Domon zabručel a zavrtěl hlavou a ona se na chvíli zatvářila ještě rozzlobeněji, ale pak ji mračení přešlo. Na druhou stranu Mata provrtávala očima jako nebozezy, vstala a s rukama v bok se před ním rozkročila. „Nejpozději koncem jara budu mít plavidlo, jakmile mi z Cantorinu přivezou moje zlato,“ pronesla ledovým hlasem.
Mat si povzdechl. No, vlastně stejně nebyla naděje, že by mohl vzít Aes Sedai na loď patřící Seanchanovi, ne doopravdy. „Odkud znáš Toma a Juilina?“ O Tomovi jí mohl říct Domon, ale, Světlo, odkud mohla znát Juilina?
„Kladeš moc otázek,“ sdělila mu a otočila se. „Obávám se, že tě nakonec nepotřebuji. Bayle, pošli ho ven.“ To poslední byl rezolutní rozkaz.
Domon se nepohnul. „Řekni mu to,“ vybízel ji. „Dřív nebo později se bude muset všechno dozvědět, nebo kvůli němu budeš v ještě větším nebezpečí než teď. Řekni mu to.“ I na só’džin mu zřejmě hodně procházelo. Seanchané hodně dali na to, aby majetek zachovával své místo. Vlastně i všichni ostatní. Egeanin nemohla být ze čtvrtiny tak tvrdá, jak vypadala.
V této chvíli však vypadala velice tvrdě, kopala si do sukní, přecházela sem a tam a mračila se na Domona a Mata. Nakonec se zastavila. „V Tanchiku jsem jim trochu pomohla,“ přiznala. Po chvíli dodala: „A dvěma ženám, které byly s nimi, Elain z rodu Trakandů a Nyneivě z rodu al’Mearů.“ Upřeně si ho prohlížela, chtěla zjistit, zda ta jména zná.
Matovi se stáhl hrudník. Ne bolestí, bylo to spíš, jako by se díval, jak kůň, na něhož vsadil, běží k cíli s ostatními v závěsu, aniž by ještě bylo o výsledku rozhodnuto. Co ve Světle dělaly Nyneiva a Elain v Tanchiku, že potřebovaly pomoc od Seanchana a dostaly ji? Tom a Juilin byli na podrobnosti skoupí. Navíc na tom nezáleželo. Egeanin chtěla muže, kteří zachovají její tajemství a nevadí jim nebezpečí. Ona sama byla v nebezpečí. A urozeným hrozilo jen máloco, kromě jiných urozených a... „Jdou po tobě hledači,“ řekl.
To, jak zvedla hlavu, na potvrzení stačilo, a dala ruku dolů, jako by sahala po meči. Domon přešlápl a zaťal velké pěsti. Oči upíral na Mata. Oči náhle tvrdší než Egeanininy. Už nevypadal legračně, vypadal nebezpečně. Náhle Mata napadlo, že nemusí z pokoje odejít živý.
„Jestliže se potřebuješ dostat od hledačů, můžu ti pomoct,“ řekl rychle. „Budeš se muset dostat někam, kde to Seanchané neovládají. Tam, kde jsou, tě hledači můžou najít. A nejlepší bude dostat se tam co nejrychleji. Vždycky můžeš získat další zlato. Jestli tě hledači dřív nedostanou. Tom mi řekl, že se kvůli něčemu můžou přetrhnout. Rozpalují železa a připravují skřipce.“
Egeanin tu chvíli jen stála a zírala na něj. Konečně si vyměnila dlouhý pohled s Domonem. „Možná by bylo lepší odjet co nejdřív,“ vydechla. Avšak okamžitě začala mluvit rázně. Pokud se na chvíli tvářila ustaraně, tak ji to hned přešlo. „Hledači mi, myslím, nezabrání opustit město, ale myslím, že mě můžou sledovat k něčemu, co chtějí víc než mě. Budou mě sledovat, a dokud neopustím země držené Rhyagelle, můžou nařídit vojákům, aby mě zatkli, což udělají, jakmile si uvědomí, že hodlám jít do zemí, které ještě nejsou posbírané. A tehdy budu potřebovat schopnosti tvého přítele Toma Merrilina, pane Cauthone. A tak musím hledačům zmizet z očí. Možná to zlato z Cantorinu nedostanu, ale mám dost, abych tě za tvou pomoc dobře odměnila. Tím si můžeš být jist.“
„Říkej mi Mat,“ požádal ji a předvedl svůj nejlepší úsměv. Dokonce i tvrdé ženy změkly pod jeho nejlepším úsměvem. No, nezměkla viditelně – pokud něco, tak se lehce zamračila – ale jednou z věcí, kterou o ženách věděl, byl účinek jeho úsměvu. „Vím, jak zařídit, abys zmizela. Nemá smysl čekat, víš. Hledači by se mohli rozhodnout tě zatknout už zítra.“ Teď zasáhl cíl. Netrhla sebou – tušil, že sebou trhá jen málokdy – ale skoro kývla. „Je tu jenom jedna věc, Egeanin.“ Tohle by mu pořád mohlo vybuchnout do obličeje jako jedna z Aludřiných rachejtlí, ale neváhal. Občas člověk prostě musí hodit kostky. „Nepotřebuju žádný zlato, ale potřebuju tři sul’dam, který budou držet zavřenou pusu. Myslíš, že bys je mohla sehnat?“
Po chvíli, která se táhla jako hodiny, kývla, a on se usmál. Jeho kůň přešel první.
„Domon,“ řekl Tom hluchým hlasem přes troubel fajfky. Ležel s tenkým polštářem přeloženým pod hlavou a vypadal, že studuje slabý modrý opar visící ve vzduchu. Místnost neměla okna a jediná lampa poskytovala bídné světlo. „A Egeanin.“
„A ona je teď urozená.“ Juilin seděl na kraji své postele a civěl do zčernalé hlavičky své fajfky. „Nevím, jestli se mi to líbí.“
„Chcete říct, že jim nemůžem věřit?“ chtěl vědět Mat a bezstarostně přitlačil palcem na tabák. S kletbou hned ucukl a strčil si popálený palec do pusy. Znovu si mohl vybrat mezi stáním a stoličkou, ale pro jednou mu stolička nevadila. Jednání s Egeanin trvalo jen chvilku, ale Tom se do paláce vrátil až po setmění a Juilin se objevil ještě později. Ani jednoho ta zpráva nepotěšila tolik, jak Mat čekal. Tom si jen povzdechl, že si konečně pořádně prohlédl jednu z přijatelných pečetí, ale Juilin se zamračil, kdykoliv se podíval na ranec ležící v rohu, kam ho hodil. Nebylo zatraceně nutné, aby se takhle choval jenom proto, že už šaty sul’dam nepotřebovali. „Povídám vám, že jsou oba kvůli hledačům strachem bez sebe,“ pokračoval Mat, když ho palec přestal tolik bolet. Možná ne úplně bez sebe, ale přesto byli vyděšení. „Egeanin je možná urozená, ale ani nemrkla, když jsem jí řekl, nač ty sul’dam potřebuju. Jenom řekla, že zná tři, který udělají, co potřebujem, a může je mít připravený zítra.“
„Poctivá ženská, tahle Egeanin,“ přemítal Tom. Občas vyfoukl kroužek kouře. „Divná, pravda, ale je to taky Seanchanka. Myslím, že ji má ráda dokonce i Nyneiva, a vím, že Elain určitě ano. A ona má ráda je. I když věří, že jsou Aes Sedai. V Tanchiku byla moc užitečná. Moc užitečná. Víc než schopná. Vážně bych moc rád věděl, jak přišla k tomu, že povýšila mezi urozený, ale ano, myslím, že jí můžem věřit. A Domonovi taky. Tenhle Domon je zajímavej."
„Pašerák,“ zamumlal Juilin přezíravě. „A teď patří jí. Só’džin jsou víc než jen majetek, víš. Jsou i tací, kteří říkají urozeným, co mají dělat.“ Tom zvedl huňaté obočí. Jen to, ale chytač zlodějů po chvíli pokrčil rameny. „Domon je asi důvěryhodný,“ připustil neochotně. „Na pašeráka.“
Mat zafrkal. Možná žárlili. No, on byl ta’veren a oni s tím museli žít. „Takže odcházíme zítra v noci. Jediná změna plánu je v tom, že budeme mít tři opravdický sul’dam a jednu z urozených, aby nás dostala přes bránu.“
„A tyto sul’dam vezmou tři Aes Sedai z města, nechají je jít a ani je nenapadne vyvolat poplach,“ zamumlal Juilin. „Kdysi, když byl Rand al’Thor v Tearu, jsem viděl, jak vyhozená mince pětkrát po sobě přistála na hraně. Nakonec jsme odešli a nechali ji tak na stole. Stát se asi může cokoliv.“
„Buď jim věříš, Juiline, nebo nevěříš,“ zavrčel Mat. Chytač zlodějů se zamračil na ranec v rohu a Mat potřásl hlavou. „S čím vám v Tanchiku pomohli, Tome? Krev a popel, nedělejte na mě vy dva zase ty oči! Víte to a oni to vědí a já bych se to mohl dozvědět taky.“