Div divoucí, dvě ženy, stojící před ní, reagovaly téměř stejně.
Dyelin podrážděně zabručela. Na vysokém límci tmavě zelených šatů měla jediný šperk, velkou kulatou brož s taravinskou sovou a dubem. Ukázka pýchy na svůj rod, možná příliš velké pýchy. Hlava rodu Taravinů byla velmi pyšná žena. Zlaté vlasy měla prošedivělé a v koutcích očí jemné vrásky, ale jinak působila dojmem síly a pohled měla pronikavý. A mozek jako břitva. Nebo možná meč. Mluvila prostě a přinejmenším na první pohled působila jako žena, jež své názory nijak neskrývá.
„Žoldnéři znají svoji práci,“ řekla odmítavě, „ale těžko se ovládají, Elain. Když potřebuješ lehkou ruku, oni na to nejspíš vezmou kladivo, a když potřebuješ kladivo, oni budou nejspíš někde loupit. Jsou věrní jen zlatu a jen tak dlouho, dokud zlato vydrží. Pokud tě dřív nezradí za víc zlata. Jsem si jistá, že tady urozená paní Birgitte se mnou bude souhlasit.“
Birgitte, s rukama zkříženýma na prsou, rozkročená, se zaškaredila jako vždycky, když někdo použil její nový titul. Elain jí darovala panství, jakmile dorazili do Caemlynu, kde to bylo možné zapsat. V soukromí Birgitte kvůli tomu a kvůli té druhé změně ve svém životě neustále bručela. Blankytně modré kalhoty měla stejného střihu jako ty, které nosívala vždycky, pytlovité a nabírané u kotníků, ale na krátkém červeném kabátku měla vysoký bílý límec a široké bílé manžety měla lemované zlatem. Byla z ní teď urozená paní Birgitte Trahelion a hlavní kapitán královniny gardy, a mohla nadávat a kňučet, co se jí zlíbí, pokud to bude v soukromí.
„To souhlasím,“ zavrčela neochotně a otevřeně se na Dyelin zamračila. Pouto strážce k Elain přeneslo to, co cítila již celé dopoledne. Pocit frustrace, podráždění, odhodlání. Avšak něco z toho mohl být odraz jejích vlastních pocitů. Od spojení se jedna druhé podobaly až překvapivě, a nejen pocitově. Vždyť i klít začala do týdne stejně barvitě jako druhá žena!
Birgittina neochota přijmout druhý nejlepší návrh byla očividně stejně velká jako neochota souhlasit. „Hledači nejsou zatraceně o nic lepší, Elain,“ mumlala. „Složí přísahu, protože hledají dobrodružství a místo v dějinách, pokud ho najdou. Ne aby se někde usadili a pomáhali dodržovat zákony. Polovina jsou nafoukaná prasata, co se na každýho koukají pěkně svrchu, a zbytek přímo vyhledává nebezpečí. A stačí šeptnutí o Valerským rohu a budeš mít štěstí, když přes noc zmizí jen dva ze tří, proklatě.“
Dyelin se nepatrně pousmála, jako by získala bod. Olej a voda se ve srovnání s těmito dvěma snášely. Obě docela dobře vycházely se všemi ostatními, ale z nějakého důvodu se byly schopné hádat i kvůli barvě uhlí. Byly schopné a klidně by to udělaly. „Kromě toho jsou jak hledači, tak žoldnéři skoro všichni cizinci. To se nebude líbit ani urozeným, ani neurozeným. Vůbec ne. To poslední, co bys chtěla, je začít povstání.“ Zablýsklo se a její slova podtrhlo zvlášť silné zahřmění. Za tisíc let bylo otevřenou vzpourou svrženo sedm andorských královen a dvě, které to přežily, si nejspíš přály, aby ne.
Elain potlačila povzdech. Na jednom intarzovaném stolku u stěny stál těžký podnos ze stříbrného filigránu s poháry a vysokým džbánem se svařeným vínem. Teď už bylo nejspíš jen vlažné. Elain krátce usměrnila pramínek ohně a ze džbánu začala stoupat pára. Ohřívání způsobilo, že koření trochu zhořklo, avšak teplo vycházející ze stříbrného poháru v dlaních za to stálo. Odolala pokušení ohřát s jedinou silou i vzduch v místnosti a pravý zdroj propustila. Jakmile by propustila tkanivo, teplo by stejně nevydrželo. Překonala neochotu propustit saidar – no, do jisté míry – ale v poslední době pokaždé toužila natáhnout víc jediné síly. Tomuto nebezpečnému přání musela čelit každá sestra. Kývla a návštěvnice si také nalily.
„Znáte situaci,“ sdělila jim. „Jenom hlupák by si mohl myslet, že není vážná, a vy hloupé nejste.“ Gardisté tvořili slupku, hrstka přijatelných mužů a dvě hrstky siláků a drsňáků, kteří by se víc hodili k vyhazování opilců z krčem, nebo by někdo odtamtud vyhodil je. A když odešli Saldejci a Aielové, zločin bujel jako plevel na jaře. Myslela si, že sníh ho trochu utlumí, ale každý den přinášel další loupeže, žhářství a horší věci. Každý den se situace zhoršovala. „Tímhle tempem dojde za pár týdnů k vážným pouličním bouřím. Možná dřív. Jestli nedokážu udržet pořádek ani v samotném Caemlynu, lidé se obrátí proti mně.“ Jestli neudrží pořádek v hlavním městě, mohla by rovnou ohlásit světu, že není schopná vládnout. „Nelíbí se mi to, ale udělat se to musí, takže se to udělá.“ Obě ženy otevřely ústa, připravené se dál dohadovat, ale ona jim nedala příležitost. Promluvila přísně. „Udělá se to.“
Birgitte zavrtěla hlavou, až se jí dlouhý zlatý cop zhoupl, ale poutem se nesl naprosto neochotný souhlas. Na vztah mezi Aes Sedai a strážcem měla rozhodně velmi zvláštní názor, ale už dokázala poznat, kdy na sebe Elain nedá tlačit. Jistým způsobem to dokázala. Bylo tu to panství a titul. A velení gardě. A pár dalších maličkostí.
Dyelin nepatrně sklonila hlavu a snad ohnula i kolena. Mohlo to být pukrle, jenže tvář měla jako z kamene. Bylo dobré nezapomínat, že mnoho z těch, kteří na Lvím trůně nechtěli vidět Elain z rodu Trakandů, na něm chtěli vidět Dyelin z rodu Taravinů. Ta žena jí rozhodně pomáhala, ale ještě bylo brzy, a Elain občas slyšela v hlavě otravný hlásek. Co když Dyelin prostě jen čeká, až to zvrtá, aby mohla vystoupit a „zachránit“ Andor? Někdo dostatečně chytrý a prohnaný by se mohl o něco takového pokusit a dokonce by mohl uspět.
Elain si přetřela spánek, ale předstírala, že si jen urovnává vlasy. Tolik podezírání, tak málo důvěry. Od doby, co opustila Tar Valon, nakazila Andor hra rodů. Byla vděčná za měsíce strávené mezi Aes Sedai, kdy se učila víc než jenom zvládat jedinou sílu. Daes dae’mar byla pro většinu sester jako dýchání. A rovněž byla vděčná Tomovi za jeho poučky. Bez obojího by po návratu nejspíš tak dlouho nepřežila. Světlo dej, aby byl Tom v pořádku, aby s Matem a ostatními unikli Seanchanům a byli na cestě do Caemlynu. Každý den od chvíle, kdy opustili Ebú Dar, se modlila za jejich bezpečí, ale krátká modlitba byla vše, co pro ně mohla udělat.
Usadila se do křesla uprostřed oblouku – do královnina křesla – a snažila se vypadat jako královna. Seděla s rovnými zády a volnou ruku měla zlehka položenou na lenochu. Vypadat jako královna nestačí, vtloukala jí máti dost často do hlavy, ale bystrá hlava, dokonalé pochopení událostí a udatné srdce jsou k ničemu, když v tobě lidé neuvidí královnu. Birgitte ji pozorovala téměř podezíravě. Občas bylo pouto rozhodně protivné! Dyelin zvedla pohár k ústům.