Na spánek ani únavu nebyl čas. Musela bránit město.
28
Dárek v plátěném pytli
Ráno poté, co Mat slíbil pomoc Teslyn, pokud to půjde – a Joline a té Edesině, kterou ještě ani okem nespatřil! – ohlásila Tylin, že odjíždí z města.
„Suroth mi ukáže, kolik Altary ovládám teď, holoubku,“ řekla. Její nůž byl zaražený do sloupku u postele a oba ještě leželi v pomačkaných pokrývkách, Mat jen se šátkem zakrývajícím jizvu na krku, ona tak, jak přišla na svět. A pleť měla hladkou jako satén. Dlouhým, nazeleno nalakovaným nehtem mimoděk sledovala jeho ostatní jizvy. Různými způsoby jich získal pěknou sbírku, i když ne proto, že by se tomu snad nesnažil vyhnout. Jeho kůže by na dražbě moc nepřinesla, to bylo jisté, jenže Tylin jizvy fascinovaly. „Vlastně to nebyl nápad. Tuon si myslí, že mi to... pomůže... když to uvidím na vlastní oči a ne jenom na mapě, a co ta holka navrhne, to Suroth udělá. Ale ráda by to byla udělala už včera. Povezeme se na to’raken, takže to zvládneme rychle. Zřejmě urazí až sto mil za den. Ach, netvař se tak nešťastně, selátko. Nebudu tě nutit lézt na ty tvory.“
Mat si oddechl úlevou. Ale nevadila mu vyhlídka na let. Ten by se mu vlastně mohl docela líbit. Jenomže když opustí Ebú Dar na delší dobu, jen Světlo ví, jestli Teslyn nebo Joline nebo dokonce ta Edesina nezačnou být netrpělivé a neudělají nějakou hloupost, nebo s jakou pitomostí přijde Beslan. Beslan mu dělal stejné starosti jako ty ženské. Tylin, vzrušená představou, že poletí na jednom ze seanchanských zvířat, připomínala orla ještě víc než obvykle.
„Budu pryč jenom týden, cukroušku. Hmmm.“ Zeleným nehtem sledovala půl lokte dlouhou a svraštělou jizvu, jež se mu táhla přes žebra. „Mám tě uvázat k posteli, abych věděla, že budeš v pořádku, než se vrátím?“
Mat její šibalský úsměv opětoval jedním ze svých nejpodmanivějších, ale dalo mu to práci. Byl si celkem jistý, že žertuje, ale ne úplně. Dneska mu vybrala šaty tak jasně rudé, až z nich bolely oči. Jenom na kabátě a na plášti byly kytičky, pak měl svůj černý kabát a šátek. A vedle bílé krajky u krku a na zápěstí vypadal zbytek ještě rudější. Přesto si je oblékl, jak se nemohl dočkat, až vypadne z komnat. S Tylin bylo moudré nebýt si ničím jistý. Nakonec by nemusela žertovat.
Jak se ukázalo, Tylin Surothinu netrpělivost v nejmenším nepřeháněla. Za dvě hodiny podle drahocenných hodin v Tylinině obývacím pokoji, daru od Suroth, už doprovázel královnu do přístavu. No, Suroth a Tylin jely v čele asi dvacítky urozených, kteří je měli doprovázet, a sbírky só’džin s polovinou hlavy vyholenou, klanících se urozeným a na všechny ostatní koukajících svrchu, a on jel za nimi na Okovi. „Mazlíček“ altarské královny nemohl jet s urozenými, k nimž nyní patřila i Tylin. Ne že by byl dědičným sluhou nebo někým na stejné úrovni.
Urození a většina só’džin se vezla na skvělých zvířatech, štíhlých klisnách s klenutými šíjemi a drobným krokem a mohutných valaších s ohnivýma očima a silnými kohoutky. Jeho štěstí zřejmě nemělo na koňské dostihy naprosto žádný vliv, přesto by byl vsadil Oka proti kterémukoliv z nich. Klabonosý ryzák nevypadal nic moc, ale Mat si byl jistý, že by dokázal předběhnout skoro všechna ta ukázková zvířata na krátkou vzdálenost a na dlouhou by je předhonil všechna. Po tak dlouhé době ve stájích byl Oko hravý, když už nemohl běhat, a vyžadovalo to veškerou Matovu obratnost – no, obratnost, k níž nějak přišel s těmi vzpomínkami jiných mužů – aby ho zvládl. Ale v polovině cesty k přístavu už ho poměrně dost bolela zraněná noha v kyčli. Jestli měl Ebú Dar brzy opustit, bude to muset být po moři nebo s Lucovým cirkusem. Měl dobrou představu, jak toho chlapa donutit odjet před příchodem jara, kdyby na to přišlo. Sice to byla nejspíš dost nebezpečná představa, ale neměl moc na vybranou. Druhá možnost byla ještě o něco nebezpečnější.
Vzadu nebyl sám. Za ním ve dvoustupu pochodovalo přes padesát lidí. Naštěstí měli přes průsvitné šaty, které obvykle nosívali, silnou vlnu. Někteří vedli soumary s proutěnými koši plnými lahůdek; urození se bez svých sluhů prostě neobešli. Vlastně si zřejmě mysleli, že s tak malým počtem budou špatně spát. Da’covale málokdy zvedli oči od dlažby a tvářili se pokorně. Kdysi viděl, jak jednoho da’covale, žlutovlasého muže asi v jeho věku, poslali na bičování, a ten si ozlomkrk běžel pro nástroj vlastního trestu. Nesnažil se to odkládat ani se někde schovat, natož se tomu vyhnout. Mat takovým lidem nerozuměl ani za mák.
Před ním jelo šest sul’dam, v krátkých rozdělených sukních jim byly vidět kotníky. U jedné dvou to byly moc hezké kotníky, ale seděly v sedlech, jako by taky patřily k urozeným. Kapuce plášťů se štítky s blesky jim visely na záda a pláště se vlnily ve větru, jako by jim zima nevadila, nebo se je neodvažovala obtěžovat. Dvě si vedle koně vedly na vodítku damane.
Mat si ty ženy nenápadně prohlížel. Jedna damane, malá, se světle modrýma očima, byla stříbrným a’damem spojena s obtloustlou sul’dam s olivovou pletí, kterou viděl, jak vede na procházku Teslyn. Tmavovlasá damane odpovídala na jméno Pura. Na její hladké tváři byla jasně patrná aessedaiovska bezvěkost. Mat Teslyn tak úplně nevěřil, když tvrdila, že se z ní stala skutečná damane, ale když se prošedivělá sul’dam sklonila v sedle a něco pověděla ženě, která bývala Rymou Galfrey, Pura se zasmála a nadšeně zatleskala.
Mat se zachvěl. Kdyby se jí pokusil sundat a’dam z krku, zatraceně jistě by volala o pomoc. Světlo, o čem to uvažuje? Už tak bylo dost zlé, že má na krku tři Aes Sedai, za něž musí vytahovat slaninu z ohně – Světlo ho spal, zřejmě do toho spadl pokaždé, kdykoliv se otočil! – už to bylo dost zlé, aniž by uvažoval o tom, že jich z Ebú Daru dostane víc.
Ebú Dar byl velkým námořním přístavem, bylo tady možná největší přístaviště ve známém světě, a mola vypadala jako dlouhé šedé kamenné prsty, jež ukazovaly z nábřeží vedoucího podél celého města. Skoro všechna kotviště zabrala seanchanská plavidla všech velikostí. Posádky v ráhnoví nadšeně jásaly, když kolem projížděla Suroth, hromobití hlasů volalo její jméno. Muži na ostatních lodích mávali rukama a taky křičeli, i když mnozí asi nevěděli, koho vlastně zdraví. Nepochybně si mysleli, že se to od nich čeká. Na těch plavidlech vítr vanoucí přístavem zvedal zlaté včely Illianu, půlměsíc Tearu a zlatého jestřába Mayeneru. Rand zřejmě kupcům nenařídil, že mají přestat obchodovat se Seanchany drženými přístavy, nebo se sem ti kupci dostali za jeho zády. Matovi se zablýskly barvy před očima, až musel zatřást hlavou. Většina kupců by obchodovala i s vrahem své matky, pokud by jim to přineslo zisk.
Nejjižnější molo bylo prázdné a seanchanští důstojníci s tenkými chocholy na lakovaných přilbách čekali, aby mohli Suroth a Tylin předat na velkou veslici, jež tu na ně čekala. Tylin ještě Mata naposledy políbila a skoro mu vyrvala vlasy, jak mu stahovala hlavu dolů poté, co ho štípla do zadku, jako by se nikdo nedíval! Suroth se netrpělivě mračila, dokud se Tylin neusadila v lodici, a nepřestala se mračit i potom. Ukazovala prstem Alwhin, své só’džin, a ta neustále přelézala lavice, jak jí podávala to či ono.