Juilin se na věci díval stejně pokřiveným způsobem, možná že to způsobila léta chytání zlodějů. Mat se s nimi občas v noci sešel v maličkém pokojíku v čeledníku, kde oba bydleli, a snažili se vymyslet, jak ty překážky překonat. A z těch se Mat opravdu zapotil.
Při první schůzce, večer po Tylinině odjezdu, se Beslan vydal hledat Toma. Naneštěstí nejdřív poslouchal u dveří a zaslechl dost, aby ho nebylo možné nějak ukecat. A na velké neštěstí se chtěl také zúčastnit. Dokonce jim řekl, jak to udělat.
„Povstání,“ tvrdil, sedě na trojnožce mezi dvěma úzkými postelemi. V přecpané místnosti byl ještě stojan s umyvadlem a otlučeným bílým džbánem a bez zrcadla. Juilin seděl jen v košili na své posteli a tvářil se bezvýrazně. Tom ležel na druhé posteli a zamračeně si prohlížel klouby na ruce. Mat se tedy opíral o dveře, aby dovnitř někdo nevrazil. Nevěděl, má-li se smát, nebo plakat. Tom o téhle bláhovosti zřejmě věděl celou dobu a snažil se kluka zchladit. „Lidé povstanou, když jim podám zprávu,“ pokračoval Beslan. „S přáteli jsme mluvili s muži po celém městě. Jsou připravení bojovat!“
Mat si povzdechl a přešlápl, aby ulevil bolavé noze. Tušil, že až Beslan dá zprávu, povstane jen sám se svými přáteli. Většina lidí byla víc ochotná o bojování mluvit než ho provádět, zvlášť když měli za soupeře vojáky. „Beslane, v kejklířských příbězích porážejí vojska pacholci s vidlema a pekaři s dlažebníma kostkama, protože chtějí být svobodní.“ Tom zafrkal, až se mu zavlnily bílé kníry. Mat si ho nevšímal. „Ve skutečným životě se pacholci a pekaři nechají akorát tak zabít. Já poznám dobrý vojáky, když je vidím, a Seanchané jsou hodně dobří.“
„Když s Aes Sedai osvobodíme i ostatní damane, budou bojovat s námi!“ namítal Beslan.
„Nahoře v podkroví musí být nejmíň dvě stovky damane, Beslane, a většina z nich jsou Seanchanky. Osvoboď je, a ať se ti to líbí nebo ne, každá z nich ze všeho nejdřív poletí najít nějakou sul’dam. Světlo, nemůžeme věřit ani všem ženám, co nejsou Seanchanky!“ Mat zvedl ruku, aby zarazil Beslanovy námitky. „A my nemáme jak zjistit, který můžem věřit a který ne. A i kdyby ano, ty ostatní bychom museli zabít. A já si nedovolím zabít ženu, jejíž jedinej zločin je, že je na vodítku. Ty ano?“ Beslan odvrátil zrak, ale tvářil se odhodlaně. Rozhodně se nevzdával.
„Ať už nějakou damane osvobodíme nebo ne,“ pokračoval Mat, „Jestliže lidi povstanou, Seanchané změní Ebú Dar v jatka. Oni povstání potlačují tvrdě, Beslane. Velmi tvrdě! Mohli bychom zabít všechny ty damane v podkroví, a oni by si prostě přivedli další z táborů. Až by se tvoje máma vrátila, našla by uvnitř hradeb trosky a před nima tvou hlavu naraženou na kůl. Její by se k tý tvý brzy připojila. Určitě si nemyslíš, že by uvěřili, že nevěděla, co má její syn v pácu, že ne?“ Světlo, nevěděla to? Ta ženská byla dost kurážná, aby to zkusila. Nemyslel si, že by byla tak pitomá, ale...
„Říká, že jsme myši,“ podotkl Beslan trpce. ,„Když kolem procházejí psi, myši tiše leží, jinak je sežerou,'“ ocitoval. „Nelíbí se mi být myš, Mate.“
Mat začal dýchat trochu klidněji. „Lepší být živá myš než mrtvá, Beslane.“ Což možná nebyl nejdiplomatičtější způsob, jak to podat – Beslan se na něj zašklebil – ale byla to pravda.
Povzbuzoval Beslana, aby se s nimi scházel, jen aby ho trochu udržel na uzdě, ale princ přicházel málokdy, takže připadlo na Toma, aby se pokusil zchladit jeho nadšení, pokud to půjde. Dokázal Beslana přesvědčit jen k tomu, aby slíbil, že povstání nesvolá dřív, než budou oni měsíc pryč, aby měli čas vyváznout. To sice nebylo uspokojivé, ale lepší něco než nic. Všechno ostatní vypadalo tak, že po dvou krocích narazili na kamennou zeď. Nebo na poplašný drát.
Juilinova milá ho měla pěkně v hrsti. Jí zřejmě nevadilo, že vyměnil tairenské šaty za zelenobílou livrej sluhy nebo že nespí, aby mohl strávit dvě noci zametáním podlahy kousek od schodiště nahoru ke kotcům. Na sluhu s koštětem se nikdo nepodívá dvakrát, dokonce ani ostatní sluhové. V Tarasinském paláci jich bylo dost, aby se navzájem neznali, a když viděli muže v livreji s koštětem, usoudili, že ho má mít. Juilin strávil zametáním dva celé dny a nakonec ohlásil, že sul’dam prohlížejí kotce hned ráno a těsně po setmění a mezitím chodí tam a zpátky, ale v noci nechávají damane na pokoji.
„Slyšel jsem, jak jedna sul’dam říká, jak je ráda, že není v táboře, kde...“ Juilin ležel na tenkém slamníku a musel se odmlčet, jak zíval. Tom seděl na kraji postele, takže stolička zůstala Matovi. Bylo to lepší než stát, ale jen o trochu. Většina lidí už v tuto hodinu spala. „Kde musí v noci stávat na stráži,“ dokončil chytač zlodějů, když zase mohl mluvit. „Prý je taky ráda, když může nechat damane spát celou noc, takže jsou s východem slunce svěží.“
„Takže to musíme províst v noci,“ zamumlal Tom a pohladil si knír. Nebylo třeba dodávat, že všechno, co se v nocí šustne, přitahuje pozornost. Seanchané v noci hlídkovali v ulicích, což občanská garda nikdy nedělala. Gardisty bylo také možné podplatit, dokud je Seanchané nerozpustili. Nyní budou v noci hlídat nejspíš smrtonoši a každý, kdo by se pokusil podplatit je, by se nemusel ani dožít soudu.
„Už jsi našel nějaký a’dam, Juiline?“ optal se Mat. „Nebo šaty? Dostat šaty přece nemůže být tak těžký jako a’dam.“
Juilin znovu zívl. „Budu je mít, až budou k mání. Nenechávají je jen tak se povalovat, víš.“
Tom odhalil, že prostě provést damane bránou není možné. Nebo to spíš, jak dobrovolně přiznal, zjistila Riselle. Jeden z vyšších důstojníků, kteří bydleli u Tulačky, měl zřejmě pěkný hlas, který se jí velice líbil.
„Někdo s urozených může vzít damane ven bez otázek,“ hlásil Tom při další schůzce. Tentokrát oba s Juilinem seděli na postelích. Mat začal tu stoličku nenávidět. „Nebo aspoň pár. Ale sul’dam potřebuje rozkaz podepsaný a zpečetěný někým z urozených, důstojníkem od kapitána výš nebo der’sul’dam. Stráže u brány a v přístavu mají seznam všech pečetí ve městě, který platí, takže si nemůže prostě jen nějakou vybrat a myslet si, že ji vezmou. Potrebuju kopii toho správnýho příkazu se správnou pečetí. Otázkou zůstává, kdo budou naše tři sul’dam."
„Co třeba Riselle?“ navrhl Mat. Nevěděla, co provádějí, a prozradit jí to bude nebezpečné. Tom jí kladl všechny možné otázky, jako by se učil žít pod seanchanskou vládou, a ona se svého seanchanského přítele velice ráda vyptala, ale možná by už nebyla tak ráda, aby riskovala, že její hezká hlavička skončí na kůlu. Mohla udělat horší věci než jen říci ne. „A co ta tvoje dámička, Juiline?“ Uvažoval o třetí. Požádal Juilina, aby našel šaty sul’dam, které by padly Setalle Ananové, i když zatím neměli možnost jí je vyzkoušet. Byl u Tulačky jen jednou od chvíle, kdy do kuchyně vrazila Joline, aby se ujistil, že chápe, že dělá, co se dá. Sice to nepochopila, ale panímámě Ananové se podařilo utišit její hněv dřív, než začala ječet. Bude z ní skvělá sul’dam pro Joline.
Juilin nejistě pokrčil rameny. „Měl jsem už tak dost práce přesvědčit Theru, aby se mnou utekla. Je teď... bojácná. Časem jí můžu pomoct to překonat – vím, že můžu – ale nemyslím, že by měla na něco jako předstírání, že je sul’dam.“