Každý, kdo ji a její oddíl uviděl, se aspoň zastavil, někteří na ni ukazovali nebo zvedli dítě, aby mělo lepší výhled a mohlo jednou svým dětem vyprávět, že ji spatřilo. Bylo však otázkou, zda viděli budoucí královnu, nebo jen ženu, jež na nějakou dobu ovládla město. Většina lidí jen civěla, ale občas někdo zavolaclass="underline" „Trakandové! Trakandové!“ nebo dokonce „Elain a Andor!“ Bylo by dobré, kdyby jich jásalo víc, ale ticho bylo lepší než posměšky. Andořané byli upřímní a otevření lidé a Caemlyňané zvlášť. Vzpoury vznikly a královny ztratily trůn jen proto, že Caemlyňané v ulicích projevili svůj odpor.
Z toho pomyšlení se Elain silně zachvěla. Staré rčení znělo: Kdo drží Caemlyn, drží Andor. Nebyla to tak docela pravda, jak prokázal Rand, ale Caemlyn byl srdcem Andoru. Elain vznesla nárok na město – Lví zástava a trakandský Stříbrný klenák se pyšně dělily o místa na věžích na vnější hradbě – ale ještě nedržela srdce Caemlynu, a to bylo samozřejmě mnohem důležitější než držet kámen a maltu.
Jednou mě budou zdravit, slibovala si v duchu. Získám jejich chválu. Dnes se však v přeplněných ulicích cítila mezi těmi několika hlasy sama. Přála si, aby tu byla Aviendha, jen aby měla nějakou společnost, ale ta neviděla důvod, proč by měla lézt na koně, jen aby se projela po městě. Stejně ji ale Elain cítila. Bylo to jiné než pouto s Birgitte, přesto cítila, že je její sestra ve městě, jako když člověk vycítí, že je v místnosti jiná osoba, a bylo to příjemné.
Její společníci také přitahovali pozornost. Sareitha byla Aes Sedai stěží tři roky, takže její tmavý, hranatý obličej ještě nezískal svou bezvěkost, a v drahém, bronzově zbraveném suknu s velkou sponou ze stříbra a safírů na plášti vypadala na úspěšnou obchodnici. Její strážce Ned Yarman jel těsně za ní a rozhodně se nedal přehlédnout. Byl to vysoký, širokoplecí mladý muž s jasně modrýma očima a vlnité vlasy, žluté jako len, mu spadaly až po ramena. Na sobě měl barvoměnivý strážcovský plášť, takže občas byla nad vysokým běloušem vidět jen hlava bez těla a bělouš byl chvílemi také vidět jen částečně. Nedalo se zaměnit, kdo je, ani to, že jeho přítomnost ohlašuje Aes Sedai. Ostatní, v kruhu kolem Aes Sedai, také nebyli k přehlédnutí. Osm žen v rudých kabátech s leštěnými přilbicemi a kyrysy královniny gardy člověk na ulici také neuviděl každý den. Vlastně dřív něco takového neuviděl vůbec. Elain si je sama vybrala mezi novými rekruty právě z tohoto důvodu.
Jejich podporučík Caseille Raskovni, hubená a tvrdá jako každá aielská Děva, byla vzácností mezi vzácnostmi, žena v kupecké stráži, skoro dvacet let u řemesla, jak tvrdila. Stříbrné zvonečky, zapletené v hřívě jejího podsaditého grošáka, označovaly její arafellský původ, třebaže ona o své minulosti příliš nehovořila. Jediná Andořanka mezi osmičkou byla prošedivělá, klidně vypadající žena se širokými rameny, Deni Colford, jež udržovala pořádek mezi vozky v taverně v Dolním Caemlynu za hradbami, což byla pro ženu rovněž dost drsná a neobvyklá práce. Deni ještě neuměla používat meč, který nosila u boku, ale Birgitte tvrdila, že má rychlé ruce a bystré oko a s půl sáhu dlouhou palicí, již měla pověšenou u druhého boku, umí docela slušně zacházet. Zbytek byly hledačky Valerského rohu, různorodá sbírka žen, vysokých i malých, širokých i hubených, s důvěřivýma očima a šedými vlasy, pocházející z nejrůznějších prostředí, i když některé se o sobě moc nevybavovaly, stejně jako Caseille, a jiné zase své postavení ve světě očividně nafukovaly. Obojí bylo mezi hledači rohu běžné. Ale po příležitosti nechat se zapsat ke gardě všechny skočily. Důležitější bylo, že prošly Birgittinou přísnou prohlídkou.
„Tyto ulice pro tebe nejsou bezpečné,“ ozvala se náhle Sareitha a pobídla svou kaštanovou hnědku vedle Elainina vraníka. Ohnivákovi se skoro podařilo štíhlou klisnu hryznout do krku, než ho Elain odtáhla. Ulice tu byly užší, lidé se víc tlačili a gardistky musely jet blíž u sebe. Hnědá sestra se tvářila vyrovnaně, ale z hlasu jí zaznívaly obavy. „V takové mačkanici by se mohlo stát cokoliv. Pamatuj, kdo přebývá u Stříbrné labutě jen dvě míle odsud. Deset sester v jedné hospodě prostě nevyhledá jedna druhou jenom kvůli vhodné společnosti. Klidně je mohla poslat Elaida.“
„Anebo možná ne,“ odtušila Elain klidně. Klidněji, než se cítila. Mnoho sester zřejmě čekalo stranou, dokud souboj mezi Elaidou a Egwain neskončí. Od Elainina příchodu do Caemlynu dvě sestry od Stříbrné labutě odešly a další tři sem přišly. To nevypadalo jako oddíl vyslaný za nějakým účelem. A žádná z nich nebyla z červeného adžah. Elaida by určitě poslala aspoň pár červených. Přesto byly sledovány, jak jen se to dalo zařídit, i když to Sareitze pochopitelně neřekla. Elaida ji hodně chtěla, mnohem víc, než by chtěla dostat zpátky jenom tak nějakou uprchlou přijatou nebo ženu spojenou s Egwain a těmi, jež Elaida nazývala vzbouřenkyně. Královna a Aes Sedai zároveň by byla pro Bílou věž význačnou kořistí, ale Elain by se nemohla stát královnou, kdyby ji odvlekli zpátky do Tar Valonu. Navíc Elaida vydala rozkaz dopravit ji zpátky za jakoukoliv cenu dávno předtím, než se vyskytla šance, že by mohla nastoupit na trůn dřív než za mnoho let. Nad tou záhadou hloubala nejednou od chvíle, kdy jí Ronda Macurová podstrčila tu ohavnou břečku, která u žen otupuje schopnost usměrňovat. Byla to velmi znepokojivá záhada, zvlášť teď, když světu oznámila, kde se nalézá.
Pohledem spočinula na černovlasé ženě v modrém plášti. Ta se na ni jen koukla a zahnula do svíčkařského krámu. Na rameni měla těžký plátěný pytel. Elain usoudila, že to Aes Sedai nebude. Jen nějaká další žena, které se povedlo hezky zestárnout, jako třeba Zaidě. „V každém případě,“ pokračovala přísně, „nenechám se ze strachu z Elaidy někam zavřít.“ Co mají sestry u Stříbrné labutě za lubem?
Sareitha frkla a ne moc tiše. Asi chtěla i zakoulet očima, ale rozmyslela si to. Občas Elain zachytila od některé ze sester v paláci divný pohled, nepochybně myslela na to, jak byla Elain pozvednuta, ale aspoň na povrchu ji přijímaly jako Aes Sedai, uznávaly, že stojí mnohem výš než ony kromě Nyneivy. To ale nestačilo, aby neřekly, co si myslí, a často mnohem neomaleněji, než kdyby byla sestrou takového postavení, jaké měla, a získala šátek obvyklým způsobem. „Tak na Elaidu zapomeň,“ prskla Sareitha, „a vzpomeň si, kdo ještě by tě rád dostal do spárů. Jeden dobře mířený kámen a je z tebe bezvládný ranec, který se ve zmatku snadno odnese.“
Opravdu jí musela Sareitha říkat, že voda je mokrá? Únos jiných uchazeček o trůn byl nakonec běžným zvykem. Každý rod, který stál proti ní, měl v Caemlynu stoupence číhající na příležitost, nebo si k obědu dá vlastní střevíčky. Ne že by mohli uspět, ne, dokud zvládala usměrňování, ale kdyby dostali příležitost, určitě by se jí pokusili využít. Nakonec si ani nikdy nemyslela, že pokud se dostane do Caemlynu, bude v bezpečí.
„Kdybych se neodvážila opustit palác, Sareitho, nikdy bych nezískala lid,“ pronesla tiše. „Musím se nechat vidět, venku a bez bázně.“ Proto měla osm gardistek místo padesáti, které chtěla Birgitte. Ta ženská odmítala pochopit politickou realitu. „Kromě toho by potřebovali dva dobře mířené kameny, když tu jsi ty.“
Sareitha znovu frkla, ale Elain její paličatost odmítala vzít na vědomí. Přála si, aby mohla nebrat na vědomí celou Sareithu, jenže to nešlo. Pro tuto jízdu měla víc důvodů, než bylo vidět. Halwin Norry jí sděloval fakta a čísla po kvantech, ale i když ji drmolení prvního úředníka uspávalo, chtěla všechno vidět na vlastní oči. U Norryho by i vzpoura vypadala stejně suše jako hlášení o stavu městských studní či výdaje na čištění kanálů.