Perrin kromě svého oddílu neviděl žádné jezdce. Přitahovali pohledy ozbrojenců, kamenné výrazy, horečnaté pohledy. Za prorokem často přicházeli dobře oblečení lidé, šlechtici a kupci, doufající, že když se mu vzdají osobně, získají větší požehnání a budou muset méně platit, ale obvykle odcházeli pěšky. Nicméně nikdo jim v cestě nebránil, jenom museli objíždět hloučky Masemových mužů. Pokud odjížděli na koních, muselo to být z Masemovy vůle. Přesto Perrin nemusel ostatním říkat, ať se drží pohromadě. V Abile se vznášel vyčkávavý pocit a nikdo s polovinou mozku by nechtěl být nablízku, až čekání skončí.
Když Balwer pobídl svého klabonosého valacha z boční uličky k nízkému dřevěnému mostu vedoucímu z města, byla to pro Perrina úleva skoro stejně tak velká, jako když prvně přejeli most a dostali se kolem stráží. Mužík s vystouplými klouby, v prostém hnědém kabátě, který na něm visel jako pytel, se o sebe dokázal postarat, ale Faile zřizovala správnou šlechtickou domácnost a rozhodně by ji nepotěšilo, kdyby Perrin dovolil, aby někdo ublížil jejímu tajemníkovi. Jejímu a Perrinovu. Perrin si nebyl jistý, jaký pocit má z toho, že má tajemníka, ale ten chlapík uměl víc než jenom hezky psát. Což prokázal, jakmile opustili město a dostali se do nízkých, zalesněných kopců. Většina větví byla holá, bez listí, a ty, kterým ještě listí či jehličí zůstalo, byly na bílém pozadí jasně zelené. Cestu měli sami pro sebe, ale sníh v zamrzlých blátivých kolejích jízdu ztěžoval.
„Odpusť, můj pane Perrine,“ zamumlal Balwer a naklonil se, aby viděl přes Elyase, „ale náhodou jsem tam zaslechl něco, co by tě mohlo zajímat.“ Diskrétně si odkašlal do dlaně a pak honem chytil plášť a přitáhl si ho k tělu.
Elyas a Aram ani nepotřebovali Perrinův pokyn, aby se zařadili k ostatním. Všichni byli zvyklí, že tento vysušený mužík touží po soukromí. Perrin vlastně ani netušil, proč předstírá, že nikdo jiný neví, že v každém městě či vesnici, kterými projedou, vyšťourá nějaké informace. Musel vědět, že Perrin to, co zjistí, probírá s Faile a Elyasem. V každém případě uměl skvěle vyšťourávat.
Balwer naklonil hlavu na stranu, aby viděl na Perrina, když jeli bok po boku. „Mám dvě nové zprávy, můj pane. Jednu považuji za důležitou a druhou za naléhavou.“ Naléhavou nebo ne, mluvil suše, jako když šustí spadané listí.
„A jak naléhavou?“ Perrin se v duchu vsadil, čeho se ta první zpráva bude týkat.
„Snad velmi, můj pane. Král Ailron přinutil Seanchany k bitvě u města Jeramel přibližně sto mil na západ odsud. To bylo asi před deseti dny.“ Podrážděně našpulil rty. Neměl rád nepřesnosti a nesnášel, když něco nevěděl. „Spolehlivé informace jsou vzácné, ale amadicijští vojáci jsou nepochybně mrtví, zajatí čí rozprášení. Tuze by mne překvapilo, kdyby jich kdekoliv pohromadě zůstala víc než stovka, a ti se dají brzy na loupežení. Ailrona samotného zajali spolu s celým jeho dvorem. Amadicie už nemá žádnou šlechtu, co by stála za řeč.“
Perrin si v duchu poznamenal, že prohrál. Obvykle začal Balwer zprávami o bělokabátnících. „Amadicie je škoda. Teda aspoň ti zajatí mají smůlu.“ Podle Balwera měli Seanchani dost drsný způsob, jak nakládat s těmi, jež chytili se zbraní v ruce. Takže Amadicii nezbylo žádné vojsko a žádní šlechtici, kteří by svolali a vedli další. Seanchanům nic nezabrání v postupu, i když se zřejmě šířili dost rychle i tehdy, pokud se jim někdo do cesty postavil. Nejlepší bude vyrazit, jakmile se Masema objeví v táboře, a pak postupovat co nejrychleji.
To také řekl a Balwer s pochvalným úsměvem kývl. Ten muž ocenil, když Perrin poznal, jakou cenu jeho zpráva má.
„Na druhou stranu, můj pane,“ pokračoval, „bitvy se zúčastnili také bělokabátníci, ale Valdovi se zřejmě podařilo dostat většinu z nich z pole. Má Temného štěstí. Nikdo zjevně neví, kam se poděli. Nebo spíš každý říká něco jiného. Smím-li to tak říci, tak dávám přednost východu. Pryč od Seanchanů.“ A samozřejmě směrem k Abile.
Sázka tedy nebyla prohraná. I když s tím nezačal. Tak možná pat. Před nimi vysoko k bezmračné obloze vzlétla káně a zamířila k severu. Do tábora dorazí dávno před nimi. Perrin si vzpomínal na doby, kdy neměl víc starostí než ten pták. Aspoň ve srovnání se současností. Bylo to velice dávno.
„Bělokabátníky asi víc zajímá, jak se vyhnout Seanchanům, než nás otravovat, Balwere. A stejně před nimi nemůžeme utíkat rychleji než před Seanchany. To byla ta druhá zpráva?“
„Ne, můj pane. Prostě jenom věc zájmu.“ Balwer děti Světla nenáviděl z hloubi duše a Valdu zvlášť – byla to otázka špatného zacházení někdy v minulosti, soudil Perrin – avšak jako všechno na tomto muži, i nenávist u něj byla suchá a chladná. Bez vášně. „Ta druhá zpráva je o tom, že Seanchani vybojovali další bitvu, tentokrát v jižní Altaře. Proti Aes Sedai, i když někteří se zmiňovali o usměrňujících mužích.“ Balwer se pootočil v sedle a podíval se na Gradyho a Nealda v jejich černých kabátech. Grady byl zabrán do hovoru s Elyasem a Neald s Aramem, ale oba asha’mani dávali pozor i na okolní les, stejně jako strážci jedoucí vzadu. Aes Sedai a moudré také potichu rozmlouvaly. „Ať už bojovali s kýmkoliv, můj pane, je jasné, že Seanchani prohráli a byli zahnáni zpátky do Ebú Daru.“
„Dobrá zpráva,“ utrousil Perrin nevzrušeně. Před očima se mu opět mihly Dumajské studny, jenomže jasněji než dříve. Na chvíli byl zpátky, stál zády k Loialovi a oba zoufale bojovali s jistotou, že příští dech bude ten poslední. Poprvé toho dne se zachvěl. Rand aspoň o Seanchanech ví. Alespoň s tím si nemusel dělat žádné starosti.
Uvědomil si, že si ho Balwer opět prohlíží. Zvažuje ho jako pták nějakého divného brouka. Viděl, jak se chvěje. Mužík rád věděl všechno, ale existovala tajemství, která nezjistí nikdo.
Perrin se pohledem vrátil k dravci, kterého teď stěží viděl i sám. Připomněl mu Faile, jeho zuřivou sokolí manželku. Jeho krásnou sokolí manželku. Pustil z hlavy Seanchany a bělokabátníky, bitvy a dokonce i Masemu. Prozatím.
„Trochu přidáme,“ zavolal na ostatní. Káně možná uvidí Faile dřív než on, jenže na rozdíl od ptáka on uvidí lásku svého srdce. A dneska na ni nebude křičet, ať udělala cokoliv.
2
V zajetí
Káně brzy zmizela z dohledu a cesta byla prázdná, ale i když Perrin chtěl jet rychleji, v zamrzlých kolejích by si mohl kůň zlomit nohu a jezdec srazit vaz, pokud by zrychlili. Vítr přinášel led a příslib dalšího sněhu. Když zahnul do lesa na poslední míli k táboru, kde nechal dvouříčské muže, Aiely, Mayenery a Ghealdaňany, sahal sníh koním po kolena. Taky tam byla Faile. Ale nic nebylo takové, jak čekal.
Jako vždycky byly mezi stromy čtyři oddělené tábory, ale kouřící ohně okřídlené gardy kolem Berelaininých pruhovaných stanů byly opuštěné, mezi převrácenými kotlíky a nádobím odhozeným do sněhu. Stejné stopy chvatného odchodu byly vidět na půdě, kde, když ráno odjížděl, tábořili Alliandřini vojáci. Zůstali tu jen koňáci, podkováři a vozkové, zabalení ve vlňácích a choulící se kolem koní a povozů s vysokými koly. Všichni zírali na to, co upoutalo i Perrinovu pozornost.