Před větším stanem než ostatní v dohledu, ze světlého plátna, Kayen sesedl a sundal ji na zem. Zaváhal, má-li totéž udělat pro Birgitte a Aviendhu, ale Birgitte jeho nesnáze vyřešila tak, že plavně sesedla a předala otěže čekajícímu vojákovi, a Aviendha zase ze sedla málem spadla. V jízdě se zlepšila, ale nasedání a sesedání jí stále dělalo potíže. Mračíc se kolem, zda se jí někdo nesměje, uhladila si bachraté sukně a pak si odvinula loktuši z hlavy a hodila si ji přes ramena. Birgitte se dívala, jak odvádějí jejího koně, jako by litovala, že si předtím nevzala od sedla luk a toulec. Kayen odhrnul stanovou chlopeň a uklonil se.
Elain se ještě naposledy nadechla, aby se uklidnila, a jako první vstoupila. Nesměla jim dovolit, aby v ní viděli prosebnici. Nebyla tu, aby prosila nebo se bránila. Občas, řekl jí Gareth Bryne, když byla ještě malá, budeš stát proti přesile a nebudeš mít cestu ven. Vždycky udělej to, co bude tvůj nepřítel očekávat nejméně, Elain. V takovém případě musíš zaútočit. Od začátku musela zaútočit.
Uvnitř k ní po kobercích připlula Merilille. Malá šedá se neusmívala přímo úlevou, ale nebylo pochyb, že Elain vidí velmi ráda. Kromě ní zde bylo ještě pět osob, dvě ženy a tři muži, a z těch byl jeden sluha, podle ohnutých nohou a zjizvené tváře to byl starý kavalerista, jenž přišel pro pláště a rukavice – a při pohledu na Aviendhu zamrkal – a potom odešel k dřevěnému stolu, na kterém byl stříbrný podnost s vysokým džbánem a poháry. Ostatní čtyři lidé vládli zemím v Hraničních státech. Stálo tu několik táborových křesílek bez opěradel a čtyři velká ohřívadla s řeřavými uhlíky. Tohle nebylo přijetí, jaké by mohla čekat dědička Andoru, s dvořany a mnoha sloužícími a jalovými hovory, než začnou vážnější diskuse, kdy by měli vládci u ramene své rádce. Našla tu to, v co doufala.
Léčení Merilille zbavilo kruhů pod očima, ještě než opustila palác, a ona nyní Elain představila s prostou důstojností. „Tohle je Elain z rodu Trakandů ze zeleného adžah, jak jsem vám říkala.“ To a nic víc. Elain od Vandene věděla dost, aby jednotlivé vládce před sebou poznala.
„Vítám tě, Elain Sedai,“ pravil Easar Shienarský. „Mír a Světlo tě provázej.“ Byl malý, vysoký jako ona, štíhlý, v kabátě bronzové barvy, a bez vrásek, třebaže mu po straně hlavy visel pramen úplně bílých vlasů. Elain se mu podívala do smutných očí a připomněla si, že je považován za moudrého vládce a zkušeného diplomata a také skvělého vojáka. Na nic z toho ale nevypadal. „Smím ti nabídnout víno? Koření není čerstvé, ale s věkem získává větší říz.“
„Přiznávám, že když nám Merilille sdělila, že dnes přijdeš až z Caemlynu, pochybovala bych o ní, nebýt Aes Sedai.“ Ethenielle z Kandoru byla o dlaň vyšší než Merilille, obtloustlá, a černé vlasy měla prošedivělé. Přes její úsměv na ní však nebylo nic mateřského. Halila ji královská důstojnost stejně jako modré sukno. Oči měla také modré, jasné a otevřené.
„Jsme rádi, že jsi přišla,“ dodával Paitar Arafelský překvapivě hlubokým a zvučným hlasem, což Elain kupodivu udělalo radost. „Musíme s tebou probrat hodně věcí.“ Vandene tvrdila, že je to nejpohlednější muž v Hraničních státech, a možná jím kdysi dávno i byl, ale věk mu obličej zbrázdil hlubokými vráskami a na hlavě mu zůstal jenom věneček krátkých šedých vlasů. Byl však vysoký a širokoplecí, v zeleném odění, a vypadal silný. A ne jako hlupák.
Ostatní nesli svůj věk s půvabem, Tenobia Saldejská se potom chlubila svým mládím, když už ne svou krásou, protože měla orlí nos a široká ústa. Šikmé, téměř purpurové oči měla ve stejné úrovni jako Elain a byly její největší ozdobou. Možná jedinou. Ostatní, i když vládli státům, se oblékali prostě, ona však měla světle modré šaty pošité perlami a safíry a další safíry měla ve vlasech. To se hodilo ke dvoru, ale ne do tábora. A kde se ostatní chovali zdvořile... „Pod Světlem, Merilille Sedai,“ vyhrkla Tenobia vysokým hlasem a zamračila se, „vím, že mluvíš pravdu, ale tohle vypadá spíš jako dítě než jako Aes Sedai. A nezmínila ses, že si přivede černookého Aiela.“
Easarův výraz se nezměnil, ale Paitar stiskl rty a Ethenielle dokonce zašla tak daleko, že po Tenobii vrhla pohled, jenž by se hodil k matce. Velmi rozčilené a nespokojené matce.
„Černooký?“ zamumlala zmateně Aviendha. „Já nemám černé oči. Než jsem překročila Dračí stěnu, viděla jsem černé oči jenom u jednoho formana.“
„Víš, že mluvím pouze pravdu, Tenobie, a máš mé slovo,“ prosila Merilille.
Elain ji umlčela posunkem. „Stačí, že víš, že jsem Aes Sedai, Tenobie. Toto je má sestra Aviendha z klanu Devět údolí Taardad Aielů.“ Aviendha se na ně usmála, tedy vycenila zuby. „Tohle je můj strážce, urozená paní Birgitte Trahelion.“ Birgitte předvedla krátkou úklonu, až se jí cop zhoupl.
Jedno představení vyvolalo stejně tolik polekaných pohledů jako druhé – Aielanka že je její sestra? její strážce že je žena? – ale Tenobia a ostatní vládli zemím na kraji Morny, kde mohly noční můry skutečně kráčet za denního světla a každý, kdo se jimi nechal příliš polekat, jako by byl mrtvý. Elain jim však nedala příležitost se plně vzpamatovat. Zaútoč, než zjistí, co děláš, říkal Gareth Bryne, a útoč, dokud je nezaženeš na útěk nebo neprorazíš.
„Můžeme tedy považovat zdvořilosti za dokončené?“ zeptala se a z podnosu, jejž jí podal onen starý voják, si vzala pohár, z něhož se neslo aroma svařeného vína. Z pouta strážce se vyhrnula opatrnost a Aviendha se na pohár také podívala úkosem, ona však nehodlala pít. Byla jenom ráda, že nic neřekly. „Jenom hlupák by si myslel, že jste urazili takovou cestu, abyste napadli Andor,“ pokračovala, došla ke křeslům a posadila se. Vládci nevládci, neměli jinou možnost než jít za ní či jí hledět na záda. Na Birgittina záda, protože ta se postavila za ni. Aviendha se jako obvykle poskládala na podlahu a sukně rozložila do úhledného vějíře. Šli za ní. „Přivádí vás Drak Znovuzrozený,“ pravila. „Tuto audienci u mne jste si vyžádali, protože jsem byla ve Falme. Otázkou je, proč je to pro vás tak důležité? Myslíte si, že vám povím víc o tom, co se stalo, než vědí ostatní? Valerský roh zazněl, mrtví hrdinové z pověstí vyjeli proti seanchanským vetřelcům a Drak Znovuzrozený bojoval se Stínem na obloze, kde je každý viděl. Víte-li tohle, víte tolik co já.“
„Návštěvu?“ vyhrkla Tenobia nevěřícně a zarazila se při sedání. Křesílko zavrzalo, když dosedla. „Nikdo nežádal audienci! I kdybys už seděla na andorském trůně –!“
„Držme se věci, Tenobie,“ přerušil ji mírně Paitar. On zůstal stát a upíjel víno. Elain byla ráda, že vidí vrásky na jeho tváři, jeho hlas by jinak ženě pěkně mátl myšlení, Ethenielle po Tenobii vrhla další pohled, než se posadila, a cosi si zamumlala. Elain měla dojem, že slyší slovo „svatba“ vyslovené s lítostí, ale to nedávalo smysl. V každém případě hned obrátila pozornost k Elain. „Jindy by se mi tvá dravost líbila, Elain Sedai, ale padnout do léčky, kterou pomáhal uchystat jeden z tvých vlastních spojenců, není zrovna radost.“ Tenobia se zamračila, třebaže se na ni Ethenielle tentokrát nepodívala. „To, co se stalo ve Falme,“ sdělila královna Kandoru Elain, „není tak důležité jako to, co z toho vzešlo. Ne, Paitare, musíme jí říct, co je třeba. Už stejně ví příliš, aby se dalo dělat něco jiného. Víme, že jsi ve Falme byla společnicí Draka Znovuzrozeného, Elain. Snad přítelkyní. Máš pravdu, nepřišli jsme sem dobývat. Přišli jsme najít Draka Znovuzrozeného. A celou tu cestu jsme urazili, jen abychom zjistili, že nikdo neví, kde se nalézá. Víš ty, kde je?“