„Opravdu jela má žena na lov, Selande?“ zavrčel Perrin rozohněně. „Ještě nikdy to nechtěla.“ Bouřil v něm hněv, plameny rozdmýchávaly události celého dne. Jednou rukou odstrčil Tanečníka a přistoupil blíž k malé ženě. Bolela ho ruka, jak zatínal prsty do otěží. „Nebo snad vyjela na schůzku s někým z vás, když přijel z Abily? Neunesli ji kvůli tomu vašemu zatracenému špehování?“
To nedávalo smysl a on to věděl, už když to říkal. Faile si s nimi mohla promluvit kdekoliv. A nikdy by nezařídila schůzku se svými agenty – Světlo, špehy! – ve společnosti Berelain. Byla chyba mluvit bez přemýšlení. O Masemovi a Seanchanech se dozvěděl právě díky jejich špehování. Ale chtěl zaútočit, potřeboval útočit, a muži, které by chtěl rozmlátit na kusy, byli na míle daleko. S Faile.
Selande před jeho hněvem necouvla. Oči měla přivřené do škvírek. Otevírala a zavírala prsty na jílci meče, a nebyla sama. „Za urozenou paní Faile bychom zemřeli!“ štěkla. „Nic, co jsme udělali, ji neohrozilo! Složili jsme jí vodní přísahu!“ Její tón dodával, že Faile, ne jemu.
Měl se omluvit. Věděl, že by měl. Místo toho řekclass="underline" „Můžete mít své koně, pokud mi dáte slovo, že uděláte, co vám řeknu, a nepokusíte se o žádnou zbrklost.“ „Zbrklost“ se na tuhle bandu nehodila. Byli schopní vyrazit okamžitě, jakmile by zjistili, kde se Faile nalézá. Byli schopní ji nechat zabít. „Až ji najdeme, já rozhodnu, jak ji zachráníme. Jestli vaše vodní přísaha říká něco jiného, tak ji zavažte na uzel, nebo já zavážu vás.“
Selande zaťala zuby a zamračila se ještě víc, ale nakonec vyhrkla: „Souhlasím!“ jako by z ní to slovo vypáčil. Jeden z Tairenů, chlapík s dlouhým nosem, Carlon se jmenoval, zavrčel, avšak ona zvedla prst a Carlon zmlkl. S tou svou úzkou bradou nejspíš litoval, že si oholil plnovous. Tahle mrňavá ženská měla všechny ty hlupáky otočené kolem prstu, což však neznamenalo, že ona sama je nějak zvlášť chytrá. Vodní přísaha, to určitě! Stále se Perrinovi dívala do očí. „Budeme tě poslouchat, dokud se urozená paní Faile nevrátí. Pak budeme opět patřit jí. A ona rozhodne o našem toh.“ To poslední zřejmě platilo spíš pro ostatní než pro Perrina.
„To mi stačí,“ pravil. Snažil se zmírnit tón, ale stejně mluvil drsně. „Vím, že jste jí věrní, vy všichni. Toho si vážím.“ To bylo tak asi vše, čeho si na nich vážil. Jako omluva to nebylo nic moc, a oni to tak vzali. Selande jen zachrčela a ostatní se na něj mračili, když odcházeli. Aťsi. Dokud budou držet slovo. Celá ta banda dohromady nestrávila jediný den poctivou prací.
Tábor se vyprazdňoval. Vozy mířily k jihu. Místo kol měly všechny sanice. Koně zanechávali hluboké stopy, ale saně jen mělké koleje, které padající sníh vzápětí zasypával. Poslední muži na kopci se škrábali do sedel a připojovali se k ostatním, kteří již odjížděli s vozy. Stranou procházel i oddíl moudrých a dokonce i gai’šainové seděli v sedlech a vedli soumary. Jakkoli přísný se Dannil odvážil být, či spíš nebýt, zjevně to stačilo. Moudré vypadaly na koních zvlášť neohrabaně ve srovnání s půvabným držením Seonid a Masuri, i když přece jenom vypadaly o něco lépe než gai’šatnové.
Perrin se vyhoupl na Tanečníka. Nebyl si jistý, zda sám nespadne. Ale byl čas vydat se na cestu, kterou nechtěl podniknout. Zabíjel by pro kousek chleba. Nebo sýr. Nebo hezkého králíka.
„Aielové přicházejí!“ křikl kdosi z čela zástupu a všichni se zastavili. Ozval se další křik, lidé si zprávu předávali dál, jako kdyby to ostatní prve neslyšeli, a muži sundávali luky ze zad. Vozkové se stavěli na kozlících a vyhlíželi nebo seskakovali a krčili se vedle vozů. Perrin s vrčením pobídl Tanečníka do klusu.
V čele zástupu seděl na koni Dannil a dva muži s těmi zatracenými prapory, ale dalších třicet bylo na zemi, zakrývali tětivy před sněhem a šípy měli nasazené. Muži držící ostatním koně se strkali, ukazovali a snažili se získat výhled. Byli tu Grady a Neald a tvářili se velmi soustředěně, ale seděli klidně na koních. Všichni ostatní páchli podrážděním. Asha’mani byli cítit... připraveně.
Perrin rozeznal to, nač všichni zírali mezi stromy, mnohem jasněji než ostatní. Padajícím sněhem k nim klusalo deset zahalených Aielů a jeden vedl vysokého bělouše. Kousek za nimi přijížděli tři muži v pláštích, se staženými kapucemi. Aielové se pohybovali jaksi podivně. A na běloušově sedle byl přivázaný ranec. Perrinovi se stáhlo srdce, ale pak si uvědomil, že ranec není dost velký, aby se do něj vešlo tělo.
„Odložte luky,“ rozkázal. „To je Alliandřin kůň. Musí to být naši. Copak nevidíte, že všichni ti Aielové jsou Děvy?“ Na Aiela nebyla žádná dost vysoká.
„Já jen tak tak rozeznám, že to jsou Aielové,“ zamumlal Dannil a úkosem po něm koukl. Všichni brali za dané, že má Perrin dobré oči, dokonce se tím pyšnili – aspoň dřív ano – ale on se snažil, aby nezjistili, jak dobré. Teď právě mu na tom vůbec nezáleželo.
„Jsou to naši,“ sdělil Dannilovi. „Všichni zůstanou tady.“
Pomalu vyjel vstříc vracejícímu se oddílu. Děvy si při jeho příchodu začaly sundávat závoje. Pod jednou kapuci rozeznal černou tvář Furena Alharry. Takže tři strážci. Vraceli se společně. Jejich koně vypadali stejně unaveně, jako se Perrin cítil, vlastně padali vyčerpáním. Chtěl pobídnout Tanečníka do trysku, aby slyšel jejich hlášení. Děsil se toho, co uslyší. K tělům se jistě dostali krkavci a lišky, možná i jezevci, a Světlo víc kdo ještě. Možná si myslí, že ho ušetří, když nepřivezou, co našli. Ne! Faile musí být naživu. Snažil se vtlouct si to do hlavy, ale bolelo to, jako kdyby holou rukou sevřel ostrý nůž.
Sesedl před nimi, klopýtl a musel se chytit sedla, aby neupadl. Kromě té bolavé myšlenky byl celý otupělý. Musí být naživu. Z nějakého důvodu viděl jasně některé podrobnosti. Na zdobeném sedle nebyl přivázaný jeden ranec, ale spousta malých ranečků jakýchsi hadrů. Děvy měly sněžnice z lián a pružných borových větví, ještě s jehličím. Proto se pohybovaly tak divně. Jondyn jim musel ukázat, jak se vyrábějí. Pokoušel se soustředit. Měl dojem, že mu srdce prorazí hrudní koš.
Sulin sevřela oštěpy a puklíř do levé ruky a jeden raneček sundala, než k němu přistoupila. Růžová jizva na tváři se jí zkroutila v úsměvu. „Dobré zprávy, Perrine Aybaro,“ hlásila a podávala mu tmavě modrou látku. „Tvá žena žije.“ Alharra si vyměnil pohled se Seonidiným druhým strážcem, Terylem Wynterem, jenž se zamračil. Strážce Masuri, Rovair Kirklin, se upřeně díval před sebe. Z toho, jak si Wynter kroutil kníry, bylo zřejmé, že si není jistý, jestli je to dobrá zpráva. „Ostatní spěchají zjistit víc,“ pokračovala Sulin. „I když jsme už našli dost podivností.“
Perrin rozbalil raneček. Byly to Faileiny šaty, rozříznuté vepředu a podél paží. Zhluboka se nadechl, vtáhl do sebe Failein pach, slabou stopu jejího květinového mýdla a sladké voňavky, ale hlavně cítil ji. A ani kapičku krve. Ostatní Děvy se shromáždily kolem něj. Většinou to byly starší ženy s tvrdými tvářemi, třebaže ne tak tvrdými, jako měla Sulin. Strážci sesedli. Nebylo na nich vidět, že byli celou noc v sedlech, ale drželi se za Děvami.
„Všechny muže zabili,“ vysvětlovala šlachovitá žena, „ale podle šatů, jež jsme našly, Alliandre Kigarin, Maighdin Dorlain, Lacile Aldorwin, Arrela Shiego a dvě další byly také vzaty jako gai’šainky.“ Ty další dvě musely být Bain a Chiad. Zmínit se o nich jménem, když byly jaty, by je zahanbilo. Něco málo o Aielech přece jen zjistil. „Tohle je proti zvyklostem, ale je to chrání.“ Winter se pochybovačně mračil a pak se to snažil zakrýt tím, že si upravil kapuci.