Utíkala zamrzlou zemí, klopýtala v závějích a lapala po vzduchu tak studeném, že jí drásal hrdlo jako skleněné střepy. Na větvích se třpytily rampouchy a mrazivý vítr kvílel bezlistým lesem. Perrin se velice zlobil a ona musela uniknout. Nějak si nemohla vzpomenout, proč se hádali, jen že svého nádherného vlka nějak dohnala ke skutečnému hněvu, do bodu, kdy začal házet věcmi. Jenže Perrin ničím neházel, chtěl ji přehnout přes koleno, jako to udělal kdysi dávno. Proč ale utíká před tímhle? Přece se ještě museli usmířit. A ona ho samozřejmě donutí za to pokoření zaplatit. Párkrát ho zranila do krve dobře mířenou mísou či džbánem, aniž by to doopravdy chtěla, a věděla, že on by jí nikdy skutečně neublížil. Ale také věděla, že musí utíkat, běžet dál, nebo zemře.
Jestli mě dohoní, pomyslela si suše, aspoň bude jedna moje část v teple. A to ji rozesmálo, až se kolem zatočila mrtvolně bílá krajina a ona věděla, že bude brzy také mrtvá.
Obrovské plameny z vysoké hranice jí šlehaly až nad hlavu. Byla nahá. A bylo jí zima, tak zima. I když se přisunula těsně k ohni, kosti měla zmrzlé až do morku. Posunula se ještě blíž. Žár ohně sílil, až ucukla, ale zima jí pod kůží zůstávala. Blíž. Ach, Světlo, bylo tady horko, příliš velké horko! A uvnitř jí stále bylo zima. Blíž. Zaječela, jak ji to pálilo, ale pořád byla jako led. Blíž. Ještě blíž. Umře. Vřískala, ale bylo tu jen ticho a zima.
Byl den, avšak oblohu zakrývaly olověné mraky. Hustě sněžilo a vločky vířily ve větru vanoucím mezi stromy. Nebyl to silný vítr, ale byl z něj cítit led. Na větvích bylo tolik sněhu, až se málem lámaly, a vítr zvedal sníh ze závějí dole. V žaludku ji tupými zuby hryzal hlad. Velmi vysoký kostnatý muž s bílou vlněnou kapuci, jež mu zakrývala tvář, jí cosi cpal do úst, okraj velkého hliněného hrnku. Oči měl překvapivě zelené, jako smaragdy, a kolem nich naběhlé jizvy. Klečel na velké hnědé vlněné pokrývce vedle ní a další pokrývku, šedě pruhovanou, měla přehozenou přes sebe. Na jazyku jí vybuchla chuť horkého čaje s medem, a ona muže chabě popadla za šlachovitá zápěstí pro případ, že by hrnek odnesl. Zuby jí cvakaly o hrnek, ale horkou sladkou tekutinu chlemtala s chutí.
„Ne tak rychle, nesmíš nic vylít,“ varoval ji zelenooký muž pokorně. Pokora se k jeho nelítostné tváři a drsnému hlasu moc nehodila. „Urazili tvou čest, ale jsi mokřiňanka, tak se to u tebe možná nepočítá.“
Pomalu jí docházelo, že tohle není sen. Objevily se myšlenky, jako proužky stínu, které roztávaly, kdykoliv se je pokusila pevněji uchopit. Bíle oděný kruťas byl gai’šain. Vodítko a pouta zmizely. Vymanil se z jejího chabého sevření, ale jen aby dolil tmavou tekutinu z koženého měchu, který měl pověšený přes rameno. Z hrnku stoupala pára a vůně čaje.
Faile se třásla tak, až málem upadla, a pevně sevřela silnou pokrývku. Z nohou jí stoupala prudká bolest. Nepostavila by se, ani kdyby se snažila. Ne že by chtěla. Pokrývka ji nezakrývala celou a i tak se musela krčit. Kdyby se postavila, musela by nohy vystrčit, a možná nejenom nohy. Ona myslela na teplo, ne na slušnost, i když obojího moc neměla. Hlad zahryzal ostřeji a navíc se celá roztřásla. Byla zmrzlá uvnitř a horký čaj byl už jen vzpomínkou. Svaly měla jako starý sražený pudink. Nejradši by sledovala hrnek, ale přiměla se porozhlédnout po svých společnicích.
Byly všechny v jedné řadě, Maighdin a Alliandre a také ostatní, schoulené na kolenou na pokrývkách a třesoucí se v pokrývkách zasypaných sněhem. Před každou klečel gai’šain s měchem na vodu a hrnkem a dokonce i Bain a Chiad pily jako polomrtvé žízní. Někdo Bain setřel krev z obličeje, ale obě Děvy byly stejně roztřesené jako všichni ostatní. Od Alliandre po Lacile vypadaly – jak to říkal Perrin? – jako by je pozadu protáhli dírou po suku. Ale všichni byli naživu, a to bylo důležité. Jen živí mohli uniknout.
Rolan a ostatní algai’d’siswai, kteří jim veleli, se shlukli na druhém konci klečící řady. Pět mužů a tři ženy. Sníh jim byl po kolena. Černé závoje jim visely na prsa, když nevzrušeně sledovali zajatce a gai’šainy. Na chvíli se na ně zamračila, snažila se zachytit unikající myšlenku. Ano, ovšem. Kde jsou ostatní? Únik by byl snazší, kdyby ostatní z nějakého důvodu odešli. A bylo tu něco víc, jakási mlžná myšlenka, kterou nedokázala zachytit.
Náhle jí došlo to, co leželo za osmi Aiely, a s tím i odpověď na tu otázku. Odkud se tady ti gai’šainové vzali? Asi o sto kroků dál, za stromy a padajícím sněhem, se pohyboval proud lidí, soumarů a vozů. Ne proud. Záplava Aielů na pochodu. Místo sto padesáti Shaidů tu byl celý kmen. Tolik lidí se nemohlo dostat na den od Abily, aniž by to vyvolalo poplach, i když na venkově vládla anarchie, ale důkaz měla přímo před očima. Cítila se otupěle. Útěk třeba nebude o nic těžší, moc tomu ale nevěřila.
„Jak mě urazili?“ zeptala se roztřeseně a zaťala cvakající zuby. Znovu pusu otevřela, až když jí gai’šain opět podal hrnek. Polykala, až se málem dávila, a musela pokračovat pomaleji. Med byl tak hustý, že by to dřív bylo nesnesitelné, ale teď trochu utišil hlad.
„Vy mokřiňané vůbec nic nevíte,“ prohlásil zjizvený muž přezíravě. „Gai’šainové dostanou šaty, teprve když mohou dostat vhodný oděv. Ale oni se báli, že zmrznete, a pak vás mohli zabalit jen do svých kabátů. Zostudili vás, prohlásili za slabošky, pokud mokřiňané cítí hanbu. Rolan a mnoho dalších jsou Mera’din, ale Efalin a ostatní by to měli vědět. Efalin to neměla dovolit.“
Zahanbili je? Spíš rozčílili. Faile nechtěla otočit hlavu od požehnaného hrnku, a tak jen stočila oči k obrovi, který ji nesl jako pytel zrní a nemilosrdně ji plácal. Nejasně si vzpomínala, že chtěla, aby ji plácal, ale to nebylo možné. Samozřejmě to bylo nemožné! Rolan nevypadal jako někdo, kdo celý den a noc klusal s někým na rameni – dýchal klidně, i když mu od úst stoupala pára. Mera’din? Měla dojem, že ve starém jazyce to znamená Bezbratří, což jí nic neříkalo, ale v gai’šainově hlase zaznělo opovržení. Bude se muset zeptat Bain a Chiad a doufat, že to není jedna z těch věcí, o jakých se Aielové s mokřiňany nebaví, dokonce ani s těmi mokřiňany, kteří jsou blízcí přátelé. Každá informace by mohla pomoct k útěku.
No tak oni zabalili vězně kvůli zimě, co? No, nikdo nebyl v nebezpečí zmrznuti kromě Rolana a ostatních. Přesto mu dlužila malou laskavost. Jenom velmi malou laskavost, když vzala v úvahu okolnosti. Možná mu jenom uřízne uši. Pokud dostane příležitost obklopená tisíci Shaidů. Tisíci? Shaidů byly stovky tisíc a desítky tisíc z nich byli algai’d’siswai. Rozzuřeně bojovala se zoufalstvím. Unikne, všichni uniknou a ona si s sebou vezme Rolanovy uši!
„Já donutím Rolana zaplatit, jak si zaslouží,“ zamumlala, když gai’šain opět plnil hrnek. Podezíravě se na ni podíval a ona honem pokračovala. „Jak říkáš, jsem mokřiňanka. Většina z nás je. My se neřídím ji’e’toh. Podle vašich zvyků bychom vůbec neměly být gai’šainkami, není to tak?“ Muž nehnul brvou. Uvědomila si, že je příliš brzy, že ještě nezná půdu, ale jak měla myšlenky ztuhlé ledem, neudržela jazyk za zuby. „Co když se Shaidové rozhodnou porušit další zvyky? Mohli by se rozhodnout, že tě nepustí, až přijde tvůj čas.“