Neald kývl a otočil koně k táboru, kde si již zapamatoval terén. Perrin musel vydat jen pár dalších rozkazů. Bylo nutné vyslat jezdce k Mayenerům a Ghealdaňanům, kteří budou putovat odděleně, stejně jako odděleně tábořili. Grady si myslel, že si dokáže zapamatovat půdu přímo tady, než se druhé dva oddíly připojí, takže nebylo nutné všechno obracet a vracet se za Nealdem. Takže zbývala jediná věc.
„Musím najít Masemu, Dannile,“ prohlásil Perrin. „Nebo aspoň někoho, kdo mu předá zprávu. S trochou štěstí budu brzy zpátky.“
„Jestli mezi tu chamraď pojedeš sám, můj pane, budeš štěstí potřebovat, a hodně,“ odtušil Dannil. „Slyšel jsem některý, jak o tobě mluví. Prej jsi zplozenec Stínu, to kvůli očím.“ Podíval se Perrinovi do zlatých očí a hned uhnul pohledem. „Prej tě sice zkrotil Drak Znovuzrozený, ale pořád jsi zplozenec Stínu. Měl by sis vzít pár chlapů, aby ti hlídali záda.“
Perrin zaváhal a poplácal Tanečníka po krku. Pár desítek mužů by na Masemovy muže nestačilo, pokud ho opravdu považují za zplozence Stínu a rozhodnou se vzít věci do vlastních rukou. Možná by nestačili ani všichni Dvouříčtí dohromady. Možná to Masemovi nemusí říkat, nechá ho, aby si to zjistil sám.
Z lesa na západě zachytil trylek modřinky a vzápětí ho následoval další, který slyšeli všichni, a rozhodnutí již nebylo na něm. Byl si tím jistý a napadlo ho, zda to patří k tomu být ta’veren. Otočil Tanečníka a čekal.
Dvouříčtí muži věděli, co znamená, když uslyší tohoto ptáka, jehož znali z domova. Přicházeli lidé, víc než hrstka, a nemuseli být zrovna přátelští. Přátele znamenal zpěv křivky a posměvákův poplašný křik značil, že příchozí jsou nepochybně nepřátelští. Tentokrát se nechovali tak špatně. Na západní straně zástupu každý druhý muž, kam až Perrin dohlédl, sesedl a předal otěže muži vedle, načež si připravil luk.
Cizinci se objevili mezi stromy rozestoupení v řadě, jako kdyby chtěli zdůraznit, kolik jich je. Byla jich asi stovka, dva šli v čele, ale jak kráčeli pomalu, působilo to hrozivě. Polovina nesla kopí, jako by si je chtěli každou chvíli strčit do podpaždí. Přicházeli stále blíž. Někteří měli zbroj, kyrys či přilbu, avšak málokdy obojí. Přesto byli lépe vyzbrojení než obvyklá sběř, následující Masemu. Jeden z dvojice v čele byl Masema sám a jeho zapálená tvář pod kapuci vypadala jako vzteklá horská kočka vyhlížející z jeskyně. Kolik těch kopí mělo ještě včera červený fábor?
Masema své muže zastavil zdviženou rukou jenom pár kroků od Perrina. Shrnul si kapuci a přelétl pohledem muže s luky. Vloček na holé lebce si nevšímal. Jeho společník byl větší muž s mečem na zádech a dalším vedle sedla. Kapuci si nechal, ale Perrin měl dojem, že i on má vyholenou hlavu. Dařilo se mu pozorovat zástup i Masemu se stejným zápalem. Tmavé oči mu hořely skoro tolik co Masemovi. Perrina napadlo, že jim sdělí, že na tuto vzdálenost dvouříčský luk prorazí i kyrys a navíc jeho majiteli ještě vyjede ze zad. Zvážil, že se zmíní o Seanchanech. Diskrétnost, radila Berelain. Za daných okolností to možná nebyl tak špatný nápad.
„Chtěl jsi jet za mnou?“ zeptal se Masema náhle. Dokonce i hlas měl zapálený. U něj nebylo nic ledabylého. Cokoliv, co říkal, bylo důležité. Světlá trojúhelníková jizva na tváři mu zkřivila úsměv. Stejně nebyl nijak hřejivý. „Na tom nezáleží. Teď jsem tady. A jak již nepochybně víš, ti, kteří jdou za pánem Drakem Znovuzrozeným – Světlo sviť na jeho jméno! – odmítají zůstat tady. Nemohu to po nich žádat. Slouží mu stejně jako já.“
Perrin viděl plamenný příval valící se přes Amadicii do Altary a možná i dál, zanechávaje za sebou smrt a zkázu. Zhluboka se nadechl. Faile byla důležitější než všechno ostatní. Všechno! Jestli pro ni shoří, tak ať. „Odveď své muže na východ.“ Šokovalo ho, jak klidně mluví. „Doženu vás, až to půjde. Aielové unesli mou ženu a já jedu na jih, abych ji dostal zpátky.“ Pro jednou viděl Masemu překvapeného.
„Aielové? Takže to není jenom drb?“ Zamračil se na moudré na druhém konci zástupu. „Na jih, povídáš?“ Položil ruce v rukavicích na sedlo a zadíval se na Perrina. Z jeho pachu bylo cítit šílenství. Perrin nenašel nic než šílenství. „Půjdu s tebou,“ řekl nakonec, jako by došel k rozhodnutí. Zvláštní, prve se nemohl dočkat, až se dostane k Randovi. Pokud se při tom nebude muset dotknout jediné síly. „Všichni ti, kteří jdou za pánem Drakem Znovuzrozeným – Světlo sviť na jeho jméno! – půjdou. Zabíjení aielských divochů je práce Světla.“ Zalétl pohledem k moudrým a usmál se ještě chladněji než dříve.
„Pomoc bych velice ocenil,“ lhal Perrin. Ta chátra nebude v boji s Aiely k ničemu. Přesto jich byly tisíce. A zahnali na útěk vojska, byť ne aielská. Kousek skládačky v hlavě se mu posunul. Málem padal únavou, takže nepřišel na to jak, jenom že se to stalo. V každém případě se to nestane. „Ale mají velký náskok. Hodlám cestovat, použít jedinou sílu, abych je dohonil. A vím, jaký na ni máš ty názor.“
Masemovi muži si začali neklidně mumlat, dívali se po sobě a sahali po zbraních. Perrin zachytil tiché nadávky a taky „žlutoočka“ a „zplozenec Sítnu". Druhý holohlavec se na Perrina mračil, jako by se rouhal, ale Masema na něj jen zíral, jako by mu chtěl vyvrtat díru do hlavy a podívat se, co je uvnitř.
„On by želel, kdyby se tvé ženě něco stalo,“ pravil šílenec nakonec. Důraz označil Randa zcela jasně, byť jeho jméno nevyslovil. „V tomto jediném případě bude povolena... výjimka. Jen abychom našli tvou ženu, poněvadž jsi jeho přítel. Jenom tentokrát.“ Mluvil klidně – klidně na sebe – ale v očích mu plál temný oheň a tvář měl nevědomky zkřivenou vzteky.
Perrin otevřel pusu a pak ji zase zavřel. To by spíš vyšlo slunce na západě, než by Masema řekl to, co právě řekl. Náhle Perrina napadlo, že je Faile možná ve větším bezpečí se Shaidy než on teď a tady.
7
V ulicích Caemlynu
Elainin doprovod přitahoval cestou Caemlynem velkou pozornost. Zlatá lilie na přednici jejího kožišinou podšitého karmínového pláště stačila, aby ji občané hlavního města poznali, ale ona měla i shrnutou kapuci, aby byla jasně vidět korunka dědičky se zlatou růží. Nejen Elain, hlava rodu Trakandů, ale Elain dědička. Ať ji každý vidí a pozná.
Kupole Nového Města se v bledém dopoledním slunci bíle a zlatě třpytila a z holých větví stromů, rostoucích uprostřed hlavních tříd, visely rampouchy. I když se slunce blížilo k zenitu, příliš nehřálo, třebaže obloha byla krásně čistá a bez mráčku. Naštěstí dnes nefoukal vítr. Vzduch byl natolik chladný, aby jí od úst stoupala pára, ale sníh byl odstraněn nejenom z hlavních ulic, ale i z bočních točitých uliček, a město opět ožilo, všude panoval ruch a shon. Vozkové a kočí se odevzdaně choulili v pláštích, když se plazili davem. Kolem projel velký vůz na vodu, podle zvuku prázdný. Jeli ho naplnit kvůli příliš častému žhářství. Mrazu vzdorovalo i pár pouličních obchodníků, vyvolávajících své zboží, ale většina lidí spěchala po své práci, jen aby se co nejdřív zase dostala do tepla. Ne že by spěch znamenal, že by šli nějak rychle. Město bylo přeplněné, bylo tu víc lidí než v Tar Valonu. V takové tlačenici i těch pár, kteří jeli na koních, mohlo postupovat jen krokem. Za celé dopoledne Elain zahlédla jen dva tři kočáry, ploužící se ulicemi. Pokud pasažéři nebyli invalidé či je nečekaly míle cesty, byli to hlupáci.