Tom se zatahal za kníry. „Není pravděpodobný, že by Riselle opustila město. Zřejmě se jí hlas praporečního generála urozeného pána Yamady líbí natolik, že se za něj rozhodla vdát.“ Lítostivě si povzdechl. „Obávám se, že z toho zdroje už žádné informace nebudou.“ A on si už nebude moci pokládat hlavu na její ňadra, říkal jeho výraz. „No, oba zkuste vymyslet, koho můžem požádat. A zařiďte, ať se můžu kouknout na ty rozkazy.“
Podařilo se mu najít správný inkoust a papír a byl připraven napodobit libovolnou ruku a pečeť. K pečetím choval opovržení. Tvrdil, že je dokáže napodobit každý s řípou a nožem. Psát jako někdo jiný tak, aby si dotyčný sám myslel, že to napsal, bylo umění. Ale nikdo z nich nedokázal vykutat kopii rozkazů s potřebnou pečetí. Jako s a’damy, ani rozkazy Seanchané nenechávali jenom tak se někde povalovat. Dva kroky a kamenná zeď. A tak uplynulo šest dní. Zbývaly jim ještě čtyři. Mat měl pocit, že od Tylinina odjezdu uběhlo šest let a do jejího návratu zbývají pouhé hodiny.
Sedmého dne zastavil Mata na chodbě Tom, jakmile se mládenec vrátil z projížďky. Usmíval se, jako by jenom tak plácal, bývalý kejklíř mluvil potichu, tak aby procházející sluhové slyšeli jen mumlání. „Podle Noala zabíjel gholam včera v noci zase. Hledači dostali rozkaz najít toho vraha, i kdyby kvůli tomu museli přestat jíst a spát, ale nemůžu přijít na to, kdo ten rozkaz vydal. Vlastně už to, že ten rozkaz dostali, je asi tajemstvím. Ale už teď mají v podstatě připravený skřipce a nahřívají železa.“
I když Tom mluvil potichu, Mat se rozhlédl, zda je někdo neposlouchá. Jediná osoba v dohledu byl podsaditý šedovlasý Narvin. Měl na sobě livrej, ale nikam nespěchal a ani nic nenesl. Sluhové tak vysoko postavení jako Narvin nic nenosili ani nespěchali. Když si všiml, jak se Mat rozhlíží na všechny strany, zamračil se. Mat by na něj rád zaprskal, ale místo toho předvedl svůj nejkouzelnější úsměv a podmračený Narvin odešel. Mat si byl jistý, že za prvním pokusem dostat Oka ze stájí je on.
„O těch hledačích ti řekl Noal?“ zašeptal nevěřícně, jakmile byl Narvin dost daleko.
Tom odmítavě mávl rukou. „Ovšemže ne. Jenom o tom zabíjení. I když zřejmě něco slyšel a ví, co to znamená. To je vzácný nadání. Rád bych věděl, jestli opravdu byl v Shaře,“ přemítal. „Říkal, že...“ Mat se na něj zamračil tak zlostně, až si Tom odkašlal. „No, to později. Mám i jiný zdroje než oplakávanou Riselle. Několik z nich jsou naslouchači. A ti zjevně vážně vědí všechno.“
„Ty jsi mluvil s naslouchači?“ Matův hlas zněl jako rezavý pant. Měl dojem, že mu zrezavěly hlasivky!
„Na tom vůbec nic není, dokud nezjistí, že to víš,“ smál se Tom. „Mate, u Seanchanů musíš předpokládat, že jsou všichni naslouchači. Tak zjistíš, co chceš vědět, aniž bys řekl něco špatného do špatného ucha.“ Zakašlal a pohladil si kníry, ale ten úsměv, tak sebepodceňující, až si skoro říkal o chválu, se mu zakrýt nepodařilo. „Já prostě jenom u dvou u tří vím, kdo ve skutečnosti jsou. V každém případě víc informací nikdy neuškodí. Chceš odejít, než se Tylin vrátí, ne? Když je pryč, vypadáš poněkud... opuštěný.“
Mat dokázal jen sténat.
Té noci gholam udeřil znovu. Lopin a Nerim mu to vyklopili, ještě než dojedl svou rybí snídani. Tvrdili, že je na nohou celé město. Poslední oběť, ženu, objevili v ústí uličky, a najednou začali lidé mluvit a dávat si dohromady jednu vraždu s druhou. Pobíhal tady nějaký šílenec a lidé požadovali, aby bylo v noci v ulicích víc seanchanských hlídek. Mat odstrčil talíř, hlad ho přešel. Víc hlídek. A jako kdyby to nestačilo, jestli se to dozví Suroth, mohla by se vrátit dřív a Tylin přivést s sebou. Přinejlepším mohl počítat jen se dvěma dny. Bál se, že vyklopí i to, co již pozřel.
Dopoledne strávil tím, že přecházel – kulhal – po Tylinině ložnici a snažil se něco vymyslet, cokoliv, co by mu dovolilo vykonat nemožné ve dvou dnech. A noha ho vlastně bolela méně. Přestal nosit hůl, snažil se zesílit. Usoudil, že by po vlastních zvládl tak dvě tři míle, než by si musel odpočinout. Tedy bez delšího odpočinku.
V poledne mu Juilin přinesl jedinou dobrou zprávu, již slyšel za celý věk. Vlastně to nebyla zpráva. Byl to plátěný pytel s dvojími šaty, ovinutými kolem stříbrného a’damu.
29
Další plán
Sklep u Tulačky byl velký, s trámovým stropem, ale působil stejně přecpaně jako Tomův a Juilinův pokoj, i když tu bylo jen pět lidí. Kahan na obráceném sudu vrhal mihotavé stíny. O kus dál už byly jen stíny. Ulička mezi policemi a drsnými kamennými zdmi byla stěží dost široká, aby tudy prošel sud, ale proto to tu nepůsobilo tak přecpaným dojmem.
„Žádala jsem tě o pomoc, ne o smyčku kolem krku,“ řekla Joline chladně. Po týdnu v péči panímámy Ananové a na Enidině kuchyni už nevypadala tak ztrhaně. Rozedrané šaty, které na ní Mat předtím viděl, nahradilo dobré modré sukno s krajkou u krku a na zápěstí. V nejasném světle, s tváří zpola ve stínu, vypadala vzteky bez sebe, jako by se Matovi snažila vyvrtat díry do hlavy. „Kdyby se něco zvrtlo – cokoliv! – byla bych bezmocná!“
Nehodlal to snášet. Člověk nabídne z dobroty srdce – no skoro – pomoc a hele, kam se dostane. Doslova jí zatřásl a’damem pod nosem. Kroutil se mu v ruce jako dlouhý stříbrný had a leskl se ve světle. Obojek a náramek zaškrábaly o kamennou podlahu a Joline popadla tmavé sukně a couvla, aby se jich ani nedotkla. Podle toho, jak se tvářila, to mohla být zmije. Mata napadlo, jestli jí padne. Obojek vypadal větší než její štíhlá šíje. „Panímáma Ananová ti to sundá, jakmile budeš za hradbama,“ zavrčel. „Jí snad věříš, ne? Riskovala krk, když tě tu schovala. Povídám ti, že je to jediná cesta!“ Joline umíněně zvedla bradu a panímáma Ananová si cosi rozzlobeně mumlala.
„Ona si to nechce vzít,“ podotkl za Matem naprosto bezvýrazně Fen.
„Jestli si to nechce vzít, tak si to nevezme,“ dodal ještě bezvýrazněji Blaeric vedle Fena.
Jolinini tmavovlasí strážci byli na dva tak rozdílné muže jako dva hrášky v hrnci. Fen, s šikmýma tmavýma očima a bradou, kterou by se dal štípat kámen, byl o fous menší než Blaeric a možná trochu širší v prsou a ramenou, ale mohli by bez obtíží nosit navzájem svoje šaty. Fenovi visely rovné černé vlasy až k ramenům. Modrooký Blaeric měl vlasy hodně krátké a o něco světlejší. Blaeric byl Shienarec a oholil si i uzel na temeni a nechával si růst vlasy, aby se vyhnul pozornosti, ale nelíbilo se mu to. Fen, Saldejec, toho kromě Joline neměl zrovna moc v lásce. Ti dva mluvili stejně, uvažovali stejně a stejně se i pohybovali. Nosili ošumělé košile a prosté vlněné vesty, které jim visely do půli stehen, ale každý, kdo by si je spletl s dělníky, dokonce i v tak špatném osvětlení, by musel být slepý. Ve dne, ve stájích, kde je panímáma Ananová nechávala pracovat... Světlo! Dívali se na Mata, jako by se lvi dívali na kozu, která na ně vycenila zuby. Pohnul se, aby je neviděl ani koutkem oka. Nože, které měl poschovávané různě po těle, ho příliš neuklidňovaly, když je měl v zádech.
„Jestli ho neposlechneš, Joline Mazo, tak poslechneš mě.“ Setalle si dala ruce v bok a postavila se štíhlé Aes Sedai, jen jí oříškové oči plály. „Hodlám tě dostat zpátky do Bílý věže, i kdybych tam musela dojít pěšky a celou cestu tě strkat! Možná mi cestou ukážeš, co to znamená být Aes Sedai. Stačila by mi malá ukázka dospělýho chování. Zatím tu vidím jen novicku, co fňuká do polštáře a má záchvaty vzteku!“