Látka byla rozřezaná, jako když člověk stahuje zvíře. Náhle to Perrinovi došlo. Někdo z Faile odřízl šaty! Hlas se mu třásl. „Vzali jenom ženy?“
Kulatá mladá Děva jménem Briain zavrtěla hlavou. „Ze tří mužů museli také udělat gai’šainy, myslím, ale ostatní bojovali příliš odhodlaně a zabili je nožem nebo oštěpem. Všechny ostatní zabily šípy.“
„Tak to není, Perrine Aybaro,“ vyhrkla Elienda šokovaně. Byla vysoká, se širokými rameny, skoro mateřská, i když dokázala muže srazit pěstí. „Ublížit gai’šainovi je jako ublížit dítěti nebo kováři. Bylo špatné vzít mokřiňany, ale nemůžu uvěřit, že by zvyky porušili tolik. Jsem si jistá, že je ani nepotrestají, pokud budou dost pokorné, než je získáme zpět. Ostatní jim to ukážou.“ Ostatní, zase Bain a Chiad.
„Kterým směrem odešli?“ zeptal se. Mohla být Faile pokorná? Neuměl si ji takhle představit. Ale aspoň se mohla snažit, dokud ji nenajde.
„Na jih,“ odpověděla Sulin. „Trochu na jihovýchod. Když sníh zakryl jejich stopy, Jondyn Barran našel jiné. Které ty druhé sledovaly. Věřím mu. Vidí tolik co Elyas Machera. Je tu hodně k vidění.“ Strčila si oštěpy pod pouzdro s lukem na zádech a puklíř si pověsila na jílec těžkého nože. Zakmitala prsty a Elienda odvázala druhý, větší ranec. „Jde tam mnoho lidí, Perrine Aybaro, a zvláštní tvorové. Myslím, že nejdřív musíš vidět tohle.“ Sulin rozbalila další rozříznuté šaty, tentokrát zelené. Měl dojem, že je viděl na Alliandre. „Tyto jsme vzali tam, kde zajali tvou ženu.“ V šatech bylo čtyřicet či padesát aielských šípů. Na dřících byly tmavé skvrny a on zachytil pach krve.
„Taardadové,“ vysvětlila Sulin, vzala jeden šíp a hodila ho na zem. „Miagomové.“ Odhodila další dva. „Goshienové.“ Teď se zaškaredila. Byla Goshienka. Kmen po kmeni je vyjmenovala všechny kromě Shaidů a odhazovala šípy, až jich kolem ní ležela asi tak půlka. Pak vysypala zbytek. „Shaidové,“ dodala významně.
Perrin si přitiskl Faileiny šaty na prsa – její pach zmenšoval bolest v jeho srdci a zároveň ji zhoršoval – a zamračil se na šípy ve sněhu. Již je zasypával sníh. „Příliš mnoho Shaidů,“ řekl nakonec. Měli být všichni obklíčení na Rodovrahově Dýce pět set leguí daleko. Ale pokud se některé jejich moudré naučily cestovat... Možná dokonce jeden ze Zaprodanců... Světlo, motá se jako hlupák – co by s tím mohl mít společného Zaprodanec? – a přitom musel přemýšlet. Mozek měl stejně unavený jako zbytek těla. „Ostatní jsou muži, kteří odmítají přijmout Randa jako Car’a’carna.“ Hlavou se mu mihly ty prokleté barvy. Neměl čas na nic než na Faile. „Připojili se k Shaidům.“ Několik Děv odvrátilo zrak. Elienda se na něj mračila. Věděly, že někteří udělali, co říkal, ale byla to jedna z těch věcí, jež nerady slyšely vyslovené nahlas. „Kolik jich je dohromady, co myslíte? Určitě ne celý kmen?“ Kdyby tu Shaidů byla větší síla, bylo by víc řečí o nájezdech. I přes všechny ostatní potíže by to věděla celá Amadicie.
„Myslím, že skoro ano,“ ozval se Wynter potichu. To Perrin neměl slyšet.
Sulin sáhla do rance na zdobeném sedle a vytáhla hadrovou panenku v cadin’soru. „Elyas Machera to našel těsně předtím, než jsme se vrátili, asi čtyřicet mil odsud.“ Potřásla hlavou a na okamžik mluvila i byla cítit... užasle. „Říkal, že to vyčenichal pod sněhem. On a Jondyn Barran našli škrábance na stromech, o kterých tvrdili, že je způsobily vozy. Mnoho vozů. Jestli mají děti... myslím, že by to mohl být celý klan, Perrine Aybaro. Možná víc než jeden. A jediný klan bude mít aspoň tisíc oštěpů a v případě potřeby víc. Každý muž kromě kovářů zvedne v případě potřeby oštěp. Jsou několik dní na jih od nás. Možná že víc dní, než si myslím, v tomhle sněhu. Ale věřím, že ti, kteří chytili tvou ženu, se s nimi setkají.“
„Tenhle kovář zvedl oštěp,“ zamumlal Perrin. Tisíc, možná víc. On měl dva tisíce bojovníků včetně okřídlené gardy a Argandových mužů. Ale proti Aielům byla větší moc na straně Shaidů. Pohladil panenku v Sulinině hubené dlani. Plakalo shaidské dítě, že ji ztratilo? „Vyjedeme na jih.“
Už se obracel, aby nasedl na koně, když ho Sulin zastavila. „Říkala jsem ti, že jsme viděli víc. Dvakrát našel Elyas Machera pod sněhem koňský trus a táborové ohně. Zjistil mnoho koní, mnoho ohňů.“
„Tisíce,“ přisadil si Alharra. Černé oči klidně upíral na Perrina a mluvil věcně. Prostě hlásil, co se stalo. „Pět, možná deset, možná víc, těžko říct. Ale byly to tábory vojáků. Myslím, že na obou místech to byli titíž muži. Machera a Barran souhlasí. Ať je to kdokoliv, míří taky tím směrem. Možná s Aiely nemají nic společného, ale mohli by je sledovat.“
Sulin se na strážce netrpělivě zamračila a hned zas pokračovala. „Třikrát jsme viděli létající tvory jako ty, o kterých říkáš, že používají Seanchani, obrovské tvory s žebrovanými křídly, nesoucí na svých zádech lidi. A dvakrát jsme zahlédli takové stopy.“ Sehnula se, zvedla šíp a namalovala do sněhu kulatou stopu, připomínající medvědí otisk, ale se šesti prsty delšími než lidské. „Občas ukazuje drápy,“ dodávala a označila je, ještě delší, než měli velcí medvědi v pohoří Oparů. „Má dlouhý krok. Myslím, že běhá hodně rychle. Víš, co to je?“
Nevěděl – nikdy neslyšel o ničem se šesti prsty kromě dvouříčských koček. Dost ho překvapilo, když zjistil, že jinde mají kočky jen pět prstů – ale mohl hádat. „Další seanchanské zvíře.“ Takže na jihu jsou nejen Shaidové, ale i Seanchani a – kdo? – bělokabátníci nebo seanchanské vojsko. Nikdo jiný to být nemohl. Věřil Balwerovým informacím. „Přesto půjdeme na jih.“ Děvy na něj zíraly, jako by jim řekl, že sněží.
Perrin se vytáhl do sedla a zamířil zpátky k zástupu. Strážci šli pěšky a unavené koně vedli za sebou. Děvy s sebou vzaly Alliandřina bělouše, když odklusaly k moudrým. Masuri a Seonid zajely za svými strážci. Napadlo ho, proč už všechny nepřišly a nestrkají do všeho nos. Možná ho prostě chtěly nechat samotného s jeho žalem, pokud by byly zprávy špatné. Možná. Snažil se dát si všechno dohromady. Shaidové, kdoví kolik jich je. Seanchané. Vojsko na koních, bělokabátníci nebo Seanchané. Bylo to jako ty hlavolamy, které ho učil vyrábět mistr Luhhan, složitě kroucené kousky kovu, co se daly rozdělat a zase složit jako sen, pokud člověk znal ten trik. Jenže on byl celý popletený, sbíral kousky, které nechtěly nikam zapadnout.
Dvouříčtí muži už zase všichni seděli na koních, když se k nim vrátil. Ti, kteří byli na zemi a s připravenými luky, se tvářili poněkud zaraženě. Všichni se po něm dívali nejistě, váhavě.
„Je naživu,“ sdělil jim, a jako by všichni zase začali dýchat. Zbytek zpráv vzali kupodivu klidně, pár jich dokonce kývalo, jako by nic jiného nečekali.
„Nebude to poprvý, co jsme se dostali do nepříjemný situace,“ utrousil Dannil. „Co uděláme, můj pane?“
Perrin se zaškaredil. Ten chlap byl škrobený jako ložní prádlo. „Nejdřív budeme cestovat čtyřicet mil přímo na jih. Pak uvidíme. Nealde, jdi napřed a najdi Elyase a ostatní. Vzkaž jim, co chci udělat. Touto dobou budou dost daleko. A buď opatrný. S deseti, dvanácti moudrými bojovat nemůžeš.“ Celý klan bude mít aspoň tolik, které dokážou usměrňovat. A když těch klanů bude víc? Bažina, již bude muset překročit, až k ní dojde.