To ho zasáhlo jako rána kladivem, zvlášť po Balwerově novince o bojích v Altaře. „Jak to víš?“ chtěl vědět. „Tví chytači zlodějů?“ Měla dva, přivedla si je z Mayene, a vysílala je do všech měst a vesnic, aby zjistili, co je nového. Ti dva dohromady ale nikdy nezjistili ani polovinu toho co Balwer. Tedy ne že by mu to řekla.
Berelain lehce, lítostivě zavrtěla hlavou. „Faileini... družiníci. Tři nás našli těsně předtím, než zaútočili Aielové. Mluvili s lidmi, kteří viděli, jak přistává velký létající tvor.“ Zachvěla se trochu moc okatě, ale podle jejího pachu to byla upřímná reakce. Nebylo divu. Kdysi některé ty tvory viděl a ani trollok nevypadal víc na zplozence Stínu. „Tvor nesoucí pasažérku. Vysledovali ji do Abily k Masemovi. Nevěřím, že to byla první schůzka. Mně to připadalo jako dávný zvyk.“
Náhle zvedla koutky úst v úsměvu, lehce posměšném, lehce koketním. Tentokrát její pach odpovídal výrazu. „Nebylo to od tebe hezké, nechat mě, abych si myslela, že ten tvůj vysušený tajemník zjistí víc než mí chytači zlodějů, když jsi měl dva tucty špehů maskujících se za Faileiny družiníky. Musím přiznat, že jsi mě oklamal. Proč se tváříš tak překvapeně? Copak sis opravdu myslel, že po tom všem, co jsme slyšeli, můžeš Masemovi věřit?“
Perrinův zamračený výraz měl s Masemou pramálo společného. Ta zpráva mohla znamenat hodně nebo nic. Třeba si ten člověk myslel, že dokáže k pánu Drakovi přivézt i Seanchany. Šílený na to byl dost. Ale... Faile nechala ty hňupy špehovat? Vplížit se do Abily? A Světlo ví, kam ještě? Ovšem ona vždycky tvrdila, že špehování je ženská práce, ale poslouchat klepy kolem paláce byla jedna věc a tohle něco zhola jiného. Mohla mu to aspoň říci. Nebo to tajila, protože její družiníci nebyli jediní, kdo strkal nos tam, kam by neměl? To by se jí podobalo. Faile měla skutečně sokolí povahu. Mohlo by ji napadnout, že špehovat sama je velká legrace. Ne, nebude se na ni zlobit, rozhodně ne teď. Světlo, ona by to za legraci považovala.
„Jsem ráda, že umíš být tak diskrétní,“ zamumlala Berelain. „Já bych to do tebe neřekla, ale diskrétnost je dobrá vlastnost. Zvlášť teď. Mé muže nezabili Aielové, tedy pokud nezačali používat kuše a sekery.“
Prudce zvedl hlavu a proti své vůli se na ni zlobně zamračil. „To ti jen tak uklouzlo? Je tu ještě něco, co jsi mi zapomněla říct?“
„Jak se můžeš tak ptát?“ Skoro se zasmála. „Svlékla bych se do naha, abych ti odhalila víc, než už jsem udělala.“ Rozpřáhla ruce a lehce se zakroutila jako had, jako by mu to chtěla předvést.
Znechuceně zavrčel. Faile byla pryč, Světlo ví, jestli je ještě naživu – Světlo, musí být! – a Berelain se teď rozhodne předvádět se víc než kdy předtím? Ona už holt byla taková. Měl by být vděčný, že se chovala slušně aspoň tak dlouho, než se oblékl.
Berelain si ho zamyšleně prohlížela, ukazováček položený na spodním rtu. „Přese všechno, co jsi možná slyšel, budeš teprve třetí muž, jenž se mnou bude sdílet lože.“ Oči měla... kouřmé... a přesto mohla klidně vykládat, že je třetí muž, s nímž dnes mluví. Její pach... Napadlo ho jedině, že připomíná vlčici pozorující jelena lapeného v ostružiní. „Ti druzí dva, to byla politika. Ty budeš potěšení. Mnoha způsoby,“ dokončila překvapivě štiplavě.
V té chvíli do stanu spolu s mrazivým vzduchem vrazila Rosene, modrý plášť měla odhozený a nesla oválný stříbrný podnos zakrytý bílým plátnem. Perrin honem zavřel pusu a modlil se, aby nic neslyšela. Berelain se usmívala a zřejmě jí na tom nezáleželo. Služebná položila podnos na největší stůl a roztáhla modrozlatě pruhované suknice v hluboké úkloně před Berelain a potom další, méně hluboké, před Perrinem. Tmavýma očima na něm chvíli spočinula a pak se usmála, stejně potěšená jako její paní, načež se zabalila do pláště a na Berelainin pokyn zase vyběhla ven. Takže to všechno slyšela. Z podnosu bylo cítit dušené skopové a svařené víno, až Perrinovi znovu zakručelo v žaludku, ale nezůstal by tu, aby se najedl, ani kdyby měl obě nohy zlomené.
Přehodil si přes ramena plášť a vyrazil do sněhu, jen si cestou natahoval rukavice. Slunce zakrývaly mraky, ale podle světla svítalo už před několika hodinami. Ve sněhu byly vyšlapané stezky, bílá záplava z nebes se však hromadila na větvích, takže jehličnany získaly nový kabát. Tato vánice zdaleka neskončila. Světlo, jak s ním ta ženská může takhle mluvit? Proč by tak vůbec měla mluvit a zvlášť v této chvíli?
„Nezapomeň,“ zavolala za ním Berelain, aniž by se namáhala tlumit hlas. „Diskrétnost.“ Perrin sebou trhl a zrychlil krok.
Kousek od pruhovaného stanu si vzpomněl, že se zapomněl zeptat, kde Masemovi muži jsou. Všude kolem se u ohňů ohřívali členové okřídlené gardy, v plné zbroji a v pláštích, a osedlané koně měli připravené nedaleko. Kopí měli také po ruce v kuželech, z nichž povlávaly červené fáborky. Přes stromy byly všechny ohně v řadách a více méně stejně velké. Zásobovací vozy, které získali cestou na jih, byly naložené, koně zapřažení, a také seřazené v řadách.
Stromy nezakrývaly vrcholek kopce úplně. Dva Dvouříčtí tam stále stáli na stráži, ale stany byly stržené a Perrin zahlédl naložené soumary. Měl dojem, že zahlédl i černý kabát. Asha’man, i když nepoznal který. Hloučky Ghealdaňanů postávaly a pokukovaly nahoru na kopec, ale vcelku vypadali muži dole stejně připravení jako Mayenerové. Oba tábory byly dokonce stejně rozložené. Nikde však nebylo ani vidu, ani slechu po těch tisícovkách mužů, a ve sněhu nebyly vyšlapané žádné široké cesty. Vlastně mezi třemi tábory nevedly vůbec žádné stopy. Pokud byla Annoura s moudrými, byla na kopci již delší dobu. O čem tam asi mluví? Nejspíš o tom, jak zabít Masemu, aniž by Perrin zjistil, že v tom mají prsty. Ohlédl se na Berelainin stan, ale z představy, že by se tam vrátil, se mu zježily vlasy.
Nedaleko stál další stan, menší a pruhovaný, patřící Berelaininým dvěma služebným. Přes padající sníh seděly Rosene a Nana na táborových stoličkách před vchodem, v pláštích a s kapucemi, a ohřívaly si ruce nad malým ohýnkem. Byly si podobné jako vejce vejci, nebyly žádné krasavice, ale měly společnost, což byl nejspíš důvod, proč se nekrčily u ohřívadla ve stanu. Berelain nepochybně trvala na větší cudnosti u svých služek nežli u sebe. Její chytači zlodějů obvykle neřekli víc než tři slova, aspoň ne tam, kde je mohl slyšet Perrin, ale s Rosene a Nanou byli pěkně upovídaní a smáli se. Oba měli prostý oděv a byli tak nenápadní, že kdyby do nich člověk na ulici vrazil, ani by si toho nevšiml. Perrin si pořád nebyl jistý, který z nich je Santes a který Gendar. Z kotlíku na ohni bylo cítit skopové. Snažil se to nevnímat, jenže stejně mu kručelo v žaludku.
Když se přiblížil, hovor rázem ustal, a než se dostal k ohni, Santes a Gendar se zadívali z něj na Berelainin stan, s naprosto prázdnými výrazy, přitáhli si pláště a vyhýbajíce se jeho očím spěchali pryč. Rosene a Nana se podívaly z Perrina na stan a zahihňaly se do dlaní. Perrin nevěděl, jestli se má červenat nebo ječet.
„Nevíte čistě náhodou, kde se scházejí prorokovi muži?“ zeptal se. Mluvit klidně bylo těžké, jak obě zvedaly obočí a uculovaly se. „Vaše paní mi to zapomněla upřesnit.“ Ty dvě si vyměnily pohledy a znovu se zachichotaly. Napadlo ho, jestli nejsou úplně blbé, ale pochyboval, že by Berelain kolem sebe snesla nějaké husičky dlouho.