hlášení bylo mnohem ponuřejší než hlavního úředníka.
„Jon Skellit je v žoldu rodu Arawnů, má paní,“ začala s výrazem dost přísným i na kata. „Už dvakrát ho viděli, jak přijímá měšec od lidí, o nichž je známo, že podporují Arawny. A není pochyb, že Ester Norhamová je v něčím žoldu. Nekrade, ale má pod volným prknem v podlaze schovaných přes padesát korun ve zlatě a včera v noci přidala dalších deset.“
„Vyřiď to s nimi jako s ostatními,“ přikázala Elain smutně. První panská zatím zcela jistě odhalila devět špehů a čtyři z nich zaměstnávali lidé, jež zatím nedokázala odhalit. To, že Reene vůbec nějaké našla, stačilo, aby se Elain rozzlobila, ale lazebník a kadeřnice byli něco víc. Oba byli ve službách její matky. Škoda že nepovažovali za vhodné přenést svou věrnost i na Morgasinu dceru.
Aviendha se zaškaredila, když paní Harforová slíbila, že to udělá, jenže vyhazovat špehy ani je zabíjet, jak navrhovala Aviendha, prostě nemělo smysl. Jenom by je nahradili špehové, které neznala. Špeh je nástrojem tvého nepřítele, dokud ho neodhalíš, říkala máti, ale pak je tvým nástrojem. Když odhalíš špeha, radil jí Tom, zabal ho do plínek a krm lžičkou. Lidem, kteří ji zradili, bylo „dovoleno“ odhalit, co Elain chtěla, aby odhalili, ale ne všechno byla pravda, jako třeba počet lidí, které Birgitte zverbovala.
„A ty další věci, paní Harforová?“
„Zatím nic, má paní, ale nevzdávám se naděje,“ odvětila Reene ještě ponuřeji. „Nevzdávám se naděje.“
Po jejím odchodu přišly dvě delegace kupců. Nejdříve se objevila početná skupina Kandořanů s náušnicemi s drahými kameny a stříbrnými cechovními řetězy přes prsa a hned po nich půl tuctu Illiánců jen s kouskem výšivky na jinak střízlivých kabátech a šatech. Použila jeden z menších přijímacích pokojů. Na nástěnných kobercích vedle mramorového krbu byly lovecké výjevy, ne stříbrný lev, a leštěné deštění nebylo vyřezávané. Byli to kupci, ne diplomaté, i když několika se zřejmě poněkud dotklo, že jim jen nabídla víno a nenapila se s nimi. A všichni se také dívali úkosem na dvě gardistky, jež za nimi přišly do místnosti a postavily se vedle dveří, ale pokud touto dobou ještě neslyšeli nic o úkladech o její život, tak museli být hluší jako poleno. Za dveřmi čekalo dalších šest gardistek.
Kandořané si potají prohlíželi Aviendhu, když zrovna pozorně neposlouchali Elain, a Illiánci se pohledu na ni docela vyhýbali. Přítomnost Aielanky určitě považovali za významnou, i když jenom seděla v rohu na podlaze a mlčela, ale všichni kupci, ať Kandořané či Illiánci, chtěli jediné: ujištění, že Elain nerozzlobí Draka Znovuzrozeného natolik, aby se pletl do obchodu a poslal svá vojska a své Aiely sužovat Andor, třebaže to neřekli nahlas. Ani se nezmínili o tom, že jak Aielové, tak Dračí legie mají velké tábory jen pár mil od Caemlynu. Jejich zdvořilé dotazy na její další plány, když teď z Caemlynu odstranila Dračí praporec a Praporec Světla, stačily. Řekla jim, co říkala každému, že Andor se spojí s Drakem Znovuzrozeným, ale není jeho dobytým územím. Na oplátku jí mlhavě popřáli všechno nejlepší a navrhli, že budou z celého srdce podporovat její nároky na Lví trůn, aniž by něco takového skutečně vyslovili. Nakonec chtěli, aby je v Andoru přijímali, ať už bude korunu nosit kdokoliv, kdyby ona neuspěla.
Když se Illiánci odpoklonkovali, Elain zavřela oči a lehce si třela spánky. Do oběda se ještě musela setkat s delegací sklářů a pěti dalšími delegacemi kupců či řemeslníků později. Měla velmi rušný den, plný nejasných otřepaných frází a obojakosti. A když byly Nyneiva a Merilille pryč, musela dnes večer opět učit hledačky větru, což byla přinejlepším méně příjemná zkušenost než nejhorší setkání s kupci. Mohla by mít trochu času prostudovat ter’angrialy, které přivezly z Ebú Daru, než bude tak unavená, že už neudrží oči otevřené. Bylo trapné, když ji musela Aviendha málem nosit do postele, ale nemohla s tím přestat. Bylo třeba toho tolik udělat a za celý den nebylo dost času.
Do návštěvy sklářů zbývala ještě hodina, jenomže Aviendha nelítostně odmítla její návrh, že by se mohla podívat na věci z Ebú Daru.
„To tě na to umluvila Birgitte?“ chtěla vědět Elain, když ji její sestra málem odvlekla po úzkém kamenném schodišti. Před nimi šly čtyři gardistky a další se couraly za nimi a okatě si nevšímaly toho, co se mezi oběma ženami děje. I když měla Elain dojem, že Rasoria Domanche, podsaditá hledačka rohu s modrýma očima a žlutými vlasy, jaké se občas mezi Taireny objevovaly, se usmívá.
„Copak ji potřebuju, aby mi říkala, že trávíš moc času v domě a málo spíš?“ odsekla Aviendha opovržlivě. „Potřebuješ na čerstvý vzduch.“
Vzduch tady na vysoko položeném sloupořadí byl rozhodně svěží. A studený, i když slunce ještě stálo dost vysoko na šedivé obloze. Mezi hladkými sloupy vál chladný vítr, takže gardistky, jež tu stály připravené bránit ji před holuby, si musely pevně držet klobouky. Elain zvráceně odmítla zimu cítit.