Spony pro něj byly jednoduchou záležitostí, ta na náramku jednodušší. Stačilo prostě stisknout správné místo nahoře a dole, ne úplně naproti vodítku. Dalo se to udělat jednou rukou, a náramek se otevřel s kovovým cvaknutím. Obojek byl trochu složitější a vyžadoval obě ruce. Položil prsty na správná místa po stranách vodítka, zatlačil, otočil a zatáhl, přičemž nepolevoval v tlaku. Nestalo se nic, dokud neotočil oběma konci proti sobě. Potom se obojek rozdělil hned vedle vodítka a cvaklo to hlasitěji než prve. Prosté. Ovšem přijít na to mu v paláci trvalo skoro hodinu i s tím, co Juilin zahlédl. Tady ho ale nikdo nepochválil. Nikdo se ani nepodíval, jako by neudělal nic, co oni nedokázali!
Setalle si náramek připnula na zápěstí a obtočila si vodítko kolem předloktí, načež zvedla obojek. Joline na něj hleděla s odporem a mačkala si sukně.
„Chceš se odsud dostat?“ zeptala se hostinská tiše.
Joline se po chvíli narovnala a zvedla bradu. Setalle jí ho zapnula se stejným hlasitým cvaknutím jako při rozepínání. S tou velikostí se musel mýlit, padl jí dokonale. Joline zkřivila rty, to bylo všechno, ale Mat skoro cítil, jak se Blaeric a Fen za ním napjali. Zadržel dech.
Obě ženy, bok po boku, udělaly krok a prošly kolem Mata. Ten začal opět dýchat. Joline se nejistě mračila. Pak udělala druhý krok.
A s výkřikem se zhroutila na podlahu a svíjela se v bolestech. Nevypravila ze sebe ani slovo, jen stále hlasitěji sténala. Stočila se do klubíčka a končetiny, dokonce i prsty se jí kroutily v podivných úhlech.
Setalle padla na kolena, jakmile se Joline složila, a natáhla se po obojku, ale Blaeric s Fenem byli rychlejší, i když se chovali divně. Blaeric si klekl, zvedl si kvílející Joline na prsa a začal jí masírovat krk, no tohle. Fen jí hmatal po rukou. Setalle konečně rozepnula obojek a dřepla si, avšak Joline sebou dál škubala a fňukala a její strážci na ní dál pracovali, jako by jí masírovali křečové žíly. A vrhali ledové pohledy po Matovi, jako by to byla jeho vina.
Mat viděl, jak jeho skvělé plány leží v troskách, a mužů si moc nevšímal. Nevěděl, co udělat dál, kde začít. Tylin se mohla vrátit už pozítří a on si byl jistý, že musí být pryč, než bude zpátky.
Protáhl se kolem Setalle a poplácal ji po rameni. „Řekni jí, že zkusíme něco jinýho,“ zamumlal. Ale co? Zvládat a’dam očividně mohla jen žena se schopnostmi sul’dam.
Hostinská ho dohonila ve tmě u schodiště vedoucího do kuchyně, kde si bral klobouk a plášť. Pevné prosté sukno bez výšivek. Muž se bez výšivek obejde. Jemu rozhodně nescházely. A všechny ty krajky! Rozhodně ne!
„Máš už nějaký další plán?“ zeptala se. Ve tmě nerozeznal její tvář, ale stříbrný a’dam se stejně leskl. Osahávala si náramek na zápěstí.
„Vždycky mám další plán,“ zalhal a rozepnul jí náramek. „Alespoň nemusíš riskovat krk. Jak tě zbavím Joline, můžeš se vydat za manželem.“
Jen zabručela. Tušil, že ví, že žádný plán nemá.
Chtěl se vyhnout šenku plnému Seanchanů, a tak vyšel ven kuchyní a přes dvůr u stájí na Mol Hara. Nebál se, že by si ho někdo všiml nebo se divil, co tam dělá. V těch ošuntělých šatech ho zřejmě brali za poslíčka hostinské, když přišel dovnitř. Ale mezi Seanchany byly tři sul’dam a dvě s damane. Začínal se bát, že bude muset nechat Teslyn a Edesinu s obojky, a teď právě nechtěl žádnou damane ani vidět. Krev a zatracenej popel, slíbil jenom, že to zkusí!
Slabé slunce ještě stálo dost vysoko na obloze, ale zvedal se vítr od moře, plný soli a slibující déšť. Nebýt smrtonošů pochodujících přes náměstí, lidí, ne ogierů, tak všichni na Mol Hara spěchali dokončit, co měli v plánu, než začne pršet. Když dorazil k vysoké polonahé soše královny Nariene, kdosi mu položil rukuna rameno.
„Bez těch módních šatů jsem tě zprvu nepoznal, Mate Cauthone.“
Mat se otočil a uviděl toho podsaditého illiánského só’džin, jehož viděl v den, kdy se v jeho životě znovu objevila Joline. Nebylo to příjemné spojení. Kulatolící chlapík vypadal divně, jak měl plnovous a chyběla mu polovina vlasů, a navíc se třásl, ze všech věcí, jen v košili.
„Ty mě znáš?“ zeptal se Mat opatrně.
Hromotluk se na něho zářivě usmál. „Ať se picnu, to víš, že jo. Kdysi jsi na mý lodi podnikl pozoruhodnou cestu s trolloky a Shadar Logothem na jedný straně a myrddraalem a Bílým Mostem v plamenech na druhý. Bayle Domon, pane Cauthone. Už si vzpomínáš?“
„Vzpomínám.“ Jistým způsobem. Většinu té cesty si pamatoval jenom matně, díry v paměti mu zaplnily vzpomínky těch druhých mužů. „Budem si někdy muset sednout ke svařenýmu vínu a popovídat si o starých časech.“ Což se nikdy nestane, pokud Domona uvidí jako první. Vzpomínky, které mu na tu plavu zůstaly, byly jaksi podivně nepříjemné, jako vzpomínky na smrtelnou chorobu. Ovšem on byl nemocný, v jistém smyslu. Další nepříjemná vzpomínka.
„Na to už čas nebude,“ zasmál se Domon, položil Matovi ruku kolem ramen a otočil ho zpátky k Tulačce.
Pokud se s ním nechtěl prát, neviděl Mat způsob, jak uniknout, a tak šel. Rvačka na ulici nebyla vhodným způsobem, jak se vyhnout nežádoucí pozornosti. Navíc si nebyl jistý, jestli by vyhrál. Domon vypadal tlustý, ale byla to vrstva tuku na tvrdých svalech. A pití se nemohlo zvrtnout. Kromě toho, nebyl snad Domon něco jako pašerák? Možná znal cesty z Ebú Daru a ven, které neznali ostatní, a po troše uvážlivého vyptávání by mu je mohl prozradit. Zvlášť nad vínem. V kapse měl Mat naditý měšec a nevadilo by mu, kdyby celý padl na to, že toho chlapíka opije jako šumaře o Letnicích. Opilí lidé mluví.
Domon ho prohnal šenkem, klaně se napravo nalevo urozeným a důstojníkům, kteří si ho téměř nevšímali, ale nešel do kuchyně, kde by je Enid mohla nechat sednout na lavici v koutku. Místo toho Mata vedl ke schodům bez zábradlí. Dokud Mata nezavedl do pokoje nahoře, Mat si myslel, že si Domon jde pro kabát a plášť. V krbu tu hořel oheň, ale Matovi náhle bylo více zima než venku.
Domon za nimi zavřel dveře a postavil se před ně s rukama zkříženýma na prsou. „Jsi v přítomnosti kapitána zelených urozené paní Egeanin Tamarath,“ odříkal a potom dodal normálním hlasem: „Tohle je Mat Cauthon.“
Mat se z Domona podíval na vysokou ženu sedící ztuhle na židli se šprušlovým opěradlem. Dnes měla krásné plisované šaty světle žluté a přes ně roucho s vyšívanými květinami, ale vzpomněl si na ni. Bledý obličej měla tvrdý a modré oči stejně dravčí jako Tylin. Usoudil však, že Egeanin nejde po polibcích. Ruce měla štíhlé, ale na nich měla šermířské mozoly. Neměl příležitost zeptat se, o co tu jde, a nebylo to ani nutné.
„Můj só’džin mi sdělil, že víš, co je nebezpečí, pane Cauthone,“ řekla, jakmile Domon zavřel pusu. Její pomalý způsob mluvy stále působil rezolutně a velitelsky, ale také byla urozená. „Potřebuji takové muže jako posádku pro svou loď a platím dobře, ve zlatě, ne ve stříbře. Jestli znáš další jako ty, tak je najmu. Musí ale umět držet jazyk za zuby. Moje záležitosti jsou jen moje věc. Bayle zmínil další dvě jména. Tom Merrilin a Juilin Sandar. Pokud je některý z nich zde v Ebú Daru, ráda bych využila i jejich služeb. Oni mě znají a vědí, že mi můžou důvěřovat i svými životy. A ty také, pane Cauthone.“
Mat se posadil na druhou židli v místnosti a odhrnul si plášť. Neměl sedět ani v přítomnosti jednoho z méně urozených – jak ukazoval její sestřih podle hrnce a nazeleno nalakované nehty na malíčcích – potřeboval však přemýšlet. „Ty máš loď?“ zeptal se, aby získal čas. Egeanin rozzlobeně otevřela ústa. Vyptávat se urozených se mělo dělat opatrně.