Pod voňavkou cítil Berelainino překvapení, že věděl, že je tady, nicméně se tvářila vyrovnaně. „Ne. Tví zvědové se dosud nevrátili a mí... Jestli se nevrátí do večera, vyšlu celou kompanii. Mé muže našli mrtvé v léčce, zabili je jenom pět či šest mil odsud. Rozkázala jsem urozenému pánu Gallennovi, aby zesílil hlídky kolem tábora. Arganda má také silnou stráž na koních, ale vyslal i patroly. Přes mou radu. Ten muž je hlupák. Myslí si, že nikdo jiný než on Alliandre nenajde. Nejsem si jistá, jestli věří, že to někdo jiný skutečně zkouší. Rozhodně ne Aielové.“
Perrin zaťal ruce do měkkých vlněných pokrývek. Gaul by se nenechal překvapit a Jondyn taky ne, dokonce ani Aiely ne. Stále hledali, a to znamenalo, že Faile je naživu. Kdyby našli její tělo, už by byli dávno zpátky. Musel tomu věřit. Trochu nazvedl modrou pokrývku. Byl nahý. „Má tohle nějaké vysvětlení?“
Její hlas se vůbec nezměnil, ale v jejím pachu zachytil ostražitost. „S tím svým ozbrojencem jste mohli zmrznout, nebýt toho, že jsem vás šla hledat, když se Nurelle vrátil se zprávou o mých zvědech. Nikdo jiný neměl odvahu vás rušit. Zřejmě jsi vrčel jako vlk na každého, kdo se o to pokusil. Když jsem tě našla, byl jsi tak otupělý, že jsi ani neslyšel, když jsem na tebe promluvila, a ten druhý muž se neudržel na nohou. Má ho u sebe tvá žena Lini – potřeboval jen teplou polévku a pokrývky – ale tebe jsem nechala odnést sem. Bez Annoury bys byl přišel přinejmenším o prsty na nohou. Ona... Ona se zřejmě bála, že bys mohl zemřít, i poté, co tě vyléčila. Spal jsi jako mrtvý. Říkala, že jsi působil jako někdo, kdo ztratil duši, a byl jsi studený, i když jsme na tebe nakladli tolik pokrývek. Já to taky cítila, když jsem na tebe sáhla.“
Příliš mnoho vysvětlování, a zároveň ne dost. Rozzlobil se, ale jaksi vzdáleně, a hned to potlačil. Faile vždycky žárlila, když na Berelain křičel. Ta ženská ho tedy rozhodně křičet neuslyší. „Grady či Neald by byli udělali, co bylo třeba,“ sdělil jí hluše. „A Seonid a Masuri byly ještě blíž.“
„Nejdřív mne napadla má rádkyně. Na druhé jsem si vzpomněla, až jsem byla skoro zpátky. A stejně, záleží na tom, kdo provedl léčení?“
Bylo to věrohodné. A kdyby se zeptal, proč nad ním bdí sama první z Mayene ve ztemnělém stanu, místo některé z jejích služek, či dokonce někdo z jejích vojáků nebo Annoura, měla by jinou věrohodnou odpověď. Nechtěl to poslouchat.
„Kde mám šaty?“ zeptal se a zvedl se na loktech. Stále mluvil zcela bezvýrazně.
Na stolku vedle Berelainina křesílka hořela jediná svíčka, dávající v celém stanu jediné světlo, ale jemu to stačilo, i když měl oči tak unavené, až ho pálily. Byla oblečená celkem střízlivě, v tmavě zelených jezdeckých šatech s vysokým límcem, takže měla bradu podepřenou spoustou krajky. Střízlivé šaty na Berelain působily jako ovčí kůže na rysovi. Obličej, krásný a nedůvěryhodný, měla ve stínu. Udělá, co slíbila, ale, jako Aes Sedai, ze svých vlastních důvodů, a věci, které neslíbila, mohly člověka bodnout do zad jako nůž.
„Na truhle tady,“ sdělila mu a půvabně mávla rukou téměř zakrytou krajkami. „Nechala jsem Rosene a Nanu, aby je vyčistily, ale víc než šaty si potřebuješ odpočinout a najíst se. A než se dostaneme k jídlu a vyřizování, chci, abys věděl, že nikdo nedoufá víc, že je Faile naživu, než já.“ Tvářila se tak upřímně a poctivě, že být to někdo jiný, asi by jí to uvěřil. Dokonce se jí podařilo vonět upřímností!
„Já potřebuji svoje šaty hned.“ Pootočil se, aby si mohl sednout a nechat si pokrývku přehozenou přes nohy. Šaty, které měl prve na sobě, ležely úhledně složené na cestovní truhlici, která byla vyřezaná a zlacená, až byl div, že ještě držela pohromadě. Jeho krzno bylo přehozené přes truhlu a jeho sekera se o ni opírala vedle jeho holínek, stojících na kobercích s barevnými květinami na podlaze. Světlo, byl utahaný. Nevěděl, jakou dobu strávil ve vlčím snu, ale být vzhůru tam znamenalo nespat. Hlasitě mu zakručelo v břiše. „A jídlo.“
Berelain rozčileně frkla, vstala, uhladila si suknice a nesouhlasně zvedla bradu. „Annoura nebude ráda, až se vrátí od rozhovoru s moudrými,“ prohlásila přísně. „Aes Sedai nemůžeš jen tak ignorovat. Nejsi Rand al’Thor, jak ti dřív nebo později dokážou.“
Ale odešla ze stanu, jen dovnitř vletěl závan studeného vzduchu. Jak byla rozzlobená, nenamáhala se ani vzít si plášť. Mezerou mezi chlopněmi zahlédl, že stále sněží. Ne tak silně jako v noci, avšak bílé vločky se snášely dál. Po včerejší noci bude mít i Jondyn potíže najít nějaké stopy. Snažil se na to nemyslet.
Vzduch ve stanu ohřívaly čtyři koše se žhavým uhlím, ale jakmile se postavil na koberce, pronikl mu do nohou chlad. Honem spěchal ke svým šatům, tedy spíš se potácel, ale nehodlal se tím nechat odradit. Byl tak unavený, že by si nejraději lehl přímo na koberec a usnul rovnou tam. Navrch se cítil slabý jako novorozeně. Možná s tím měl co dělat i vlčí sen – to, že do něj vstoupil tak silně jako on, zcela opustil tělo – ale léčení to nejspíš ještě zhoršilo. Od včerejší snídaně nejedl a noc strávil stáním ve sněhu, takže neměl žádné rezervy. Teď zápolil s prostým úkolem natáhnout si spodky. Jondyn ji najde. Nebo Gaul. Najde ji živou. Na ničem jiném na světě nezáleželo. Cítil se otupělý.
Nečekal, že se Berelain vrátí sama, ale další závan větru přinesl její voňavku, když si ještě natahoval spodky. Cítil v zádech její oči jako hladící prsty ale tvářil se, že je sám. Nedostane se jí zadostiučinění, že bude spěchat jen proto, že se dívá. Nepodíval se na ni.
„Rosene přinese teplé jídlo,“ oznámila mu. „Obávám se, že je to jenom dušené skopové, ale řekla jsem jí, ať donese dost pro tři muže.“ Zaváhala, zaslechl na koberci její střevíčky. Tiše si povzdechla. „Perrine, vím, že jsi nešťastný. Jsou věci, které bys rád řekl, ale nemůžeš je říct jinému muži. Neumím si tě představit, jak pláčeš na rameni Lini, tak ti nabízím svoje. Mohli bychom vyhlásit příměří, než se Faile najde.“
„Příměří?“ opáčil a pomalu se ohnul, aby si mohl natáhnout botu. Pomalu, aby neupadl. Silné vlněné punčochy a tlusté kožené podrážky ho brzy zahřejí. „K čemu potřebujeme příměří?“ Když si natahoval druhou holínku a ohýbal manžetu pod kolenem, mlčela, mlčela, dokud si nezavázal tkanice na košili a nenacpal si ji do spodků.
„Dobrá, Perrine. Jestli to chceš takhle.“ Ať už to mělo znamenat cokoliv, mluvila velmi odhodlaně. Náhle ho napadlo, zda ho neklame nos. Byla ze všech věcí cítit uraženosti! Když se na ni ale podíval, lehce se usmívala. Na druhou stranu, ty její velké oči se hněvivě blýskaly. „Prorokovi muži začali přicházet již před svítáním,“ pravila rázně, „ale pokud vím, on sám ještě nedorazil. Než se s ním znovu sejde –“
„Začali přicházet?“ skočil jí do řeči. „Masema souhlasil, že přivede jen čestnou stráž, stovku mužů.“
„Ať už souhlasil s čímkoliv, když jsem se posledně dívala, byly jich tak tři, čtyři tisíce – vojsko rváčů, zřejmě je tu každý chlap z okolí, který unese oštěp – a další pořád přicházejí.“
Honem na sebe hodil kabát a připjal si opasek se sekerou. Jako obvykle ho tížila víc, než měla. „Tak se na to podíváme! Ať shořím, jestli se nechám zdržovat tou jeho vraždící havětí.“
„Jeho havěť je jenom na obtíž ve srovnání s ním samotným. Nebezpečný je Masema.“ Hlas měla naprosto chladný, ale jako vždy, když mluvila o Masemovi, v jejím pachu se chvěl pevně ovládaný strach. „V tom mají sestry a moudré pravdu. Jestli potřebuješ další důkaz, než co vidíš na vlastní oči, tak se schází se Seanchany.“