„Jistě, můj pane,“ pronesl Lopin mírně. „Stane se, jak můj pán přikazuje.“
„Zajisté, můj pane,“ zamumlal Nerim, jako obvykle pohřebním tónem. „Můj pán přikazuje a my posloucháme.“
Mat tušil, že lžou, ale dva tři dny čekání jim neublíží, a tou dobou už jim bude určitě jasné, že nepřijde. Metwyn a ostatní vojáci je v případě potřeby přesvědčí. Ti tři možná šli za Matem Cauthonem, ale nebyli tak hloupí, aby položili hlavu na špalek, kdyby už on přišel o tu svoji. Z nějakého důvodu si ale nebyl jistý Lopinem a Nerimem.
Olverovi odchod od Riselle nevadil tolik, jak se Mat obával. To téma nanesl, když chlapci pomáhal sbalit jeho věci, které měly být odneseny do hostince. Všechny Olverovy věci byly úhledně naskládány na úzkou postel v bývalé trucovně, malém obývacím pokoji, když to ještě byly Matovy komnaty.
„Bude se vdávat, Mate,“ vykládal Olver trpělivě, jako kdyby někomu vysvětloval něco, co je úplně jasné. Otevřel úzkou vyřezávanou krabičku, kterou mu dala Riselle, aby se ujistil, že je dravčí pírko v bezpečí, a pak ji zavřel a nacpal do koženého tlumoku, který si ponese sám. To pírko ochraňoval, jako by to byl měšec s dvaceti zlatými korunami a hrstí stříbra. „Nemyslím, že by se jejímu manželovi líbilo, kdyby mě dál učila číst. Já být jejím manželem, tak jí to nedovolím.“
„Aha,“ řekl Mat. Když se jednou Riselle rozhodla, konala velice rychle. Její svatba s praporečním generálem Yamadou byla veřejně ohlášena včera a měla se odehrát zítra, i když podle zvyku se obvykle od ohlášek do obřadu měsíc čekalo. Yamada byl možná dobrý generál – Mat ho neznal – ale proti Riselle a jejímu nádhernému poprsí prostě neměl šanci. Dnes se byli podívat na jednu vinici v Rhiannonských kopcích, kterou jí ženich kupoval jako svatební dar. „Jenom mě napadlo, že bys mohl chtít – já nevím – vzít ji s náma nebo tak něco.“
„Nejsem dítě, Mate,“ ohradil se Olver. Obalil látkou svůj želví krunýř a přidal ho do tlumoku. „Ale budeš se mnou hrát hady a lišky, že jo? Riselle hraje ráda a ty už vůbec nemáš čas.“ Kromě šatů, které Mat balil do pláště a které přijdou do proutěného koše, měl chlapec v tlumoku ještě náhradní spodky, čisté košile a punčochy. A hru hadi a lišky, kterou mu udělal jeho zesnulý otec. Olver za svých deset roků již ztratil víc než většina lidí za celý život. Stále ale věřil, že člověk může hady a lišky vyhrát i bez porušení pravidel.
„Budu,“ sliboval Mat. Udělá to, pokud se mu podaří dostat se z města. Už teď rozhodně porušil dost pravidel, aby si zasloužil vyhrát. „Ty se hlavně postarej o Vichra, dokud tam nedorazím.“ Olver se křenil od ucha k uchu, což u něj bylo doslova. Kluk toho nohatého šimla miloval skoro stejně jako hady a lišky.
Naneštěstí byl Beslan další, kdo si zjevně myslel, že hadi a lišky se dají vyhrát.
„Dneska v noci,“ zavrčel, jak tak přecházel před krbem v Tylinině obývacím pokoji. Oči měl dost studené, aby přehlušily teplo stoupající z krbu, a ruce měl sepjaté za zády, jako by je držel co nejdál od úzkého meče. Zdobené hodiny na mramorové krbové římse s vyřezanými vlnami odbily čtyřikrát za druhou hodinu po ránu. „Kdybych to věděl pár dní dopředu, mohl jsem zařídit něco velkolepého!“
„Já nechci nic velkolepýho,“ opáčil Mat. Nechtěl od něj vůbec nic, ale Beslan před chvílí náhodou zahlédl Toma, když vklouzl na dvůr u Tulačky. Tom šel zabavit Joline, dokud Egeanin večer nepřivede své sul’dam, aby jí uklidnil nervy a bavil ji po dvorském způsobu, ale hostinec mohl navštívit z nejrůznějších důvodů. No, možná jich nebylo tolik, když tam bylo plno Seanchanů, ale několik jich mít mohl určitě. Jenže Beslan po něm skočil jako kachna po brouku a odmítal zůstat stranou. „Bude docela stačit, když s kamarády zapálíš nějaký to seanchanský skladiště u Přístavní silnice. Ale až po půlnoci, jasný? Lepší bude o hodinu později než o chviličku dřív.“ S trochou štěstí se do půlnoci dostane z města. „To odláká jejich pozornost na jih, a sám víš, jak jim ztráta zásob uškodí.“
„Říkal jsem, že to udělám,“ ohradil se Beslan kysele, „ale nemůžeš říct, že zapalování ohňů je zrovna působivé gesto.“
Mat se posadil, rukama se opřel o lenochy křesla vyřezávaného do podoby bambusu a zamračil se. Jeho pečetní prsten kovově cvakal, jak poklepával prsty. „Beslane, až ty ohně zahoří, tebe určitě uvidí v hostinci, viď?“ Mladík se zaškaredil. „Beslane?“
Beslan rozhodil rukama. „Já vím, já vím. Nesmím ohrozit matku. Uvidí mě. O půlnoci budu namol jako manžel hostinské! Můžeš se vsadit, že mě uvidí! Akorát že to není moc hrdinské, Mate. Já se Seanchany válčím, ať už je na tom matka jakkoliv.“
Mat měl co dělat, aby si nepovzdechl. Téměř se mu to podařilo.
Samozřejmě neexistoval způsob, jak utajit, když tři Rudé paže odvedly koně ze stájí. Dvakrát toho rána si všiml, jak služky předávají peníze jiným, a v obou případech žena, jež peníze odevzdávala, se na něj zlobně zamračila, když si ho všimla. I když Vanin a Harnan byli stále usazeni v kasárnách za stájemi, palác věděl, že Mat Cauthon brzy odejde, a sázky již byly vyplaceny. Musel jen zajistit, že nikdo nezjistí jak brzy, než bude příliš pozdě.
Vítr celé dopoledne sílil, ale on si nechal nasedlat Oka a jezdil v kruhu po nádvoří, trochu se choulil v sedle a držel si plášť u těla. Jel pomaleji než obvykle a Okovy podkovy líně, plouživě cinkaly po dlažbě. Občas se Mat zamračil na houstnoucí mraky na obloze a zakroutil hlavou. Ne, Mat Cauthon nebyl rád, když musel být venku za špatného počasí. Mat Cauthon by zůstal někde v teple a suchu, dokud se obloha nevyčistí, ano, to by udělal.
Sul’dam provázející damane v kruhu po dvoře také věděly, že brzy odjede. Služky se možná se Seanchankami nebavily přímo, ale co věděla jedna žena, to se vždycky brzy dozvěděly všechny v okruhu několika mil. Ani lesní požár se nešíří suchým lesem tak rychle jako klepy mezi ženami. Jedna vysoká žlutovlasá sul’dam se podívala jeho směrem a zakroutila hlavou. Jiná malá a podsaditá sul’dam se zasmála nahlas, tmavá byla jako Mořský národ. Byl prostě Tylinina tretka.
Sul’dam mu starosti nedělaly, Tylin ano. Několik dní až do dnešního rána neviděl damane cvičit. Dnes nechávaly sul’dam pláště volně vlát ve větru, ale damane si ty svoje držely u těla, jen Teslynin šedý plášť povlával sem a tam a ona na nerovném dláždění občas klopýtla. Oči měla vykulené a ustarané. Občas zalétla pohledem k baculaté černovlasé sul’dam, jež držela druhý konec jejího vodítka, a pokaždé si nejistě olízla rty.
Matovi se stáhl žaludek. Kam se podělo její odhodlání? Jestli se už začínala hroutit pod...
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Vanin, když Mat sesedl a podal mu Okovy otěže. Rozpršelo se, padaly studené, velké kapky, a sul’dam se smíchem hnaly své svěřenkyně dovnitř, aby se nenamočily. Některé damane se smály taky a Mata z toho mrazilo. Vanin nehodlal riskovat, že by se někdo mohl začít divit, proč tu stojí na dešti a baví se. Sklonil se, zvedl Okovi levou přední nohu a prohlížel podkovu. „Vypadáš kapku bledší než obvykle.“
„Všechno je v pořádku,“ sdělil mu Mat. V noze a kyčli ho dost pobolívalo, ale příliš to nevnímal, stejně jako sílící déšť. Světlo, jestli se teď Teslyn složí... „Hlavně si to pamatuj. Jak dnes v noci uslyšíš v paláci křik nebo cokoliv, co bude vypadat na potíže, tak s Hamanem nečekejte. Hned odjedete a najdete Olvera. Bude –“