Alliandre výtky nesnášela dobře. Rozčileně se nafoukla a Maighdin zavrčela: „A tohle se stalo tobě? Ať už jsi Aes Sedai nebo přijatá, znectila jsi Věž!“
„Mlč, když mluví lepší než ty, divoženko!“ vyštěkla Galina.
Světlo, jestli to bude pokračovat, budou na sebe nakonec křičet. „Jestli nám chceš pomoct utéct, tak to řekni,“ vyjela na Aes Sedai v hedvábí. Vlastně ani nepochybovala, že je Aes Sedai, pochybovala jen o všem ostatní. „A jestli ne, tak co od nás vlastně chceš?"
Před nimi se ze sněhu vynořil vůz a nakláněl se, jak se mu uvolnila sanice. Gai’šainové pod vedením Shaida s rukama a rameny jako kovář sestavovali páku, aby vůz mohli zvednout a sanici zase přivázat na místo. Faile a ostatní vůz mlčky minuly.
„Je to vážně tvá lenní paní, Alliandre?“ vybuchla Galina, když se dostaly z doslechu mužů kolem vozu. Stále byla rudá vzteky a mluvila kousavě. „Kdo je, že jsi jí přísahala věrnost?“
„Můžeš se zeptat mě,“ odsekla Faile. Světlo spal Aes Sedai a ty jejich zatracené tajnosti! Občas měla dojem, že Aes Sedai neřeknou, jestli je obloha modrá, pokud v tom nevidí nějakou výhodu. „Já jsem urozená paní Faile ťAybara a víc ty vědět nepotřebuješ. Chceš nám pomoct?“
Galina zakopla a podívala se na Faile tak tvrdě, až ji napadlo, zda neudělala chybu. Vzápětí věděla, že udělala.
Aes Sedai se zase postavila a nepříjemně se usmála. Už nevypadala rozzlobeně, spíš potěšeně, jako předtím Therava. „T’Aybara,“ zahloubala se. „Jsi Saldejka. A je tu jeden mladý muž, Perrin Aybara. Tvůj manžel? Aha, vidím, že jsem uhádla. To by rozhodně Alliandřinu přísahu vysvětlovalo. Sevanna má skvělé plány s mužem, který je spojený s tvým mužem. S Randem al’Thorem. Kdyby zjistila, že jsi v jejích rukou... Ach, neboj se, ode mě to nezjistí.“ Výraz jí ztvrdl a náhle opravdu vypadala jako levhart. Hladový levhart. „Ne, pokud všechny uděláte, co vám řeknu. Dokonce vám pomůžu se odsud dostat.“
„A co od nás chceš?“ zeptala se Faile naléhavě. Světlo, zlobila se na Alliandre, že k nim přitáhla pozornost, když se představila, a teď sama udělala totéž. Možná ještě něco horšího. A já si myslela, že se schovám, když neřeknu jméno svého otce, říkala si v duchu trpce.
„Nic složitého,“ odpověděla Galina. „Theravy jste si všimly, že? Ovšemže ano. Theravy si všimne každý. Má ve stanu jednu věc, hladkou bílou hůl, asi půl lokte dlouhou. Je v červené truhle s mosazným kováním, která se nezamyká. Přineste mi ji a já vás vezmu s sebou, až půjdu.“
„Vypadá to jako maličkost,“ ozvala se pochybovačně Alliandre. „Ale proč si ji teda nevezmeš sama?“
„Protože si ji musím nechat přinést!“ Galina si uvědomila, že ječí, a schoulila se. Honem se rozhlédla, jestli ji někdo neslyšel. Nikdo se na ni zřejmě ani nepodíval, ale ona přesto ztišila hlas do šepotu. „Jestli nechcete, nechám vás tady, až budete staré a šedivé. A Sevanna se dozví o Perrinovi Aybarovi.“
„Může to chvíli trvat,“ vyhrkla Faile zoufale. „Nemůžeme jen tak vlízt Theravě do stanu, kdykoliv se nám zlíbí.“ Světlo, to poslední, co by chtěla, bylo přiblížit se k Theravině stanu. Ale Galina říkala, že jim pomůže. Jakkoliv byla hnusná, Aes Sedai nemohla lhát.
„Máš všechen čas na světě,“ odpověděla Galin. „Zbytek života, urozená paní Faile ťAybaro, jestli si nedáš pozor.“ Naposledy se na Faile zamračila a otočila se k odchodu. Ruce držela, jako by se snažila zakrýt široký opasek rukávy.
Faile šla dál mlčky. A ani její společnice zjevně neměly co říci. Nebylo co říci. Alliandre vypadala zamyšleně a upřeně se dívala do vánice, jako by tam chtěla něco vidět. Maighdin zase zaťala prsty do zlatého obojku. Byly chycené ve třech okách, ne v jednom, a každé je mohlo zabít. Záchrana náhle vypadala velice přitažlivě. Ale Faile nějak chtěla najít z téhle pasti vlastní cestu. Sundala ruku ze svého obojku, drala se sněhem a plánovala.
5
Vlajky
Běžel zasněženou plání, nosem proti větru, a hledal pach, ten jediný drahocenný pach. Padající sníh mu na studené srsti již přestal tát, ale chlad ho nemohl odradit. Tlapy měl otupělé, ale zuřivě pohyboval nohama, třebaže ho ve svalech tuze pálilo, a hnal se, stále rychleji, až se mu krajina rozmazávala před očima. Musel ji najít.
Náhle se z oblohy snesl obrovský prošedivělý vlk, uši roztrhané, po celém těle jizvy z mnoha bojů, a připojil se k němu. Další velký šedý vlk, ale ne tak velký jako on sám. Zuby rozerve hrdla těch, kdo ji unesli. Svými čelistmi rozdrtí jejich kosti!
Tvoje ona tu není, vyslal k němu Hopsal, ale jsi tu příliš silně a příliš dlouho mimo tělo. Musíš se vrátit, Mladý býku, nebo zemřeš.
Musím ji najít. Dokonce i jeho myšlenky funěly. Nemyslel na sebe jako na Perrina Aybaru. Byl Mladý býk. Kdysi tu našel sokola a dokáže to zas. Musí ji najit. Vedle toho nebyla smrt ničím.
Druhý vlk mu v záblesku šedi zaútočil na bok, a třebaže byl Mladý býk větší, byl také unavený, a dopadl ztěžka. Vyhrabal se na nohy, zavrčel a sám se vrhl Hopsalovi po krku. Nic nebylo důležitější než sokol.
Zjizvený vlk se vznesl do vzduchu jako pták a Mladý býk se rozplácl do sněhu. Hopsal seskočil na sníh za ním.
Poslouchej mě, štěně! myslel si Hopsal zuřivě. Máš mysl pokřivenou strachem! Ona tady není a ty zemřeš, pokud zůstaneš déle. Najdi ji v bdělém světě. Jenom tam ji můžeš najít. Vrať se a najdi ji!
Perrin zprudka otevřel oči. Byl k smrti unavený a v břiše cítil prázdno, ale hlad byl jako stín vedle prázdnoty v srdci. Byl celý prázdný a odtažitý, jako by byl jiná osoba, která se dívá na trpícího Perrina Aybaru. Nad ním se ve větru vlnilo modrozlatě pruhované stanové plátno. Ve stanu bylo šero, ale plátno ve slunečním světle měkce zářilo. A včerejšek nebyl noční můra o nic víc než Hopsal. Světlo, pokusil se zabít Hopsala. Ve vlčím snu byla smrt... konečná. Bylo teplo, ale on se zachvěl. Ležel na péřové matraci ve velké posteli s tlustými sloupky silně vyřezávanými a zlacenými. Přes pach dřevěného uhlí hořícího v ohřívadlech cítil pižmovou voňavku i ženu, která ji nosila. Nikdo jiný tu nebyl.
Aniž by zvedl hlavu z polštáře, se optaclass="underline" „Už ji našli, Berelain?“ Hlavu měl příliš těžkou.
Táborové křesílko zaskřípalo, když vstala. Byl tady už mockrát, s Faile, když vymýšleli plány. Stan byl dost velký, aby se v něm pohodlně směstnala celá rodina, a Berelainin složitý nábytek by nevypadal špatně ani v paláci, samá řezba a zlato, i když všechno, stolky, křesla i samu postel, pohromadě držely kolíčky. Bylo snadné nábytek rozebrat a naložit na vůz, ale nebyl nejpevnější.