Perrin si povzdechl, až se mu před ústy vytvořila pára. „Chápu, pantáto Gille.“ Chápal ho. On sám by chtěl zachránit všechny, ale věděl, že kdyby musel vybírat, sebral by Faile a ostatní by nechal být. Všechno by nechal být, jen aby ji zachránil. Ve vzduchu byli silně cítit koně, ale zachytil i pach někoho dalšího, kdo byl podrážděný, a ohlédl se přes rameno.
Z houfu lidí se na něj mračila Lini a přešlapovala, aby ji náhodou nezašlápli muži, řadící se k odjezdu. Kostnatou rukou svírala plášť a v druhé držela mosazí obitý klacek dlouhý jako její ruka. Byl div, že nejela s Tallanvorem.
„Uslyšíš to hned poté, co já,“ slíbil jí. Náhle mu kručení v žaludku opět připomnělo, že odmítl dušené skopové. Skoro cítil maso a čočku v ústech. Při dalším zívnutí mu zapraštělo v kloubech. „Včera v noci jsem toho moc nenaspal. A nic jsem nejedl. Je tu něco? Chleba, něco do ruky?“
„Všichni jedli už dávno,“ odsekla. „Zbytky jsou už pryč a kotle umyté a naložené. Jez z mnoha jídel a zasloužíš si bolení břicha. Zvlášť když to nejsou tvoje jídla.“ Cosi si mumlala a mračila se na něj ještě chvíli, pak vyrazila pryč a mračila se na celý svět.
„Příliš mnoha jídel?“ podivil se Perrin. „Neměl jsem ani jedno. To je můj problém, ne břichabol.“ Lini si to rázovala přes tábor a proplétala se mezi koňmi a vozy. Cestou promluvila s několika muži, na každého štěkala a dokonce hrozila palicí, když nepochopili. Ta žena musela být kvůli Maighdin naprosto mimo. „Nebo to snad bylo nějaké její rčení? Obvykle dávají docela smysl.“
„Ach... no, ohledně toho...“ Gill si zase strhl klobouk, nahlédl do něj a pak si ho narazil na hlavu. „Já... ehm... musím dohlídnout na vozy, můj pane. Musím se přesvědčit, že je všechno připravené.“
„I slepec vidí, že vozy jsou připravené,“ upozornil ho Perrin. „O co jde?“
Gill prudce obracel hlavu, jak hledal další výmluvu. Žádnou nenašel, a tak schlípl. „Já... asi to dřív nebo později zjistíš...“ Zhluboka se nadechl. „Dneska ráno šla do mayenerského tábora, před východem slunce, aby zjistila, jak na tom jsi, a... ehm... proč ses nevrátil. Ve stanu první byla tma, ale jedna její komorná byla vzhůru a řekla Lini... Naznačila... Chci říct... Nedívej se na mě tak, můj pane.“
Perrin přestal vrčet. Tedy aspoň se o to pokusil. Ale nepodařilo se mu to. „Ať shořím, já v tom stanu spal, člověče. To je všechno! Řekni jí to!“
Tlusťoch dostal záchvat kašle. „Já?“ Ani nemohl mluvit. „Ty chceš, abych jí to řekl já? Kdybych se o něčem takovým zmínil, rozrazí mi hlavu! Myslím, že ta ženská se narodila ve Far Maddingu za bouřky. Nejspíš řekla hromům, ať ztichnou. A ony nejspíš ztichly.“
„Jsi přece shambayan,“ vyjel na něj Perrin. „Všichni přece nemůžou nakládat vozy.“ Chtěl někoho kousnout!
Gill to zřejmě vycítil. Trhaně se uklonil a odběhl. Ale ne, aby našel Lini, tím si byl Perrin jistý. Gill velel domácnosti, ale jí nikdy. Lini rozkazovala jen Faile.
Perrin se zachmuřeně díval, jak padajícím sněhem vyjíždějí zvědové; deset mužů ostražitě sledovalo les okolo, ještě než mu zmizeli z dohledu. Světlo, ženy uvěří čemukoliv o muži, pokud je to špatné. A čím horší to bylo, tím víc o tom musely mluvit. Myslel si, že si starosti musí dělat jen s Rosene a Nanou. Lini to nejspíš řekla Breaně, Faileině druhé komorné, hned jak se vrátila, a touto dobou to Breana vyžvanila všem ženám v táboře. Mezi koňáky a vozky jich bylo dost, a jelikož Cairhieňanky byly Cairhieňanky, nejspíš už všechno vyslepičily svým mužům. Na něco takového se ve Dvouříčí nedívali shovívavě. Jakmile člověk získal nějakou pověst, zbavit se jí nebylo právě snadné. Náhle viděl muže, couvající, aby měl místo, v novém světle, i ten nejistý způsob, jakým po něm pokukovali a jak Lem plival. Ve vzpomínce se Kenlyho úsměv změnil v úšklebek. Jediná jasná věc na tom celém byla, že tomu Faile neuvěří. Určitě tomu neuvěří. Rozhodně ne.
Kenly přiklusal s Tanečníkem i svým vysokým hnědákem. Oba koně byli ze zimy nešťastní, klopili uši a šedák se Kenlyho koně ani nepokoušel kousnout, což obvykle dělal.
„Neukazuj pořád zuby,“ štěkl Perrin a sebral Tanečníkovy otěže. Chlapec po něm pochybovačně koukl a pak se ohlédl přes rameno.
Perrin s vrčením zkontroloval podpínku. Byl čas najít Masemu, on ale nenasedl. Říkal si, že je to proto, jak je unavený a hladový, že si chce jenom trochu odpočinout a něco sníst, pokud něco najde. Říkal si to, ale stále viděl spálené statky a těla visící u cesty, muže, ženy a dokonce i děti. I kdyby byl Rand ještě v Altaře, stejně to bylo moc daleko. Moc daleko, a on neměl na vybranou. Aspoň ne takovou, kterou by mohl udělat.
Stál tam, opřený čelem o Tanečníkovo sedlo, když ho vyhledala delegace mladých hlupáků, kteří se přilepili na Faile. Bylo jich asi deset. Perrin se unaveně narovnal a přál si, aby je všechny zasypal sníh.
Selande, malá, štíhlá žena, se před ním rozkročila a dala ruce v bok. Navíc se mračila. Podařilo se jí naparovat, i když jen stála. Přes husté sněžení měla plášť odhrnutý, aby dosáhla na meč, a na přednici tmavomodrého kabátce měla šest pruhů jasných barev. Všechny ženy měly mužské oblečení a meče a obvykle byly dvakrát ochotnější je použít než muži, což hodně vypovídalo. Muži i ženy byli naježení na všechny a byli by neustále bojovali v soubojích, kdyby jim to Faile nebyla zarazila. Všichni se Selandou byli cítit rozzlobeně, mrzutě, trucovitě a vzdorovitě, což byl dost nepříjemný pach.
„Vidím tě, můj pane Perrine,“ začala Selande formálně rázným cairhienským přízvukem. „Jsou činěny přípravy na cestu, ale nám odmítají vydat koně. Napravíš to?“ Od ní to znělo jako požadavek.
Tak ona ho viděla, ano? Přál si, aby sám neviděl ji. „Aielové chodí po svých,“ odsekl a potlačil zívnutí, aniž by se jen trochu staral o zlobné pohledy, které si tím vysloužil. Snažil se zapomenout na spánek. „Jestli nechcete jít pěšky, jeďte na vozech.“
„To nemůžeš!“ vyjela na něj povýšeně jedna Tairenka, jednou rukou svírala plášť a druhou jílec meče. Medore byla vysoká, ve snědé tváři měla jasně modré oči, a chyběla troška a byla by to krasavice. Nabírané červeně pruhované rukávce na jejím kabátě se k plnému poprsí zrovna moc nehodily. „Červenka je má oblíbená klisna! Nenechám si ji vzít!“
„Potřetí,“ procedila Selande tajemně. „Až se večer zastavíme, probereme tvé toh, Medore Damaro.“
Medořin otec měl být stařec, který se před lety odebral do ústraní na svém venkovském panství, přesto byl Astoril vznešený pán. Bráno kol a kolem dokola, jeho dcera rozhodně stála nad Selande, pouhou menší šlechtičnou z Cairhienu. A přesto Medore ztěžka polkla a vykulila oči, jako by čekala, že ji stáhnou zaživa z kůže.
Náhle měl Perrin těchhle pitomců a jejich psího žrádla z aielských zbytků a čistého urozeného idiotství plné zuby. „Kdy jste začali špehovat pro mou ženu?“ zeptal se. Nemohli ztuhnout víc, ani kdyby jim zamrzla páteř.
„Provádíme malé úkoly a vyřizujeme drobnosti, jež od nás urozená paní Faile občas požaduje,“ sdělila mu po delší době Selande velmi opatrným tónem. Opatrnost z ní byla i cítit. Celá ta banda byla cítit jako lišky, jež si říkají, jestli snad do jejich doupěte nevlezl jezevec.