„Já vím, kde ten malej uličník bude.“ Pustil Okovi nohu, narovnal se a odplivl si dírou mezi zuby. Po tvářích mu stékal déšť. „Harnan není tak blbý, aby si neuměl natáhnout boty, a já taky vím, co dělat. Ty se hlavně postarej o svůj díl a zařiď, ať to tvoje štěstí funguje. Tak pojď, chlapče,“ dodal o něco přívětivěji k Okovi. „Mám pro tebe trochu ovsa. A pro sebe horkou rybí polívku.“
Mat věděl, že by se měl také najíst, jenže měl pocit, jako kdyby spolkl kámen a na jídlo už mu nezbývalo místo. Dokulhal do Tylininých komnat, přehodil provlhlý plášť přes křeslo a chvíli jen stál a zíral do rohu, kde byl vedle jeho luku opřen i černý oštěp. Chtěl se pro ashandarei vrátit až nakonec. Urození už by měli být všichni v posteli, když vyrazí, a služebnictvo také, vzhůru zůstanou snad jen stráže, ale on nehodlal riskovat, že ho někdo uvidí dřív, než to bude nutné. Dokonce i Seanchané, kteří mu říkali Tretka, si všimnou, až uprostřed noci ponese po chodbách zbraň. Dobrý černý tis nebylo skoro možné mimo Dvouříčí najít a navíc tu dělali luky příliš krátké. Luk bez tětivy měl být o dvě dlaně vyšší než muž, který ho napíná. Nakonec by ho tu možná měl nechat. Jestli na to dojde, bude potřebovat na ashandarei obě ruce, a chvilka, než pustí luk, by mohla být ta, jež ho zabije.
„Všechno půjde podle plánu,“ řekl nahlas. Krev a popel, mluvil jako ten tupohlavý Beslan! „Nechci se probojovávat z toho zatracenýho paláce!“ A byl skoro stejně vtipný. Štěstí v kostkách byla moc pěkná věc. Ale záleželo na štěstí v jiných věcech, které mohly člověka zabít.
Lehl si do postele, zkřížil nohy a prohlížel si luk a oštěp. Dveře do obývacího pokoje byly otevřené, takže slyšel, jak hodiny pomalu odtikávají čas. Světlo, dneska v noci bude svoje štěstí nutně potřebovat.
Světlo za okny sláblo tak pomalu, až málem vstal a šel se podívat, jestli se snad nezastavilo slunce, ale konečně šedavé světlo ztmavlo do purpurového šírání a pak nastala tma. Hodiny odbily dvakrát a pak už se ozývalo jen šumění deště a svist větru. Dělníci, kteří ještě vzdorovali počasí, již balili nástroje a odcházeli domů. Nikdo nepřišel zapálit lampy, ani se postarat o oheň. Nikdo nečekal, že tu bude, protože tu spal včera. Oheň v krbu v ložnici postupně vyhasl. Všechno už se rozběhlo. Olver byl v té staré stáji, ještě měla větší část střechy. Hodiny odbily první noční hodinu a po necelém týdnu se ozvala čtyři cinknutí o druhé.
Mat vstal z postele a v černočerné tmě hmatal po pokoji. Podařilo se mu otevřít okno. Silný vítr hnal déšť skrz složitou bílou mříž. Mat byl vzápětí celý mokrý. Měsíc byl schovaný za mraky a město bylo jen tmou a deštěm. Dokonce se ani neblýskalo. Déšť a vítr zřejmě zhasily všechny pouliční lampy. Až odejdou z paláce, noc je všechny skryje. A každá hlídka, která je v tomhle počasí uvidí, si je pořádně prohlédne. Zachvěl se, jak mu vítr pronikl mokrým pláštěm, a zavřel okno.
Posadil se do jednoho z těch jako bambus vyřezávaných křesel, lokty se opřel o kolena a díval se na hodiny nad vyhaslým krbem. Ve tmě je sice neviděl, ale slyšel, jak tíkají. Nehýbal se, ale když odbila další hodina, trhl sebou. Mohl jenom čekat. Za chvilku Egeanin představí Joline její sul’dam. Tedy pokud se jí opravdu podaří najít tři, které udělají, co jim řekne. Pokud Joline nezpanikaří, až jí dají a’dam. Tom, Joline a ostatní z hostince se s ním sejdou těsně předtím, než dorazí k Dal Eiře. A jestli se tam nedostane, pustí se Tom zase do vyřezávání řípy. Byl si jistý, že je svým zfalšovaným rozkazem přes bránu dostane. Aspoň budou mít naději, kdyby se rozdělili. Bylo tu příliš mnoho kdyby. A na cokoliv jiného bylo příliš pozdě.
Cink, hodiny měly tentýž zvuk, jako když lžičkou udeříte o křišťál. Cink. Asi touto dobou se Juilin vydá za svou milovanou Therou a Beslan s trochou štěstí začíná někde s pořádným pitím. Mat se zhluboka nadechl, vstal a po hmatu si zkontroloval nože v rukávech, pod kabátem a v holínkách, i ten, který měl vzhůru nohama vzadu za límcem. Pak odešel z pokoje. Bylo příliš pozdě na cokoliv jiného než na pokračování v tom, co již začalo.
Prázdné chodby byly jen matně osvětlené. Hořel jen jeden kandelábr ze tří či čtyř, kaluže světla se světlými stíny mezi nimi. Jeho kroky se hlasitě rozléhaly na dlaždicích i mramorových schodech. Nebylo moc pravděpodobné, že by byl tak pozdě někdo vzhůru, ale kdyby ho někdo uviděl, nesměl se tvářit, že trucuje. Strčil si palce za opasek a pomalu se loudal. Nebylo to o nic horší než krást koláče z okenního parapetu. Vlastně, když na to tak myslel, mezi těmi útržkovými vzpomínkami, jež mu zůstaly na dětství, zřejmě byla jedna či dvě, týkající se toho, jak ho právě za tohle stáhli z kůže.
Vyšel na chodník se sloupořadím u stájí a vyhrnul si límec, jak mezi kanelovanými bílými sloupy hnal vítr déšť. Zatracený déšť! Člověk se mohl utopit, i když ještě vlastně nevyšel ven. Lampy na stěnách byly zhasnuté, hořely jen ty dvě nad bránou, jediné zářící body v lijavci. Strážné za branou už nerozeznal. Seanchanský oddíl bude stát nehybně, jako by to bylo příjemné odpoledne. Ebúdarci nejspíš taky. Nelíbilo se jim, když se před nimi někdo předváděl. Po chvíli vešel do předpokoje, aby ho déšť nepromočil úplně. Na nádvoří se nic nehýbalo. Kde všichni jsou? Krev a zatracenej popel, kde...?
V bráně se objevili jezdci vedení dvěma pěšími se svítilnami na tyčích. V dešti je nedokázal spočítat, ale bylo jich mnoho. Budou mít seanchanští poslové světlonoše? V tomhle počasí možná ano. Ošklíbl se a couvl do předpokoje. Slabé světlo jediného kandelábru za ním stačilo, aby se noc venku změnila v černou pokrývku, přesto vyhlížel ven. Za pár minut se objevily čtyři postavy zabalené do plášťů, spěchající ke dveřím. Pokud to jsou poslové, projdou kolem, aniž by si ho všimli.
„Tvůj muž Vanin je dost hrubý,“ ohlásila Egeanin, jakmile byla za sloupy, a shrnula si kapuci. Ve tmě byla její tvář jen stínem, ale chlad v jejím hlase stačil, aby věděl, co uvidí, ještě než vstoupila do předpokoje, když ho přinutila couvnout. Měla svraštěné obočí a její modré oči připomínaly ledové nebozezy. Za ní šel zachmuřený Domon a vytřásal si z pláště vodu, potom párek sul’dam, jedna bledá a světlovlasá, druhá s dlouhými hnědými vlasy. Víc toho neviděl, protože stály se sklopenými hlavami a zrak upíraly těsně před své nohy. „Neřekl jsi mi, že s sebou má dva muže,“ pokračovala Egeanin, svlékajíc si rukavice. Zvláštní, jak její pomalá mluva zněla rázně. Nedala mu příležitost vmáčknout do toho jediné slovo. „Nebo že s námi půjde i panímáma Ananová. Naštěstí vím, jak se přizpůsobit. Plány vždy potřebují přizpůsobení, jakmile kotva oschne. Když už mluvíme o suchu, už jsi byl venku? Doufám, že ses nenechal nikde vidět.“
„Co tím myslíš, že jsi přizpůsobila plán?“ chtěl vědět Mat a prohrábl si vlasy. Světlo, že ale bylo mokro! „Já měl všechno připravený!“ Proč ty sul’dam stojí jako sochy? Pokud někdy viděl sochy zpodobňující neochotu, tak to byla tahle dvojka. „A kdo jsou ti další tam?“
„Lidé z hostince,“ vysvětlovala Egeanin netrpělivě. „Například potřebuji vhodný doprovod, aby to pro hlídky na ulicích vypadalo správně. Ti dva – strážci? – jsou svalnatí chlapíci. Jsou z nich skvělí světlonoši. A také nehodlám riskovat, že je ztratíme. Lepší bude, když se budeme od začátku držet pohromadě.“ Otočila hlavu a sledovala jeho pohled k sul’dam. „To jsou Seta Zarbey a Renna Emain. Nejspíš doufají, že zítra už jejich jména zapomeneš.“