Kromě Tenobie se Hraničáři netvářili kdoví jak nadšeně, když zjistili, kde hledat Randa. Ethenielle si dlouze vydechla, znělo to skoro jako povzdech, a Easar jen prostě kývl a zamyšleně našpulil rty. Paitar vypil polovinu vína, poprvé se skutečně napil. Skutečně to vypadalo, že i když chtěli Draka Znovuzrozeného najít, na setkání s ním se právě netěšili. Tenobia, na druhou stranou, zavolala na vojáka, aby jí přinesl víno, a dál mlela o tom, jak chce vidět svého strýce. Elain by nenapadlo, že ta žena chová rodinné city.
V tuto roční dobu přicházela noc brzy a zbývalo jen pár hodin světla, jak poukázal Easar, když jim nabízel nocleh. Ethenielle navrhla, že její stan bude pohodlnější, ale netvářili se zrovna zklamaně, když Elain prohlásila, že musí okamžitě odjet.
„Pozoruhodné, že dokážeš urazit tak velkou vzdálenost tak rychle,“ zamumlala Ethenielle. „Slyšela jsem, jak Aes Sedai mluví o něčem, čemu se říká cestování. Ztracené nadání?“
„Setkali jste se na své cestě s mnoha sestrami?“ opáčila Elain.
„S několika,“ přiznala Ethenielle. „Aes Sedai jsou, zdá se, všude.“ Dokonce i Tenobia se náhle tvářila bezvýrazně.
Elain si od Birgitte nechala obléknout plášť a kývla. „To jsou. Necháte nám přivést koně?“
Žádná žena nepromluvila, dokud nebyly zase hluboko v lese. Pach koní a latrín v táboře byl slabý, ale v jeho nepřítomnosti působil vzduch v lese velmi svěže a sníh vypadal běleji.
„Jsi zamlklá, Birgitte Trahelion,“ podotkla Aviendha a pobídla ryzáka do žeber. Byla přesvědčená, že se zvíře zastaví, pokud do něj přestane kopat.
„Strážce nemluví za svou Aes Sedai, on jen zatraceně poslouchá a hlídá jí záda,“ zavrčela Birgitte suše. Nebylo pravděpodobné, že by v lese takhle blízko shienarského tábora byl někdo, kdo by je mohl ohrozit, ale ona měla luk připravený a prohlížela okolí.
„Byl to mnohem uspěchanější způsob vyjednávání, než nač jsem zvyklá, Elain,“ ozvala se Merilille. „Obvykle tyto záležitosti trvají několik týdnů, pokud ne měsíců, než se dojde k dohodě. Měla jsi štěstí, že to nejsou Domanci. Nebo Cairhieňané,“ přiznala uvážlivě. „Hraničáři jsou roztomile otevření a přímočaří. S nimi se jedná snadno.“
Otevření a přímočaří? Elain kroutila hlavou. Chtěli najít Randa, ale skrývali proč. A také tajili přítomnost sester. Aspoň půjdou pryč od něj, jakmile je dostane až do Murandy. To by prozatím mělo stačit, ale ona ho chtěla varovat, jakmile přijde na to, jak to provést, aniž by ho ohrozila. Dávej na něho pozor, Min, pomyslela si. Dávej na něho pozor kvůli nám.
Několik mil od tábora zastavila koně a pozorně si prohlížela les. Zvlášť za nimi. Slunce se dotýkalo vrcholků stromů. Kolem proběhla bílá liška a zmizela. Něco se mihlo na holé šedé větvi, pták nebo veverka. Z oblohy se najednou snesl tmavý orel a vzápětí se ozvalo tiché vykvíknutí, jež náhle skončilo. Nikdo je nesledoval. Starosti jí nedělali Shienarci, nýbrž ty utajené sestry. Únava, která ji rychle přešla s Merilillinými zprávami, se teď, když byla schůzka s Hraničáři vyřízena, vrátila. Chtěla se co nejdřív dostat do postele, ale nechtěla to natolik, aby sestrám, jež neznala, prozradila cestování.
Mohla splést průchod na palácové nádvoří, ale jenom s rizikem, že zabije někoho, kdo tamtudy bude procházet, až se bude otevírat, a tak ho spletla na jiné místo, které znala stejně dobře. Byla tak unavená, že jí dalo dost práce vytvořit tkanivo, tak unavená, že si na angrial připnutý na šatech vzpomněla, teprve když se ve vzduchu objevila stříbrná čára a otevřela se na pláň porostlou zhnědlou trávou, utlučenou nedávnými sněhy. Pláň byla jižně od Caemlynu, kam ji Gareth Bryne brával na přehlídky královniny gardy.
„To tady budeš jen tak zírat?“ ozvala se Birgitte.
Elain zamrkala. Aviendha a Merilille ji ustaraně pozorovaly. Birgitte z tváře nic nevyčetla, ale z pouta se nesla i starost.
„Jen jsem se zamyslela,“ namítla Elain a pobídla Ohniváka průchodem. Postel bude nádherná.
Ze starého cvičiště k vysoké klenuté bráně ve světlé městské hradbě to byl jenom kousek cesty. Dlouhé tržnice, lemující cestu k bráně, byly v tuto hodinu prázdné, ale bystré stráže tady hlídaly stále. Dívaly se na ni a ostatní, aniž by ji poznaly. Nejspíš to byli žoldnéři. Ti ji nepoznají, dokud ji neuvidí na Lvím trůně. S pomocí Světla a se štěstím ji tam uvidí.
Rychle se smrákalo, obloha tmavla a stíny na ulicích se dloužily. Venku bylo jen pár lidí, kteří spěchali dokončit své povinnosti, než budou moci jít domů na večeři a k teplému ohni. Po ulici před nimi klusali nosiči s kupeckými nosítky natřenými tmavým lakem a po chvíli se na druhé straně objevil velký hasicí vůz, tažený osmispřežím, a jeho železem obitá kola na dlažbě hlasitě rachotila. Zase někde hořelo. To se nejčastěji stávalo v noci. Kolem projela na koních hlídka čtyři gardistů, aniž by se na ni muži dvakrát podívali. Nepoznali ji, stejně jako muži u brány.
Při jízdě se potácela v sedle a myslela na postel.
Ohromeně si uvědomila, že ji zvedají ze sedla. Otevřela oči, aniž by si vzpomínala, že je zavřela, a zjistila, že ji Birgitte drží v náručí. „Dej mě dolů,“ řekla unaveně. „Chodit ještě můžu.“
„Ty se ani nepostavíš,“ zavrčela Birgitte. „Buď zticha a drž."
„Nemůžeš s ní mluvit!“ křičela Aviendha.
„Opravdu se musí vyspat, pane Norry,“ prohlásila Merilille přísně. „Musí ti to stačit zítra.“
„Odpusť, ale zítra to nestačí,“ opáčil Norry a kupodivu mluvil sám velmi rázně. „Musím s ní naléhavě mluvit hned!“
Elain se kymácela hlava, když ji zvedla. Halwin Norry si jako obvykle držel na prsou koženou složku, ale ten suchý mužík, jenž mluvil o korunovaných hlavách stejně suchým tónem jako o opravách střechy, málem poskakoval, aby se dostal přes Aviendhu a Merilille, jež ho držely za ruce.
„Postav mě, Birgitte,“ zopakovala Elain, a jako druhý div, Birgitte poslechla. Ale dál ji podpírala, za což jí byla Elain vděčná. „Co se děje, pane Norry? Pusť ho, Aviendho. Merilille?“
Hlavní úředník vyrazil, jakmile ho pustily. „Brzy po tvém odchodu dorazila zpráva, má paní,“ hlásil a vůbec to neznělo suše. Ustaraně vraštil obočí. „Jsou tu čtyři vojska... Malá, měl bych teď asi říct. Světlo, vzpomínám si, když pět tisíc mužů bylo vojsko.“ Pohladil si holou hlavu, takže si rozcuchal chomáčky bílých vlasů za ušima. „Ke Caemlynu se od východu blíží čtyři malá vojska,“ pokračoval obvyklejším tónem. Skoro. „Obávám se, že tady budou tak do týdne. Dvacet tisíc mužů. Možná třicet. Nevím to jistě.“ Zpola k ní natáhl složku, jako by jí chtěl ukázat papíry uvnitř. Byl rozčilený.
„Kdo?“ zeptala se. Na východě měla panství a síly Elenia a také Naean. Ale ani jedna by nedokázala zvednout dvacet tisíc mužů. A sníh a bláto je měly zadržet až do jara. „Mělo by“ ještě most nepostaví, jako by slyšela Liniin slabý hlásek.
„To nevím, má paní,“ přiznal Norry. „Zatím ne.“
Na tom však nezáleželo, usoudila Elain. Ať to byl kdokoliv, přicházel teď. „Chci, abys hned za rozbřesku začal nakupovat potraviny, které najdeš v okolí, a přivezl je do města. Birgitte, ať praporečník vyhlásí, že každý žoldnéř, který se zapíše do čtyř dnů ke gardě, dostane odměnu, všichni ostatní pak musejí opustit město. A nech také vydat prohlášení lidu, pane Norry. Ať každý, kdo bude chtít odejít před začátkem obležení, odejde. Sníží to také počet hladových úst a mohlo by to získat pár mužů ke gardě navíc.“ Odstrčila Birgitte a vyrazila ke svým komnatám. Ostatní museli jít za ní. „Merilille, ať se to dozví rodinka a Atha’an Miere. Možná budou taky chtít odejít, než to začne. Mapy, Birgitte. Nech do mých komnat poslat dobré mapy. A ještě něco, pane Norry...“