Po delším hihňání, proloženém rychlými pohledy na něj, na druhou služku a na Berelainin stan, Nana přiznala, že si není jistá, ale myslí si, že je to támhle, a nejasně mávla rukou k jihozápadu. Rosene si byla jistá, že její paní určitě říkala, že to není víc než dvě míle. Nebo možná tři. Když odcházel, ještě se pochechtávaly. Možná byly vážně padlé na hlavu.
Perrin unaveně dusal kolem kopce a uvažoval o tom, co musí udělat. A hluboký sníh, jímž se musel brodit, když opustil tábor, mu náladu rozhodně nespravil. Ani rozhodnutí, k nimž došel. A když dorazil na místo, kde tábořili jeho lidé, měl náladu pod psa.
Všechno bylo tak, jak přikázal. Cairhieňané v pláštích seděli na naložených vozech s opratěmi kolem ruky nebo přehozenými přes větev a další menší lidé přecházeli mezi jezdeckými koňmi a uklidňovali je. Dvouříčtí muži, kteří nebyli na kopci, dřepěli kolem desítek ohýnků roztroušených mezi stromy, oblečení k jízdě a s otěžemi svých koní v rukou. Nebyl tu takový pořádek jako u vojáků v druhých dvou táborech, ale postavili se trollokům i Aielům. Každý muž měl svůj luk na zádech a plný toulec u pasu, občas i meč nebo tesák. Kupodivu tady byl i Grady. Oba asha’mani se obvykle drželi stranou od ostatních mužů, což platilo i obráceně. Nikdo nemluvil, všichni se jen snažili zůstat v teple. Zachmuřené tváře Perrinovi prozradily, že se Jondyn ještě nevrátil, ani Gaul, ani Elyas, ani nikdo jiný. Stále tu byla naděje, že ji přivedou zpátky. Nebo aspoň zjistí, kde ji drží. Prozatím to zřejmě byly poslední dobré myšlenky pro dnešní den. Rudý orel Manetherenu i jeho vlastní Vlčí hlava visely zplihle v padajícím sněhu, žerdě opřené o vůz.
Hodlal tyto praporce použít na Masemu stejně, jako když přijel na jih a skrýval je zcela otevřeně. Byl-li člověk dost šílený, aby se pokusil přivolat zpět starou slávu Manetherenu, nikdo se nedíval dál a nehledal další důvod, proč pochoduje s malý vojskem, a pokud se někde příliš nezdržel, nikdo se ho nepokoušel zastavit. V zemi bylo již tak dost potíží, aniž by na sebe lidé povolávali další. Ať bojuje, krvácí a ztrácí muže, kteří budou na jaře potřeba k setí, někdo jiný. Hranice Manetherenu probíhala téměř tam, kde nyní stálo Murandy, a s trochou štěstí se mohl vrátit do Andoru, jejž držel pevnou rukou Rand, než někdo klam odhalí. To se teď ale změnilo a on věděl, jakou cenu ta změna má. Velmi velkou cenu. A byl připraven zaplatit, jenomže platit neměl on. Přesto z toho bude mít noční můry.
6
Pach šílenství
Perrin v padajícím sněhu hledal Dannila a našel ho u jednoho ohně mezi koňmi. Ostatní muži vstali a couvli, aby měl Perrin místo. Nevědouce, zda mu mají projevit soustrast, se na něj téměř nepodívali, a pokud ano, hned uhýbali pohledem a schovávali tváře do kapuci. „Nevíš, kde jsou Masemovi muži?“ zeptal se Perrin a zívl do dlaně. Chtělo se mu spát, ale nebyl čas.
„Asi tři míle na jihozápad,“ odpověděl Dannil kysele a podrážděně se tahal za kníry. Takže ty husy měly nakonec pravdu. „Sbíhají se jako kachny na podzim do Luhu a spousta z nich vypadá, že by klidně vlastní mámu stáhla z kůže.“ Lem al’Dai, s koňskou tváří, si znechuceně odplivl mezerou mezi zuby, která mu vznikla, když se kdysi dávno pustil do jednoho strážce obchodníka s vlnou. Lem se rád rval pěstmi, moc rád by se s Masemovými stoupenci popasoval.
„To by udělali, kdyby jim Masema řekl,“ pronesl Perrin potichu. „Měl bys zařídit, aby na to nikdo nezapomínal. Slyšel jsi, jak zemřeli Berelainini muži?“ Dannil rázně kývl a pár dalších mužů zašoupalo nohama a rozzlobeně si mumlalo. „Hlavně že to víte. Zatím neexistují žádné důkazy.“ Lem frkl a zbytek se tvářil stejně bezútěšně jako Dannil. Viděli mrtvoly, které po sobě Masemovi stoupenci zanechali.
Sněžilo stále hustěji. Koně se choulili proti chladu. Za pár hodin přijde další vánice, pokud ne dřív. To nebylo počasí, v němž by měl člověk odcházet od ohně. Neměl by vůbec nikam chodit.
„Přiveď všechny na kopec a vydejte se tam, kde došlo k přepadení,“ rozkázal. To bylo jedno rozhodnutí, k němuž došel cestou. Už tak se zdržel dost dlouho, ať už tam venku byl kdokoliv. Odpadlí Aielové měli již dost velký náskok, a pokud zamířili jinam než na jih nebo východ, někdo by už měl přinést zprávu. Touto dobou už čekali, že je bude sledovat. „Vyrazíme, až zjistím, kam mají namířeno, a potom nás tam Grady nebo Neald dostanou průchodem. Pošli muže za Berelain a Argandou. Chci, aby Mayenerové i Ghealdaňané vyrazili taky. Vyšli zvědy dopředu a na křídla a řekni jim, aby nehledali Aiely tak usilovně, až by zapomněli, že nejsou jediní, kdo nás chce zabít. Nechci do něčeho vlítnout, než zjistím, že to tam je. A požádej moudré, ať se drží u nás.“ Argandovi by bylo podobné, že by se je snažil vyslechnout i přes jeho rozkazy. Kdyby moudré při obraně pár Ghealdaňanů zabily, Arganda by mohl zaútočit, slib věrnosti nebo ne. Měl pocit, že bude potřebovat každého bojeschopného muže, jakého najde. „Buď co nejpřísnější.“
Dannil vzal příval rozkazů klidně, ale při posledním se zaškaredil. Nejspíš se brzy pokusí být přísný i na ženský kroužek u nich doma. „Jak přikazuješ, urozený pane Perrine,“ pronesl škrobeně a klouby ruky se dotkl čela, načež vyskočil do sedla s vysokou rozsochou a začal vykřikovat rozkazy.
Perrin mezi muži škrábajícími se do sedla chytil za rukáv Kenlyho Maerina, když měl teprve jednu nohu ve třmeni, a požádal ho, aby mu nechal nasedlat a přivést Tanečníka. A Kenly se, se širokým úsměvem, dotkl rukou svého čela. „Jak přikazuješ, urozený pane Perrine. Hned to bude.“
Perrin v duchu zavrčel, když Kenly vyrazil k řadě koní a za sebou táhl svého hnědáka. To štěně si nemělo nechat růst vous, když se pořád škrábe na bradě. A stejně ho má řídký.
Zatímco čekal na svého koně, přistoupil Perrin k ohni. Faile říkala, že bude muset žít se vším tím urozeným pánováním, ukláněním a podlézáním, a jemu se většinou dařilo nevšímat si toho, ale dnes to byla další kapka žluči. Cítil, jak se propast mezi ním a jeho rodáky zvětšuje, a on byl zřejmě jediný, kdo ji chtěl překročit. A tak ho našel Gill, jak si mrmlá pod fousy a natahuje ruce k plamenům.
„Odpusť, že tě ruším, můj pane,“ řekl Gill, uklonil se a strhl si měkký klobouk, takže bylo vidět jeho řídce porostlé temeno. Klobouk si hned zase nasadil, aby mu na hlavu nepadal sníh. Vyrostl ve městě a zimu silně pociťoval. Nebyl servilní – to bylo jen pár caemlynských hostinských – ale zřejmě se mu líbila jistá formálnost. Do své nové práce rozhodně zapadl natolik dobře, aby potěšil Faile. „Jde o mladého Tallanvora. Za úsvitu nasedlal koně a odjel. Říkal, že jsi mu dal svolení, jestli... jestli se do té doby nevrátí pátrací oddíly, ale já se divil, jelikož jsi nenechal odjet nikoho jiného.“
Ten hlupák. Všechno na Tallanvorovi ukazovalo na zkušeného vojáka, i když o své minulosti moc nemluvil, ale sám proti Aielům, to bylo jako zajíc honící lasice. Světlo, chtěl bych jet s ním! Neměl jsem poslouchat Berelain o léčkách. Jenomže přišla další léčka. Argandovi zvědové možná skončili stejně. On však musel vyrazit. Musel.
„Ano,“ pronesl nahlas. „Řekl jsem mu, že může.“ Kdyby tvrdil opak, musel by s tím později něco udělat. Pánové takové věci dělali. Pokud ho ještě uvidí někdy naživu. „Mluvíš, jako by ses chtěl vydat na lov sám.“
„Já mám Maighdin... moc rád, můj pane,“ přiznal Gill. Z hlasu mu zaznívala tichá důstojnost a jistá škrobenost, jako by Perrin naznačil, že je na to příliš starý a tlustý. Rozhodně byl cítit rozčilením, jak byl celý naježený, i když se dál tvářil uhlazeně. „Ne jako Tallanvor – nic takového, samozřejmě – ale stejně ji mám tuze rád. A urozenou paní Faile taky, pochopitelně,“ dodal honem. „Akorát že mám dojem, že Maighdin znám celý život. Tohle si nezaslouží.“