Všude bylo též plno cizinců, Kandořanů s rozdělenými bradkami, Illiánců s plnovousem a vyholeným horním rtem, Arafellanů se stříbrnými zvonečky v cůpcích, Domanců s měděnou pletí, Altařanů s olivovou a tmavých Tairenů i Cairhieňanů odlišných pro svou malou výšku a světlou pleť. Někteří byli kupci, kteří tu uvázli v náhlém náporu zimy či doufali, že získají výhodu nad konkurencí, ulízaní, nafoukaní lidé, vědoucí, že obchod je krví států, a každý z nich se vydával za hlavní tepnu, třebaže ho prozrazoval špatně obarvený kabátec či spona z mosazi a skla. Mnoho pěších mělo obnošené, potrhané kabáty, ze spodků jim koukala kolena, rozedrané lemy a odrbané nebo vůbec žádné pláště. To byli uprchlíci, které buď z domovů vyhnala válka, nebo se začali potulovat kvůli víře, že Drak Znovuzrozený zlomil všechna pouta, jež je držela. Choulili se před zimou, tváře ztrhané, výrazy poraženecké, a nechávali do sebe strkat.
Elain si všimla jedné ženy s otupělým výrazem, klopýtající davem s dítětem na rameni, a tak vytáhla z měšce minci a podala ji jedné gardistce, ženě s tvářemi jako jablíčka a očima jako led. Tzigan tvrdila, že je z Ghealdanu, dcera jednoho menšího šlechtice. No, z Ghealdanu možná byla. Když se sklonila a minci ženě podala, ta provrávorala kolem, nevidoucí, neslyšící. Město bylo plné takových jako ona. Palác jich každý den nakrmil tisíce, po celém městě byly zřízeny vývařovny pro bezdomovce, ale příliš mnoho nemělo ani tolik energie, aby si šli vyzvednout chleba a polívku. Elain se za ženu s dítětem pomodlila, když vracela peníz do měšce.
„Všechny nakrmit nemůžeš,“ upozornila ji mírně Sareitha.
„Děti v Andoru nesmějí hladovět,“ opáčila Elain, jako by vydávala edikt. Ale nevěděla, jak tomu zabránit. Jídla bylo ve městě dost, ale žádný rozkaz nemohl přimět lidi jíst.
Takhle se dostali do Caemlynu i někteří cizinci, ale ne všichni ještě chodili v hadrech a s uštvanými výrazy. Ať už je z domovů vyhnalo cokoliv, začali si myslet, že už se nacestovali dost, vzpomínali na své opuštěné řemeslo či obchod, často se vším, co kdy vlastnili. V Caemlynu však každý s trochou schopností a snahy mohl vždycky najít bankéře. A ve městě se objevovala stále nová řemesla. Jen za dopoledne viděla troje hodinářství! V dohledu měla tři krámky prodávající foukané sklo a na sever od města se stavělo skoro třicet manufaktur. Odteď bude Caemlyn sklo vyvážet, ne dovážet, i křišťálové. Ve městě nyní byly krajkářky, vyrábějící stejně krásné zboží jako v Lugardu, a nebylo divu, protože téměř všechny pocházely odtamtud.
To jí trochu zvedlo náladu – daně z nových řemesel pomůžou, i když chvíli potrvá, než jich bude dost – ale nejvíc si všímala jiných lidí v davu. Ať to byli cizinci nebo Andořané, žoldnéře bylo snadné poznat, muže s tvrdými tvářemi, s meči, naparující se, i když se v davu museli doslova plížit. Kupecké stráže také chodily ozbrojené, byli to drsňáci, odstrkující většinu mužů, kteří by se jim mohli dostat do cesty, ale ve srovnání s žoldnéři byli pokorní a střízliví. A dohromady měli mnohem méně jizev. Žoldnéři v davu vypadali jako hrozinky v koláči. Elain usuzovala, že když jich je tolik a v zimě jejich schopnosti nebyly tolik potřeba, dají se koupit celkem lacino. Leda by ji, jak se bála Dyelin, stáli Andor. Musela najít dost mužů, aby v gardě nebyla většina cizinců. A peníze na to, aby je zaplatila.
Náhle si uvědomila Birgitte. Zlobila se – to dělala poslední dobou často – a blížila se. Byla velice rozzlobená a blížila se velice rychle. Což byla hrozivá kombinace a Elain se z toho v hlavě rozezvonilo na poplach.
Okamžitě přikázala návrat do paláce tou nejpřímější cestou – tudy Birgitte přicházela, pouto ji vedlo přímo k Elain – a tak zabočili do Jehlové ulice. Vlastně to byla docela široká třída, i když se kroutila jako řeka, dolů z jednoho kopce a nahoru na druhý, avšak před mnoha lety tady bylo plno výrobců jehel. Teď se mezi nožířstvími, krejčovstvími a všemi možnými krámky kromě s jehlami tlačilo pár hospůdek.
Než se dostali do Vnitřního Města, Birgitte je našla v Hruškové uličce, kde se v krámcích děděných od dob Ishary stále držela hrstka prodavačů ovoce, třebaže ve výkladech toho v tuto roční dobu moc k vidění nebylo. Přes dav Birgitte přiklusala, až jí rudý plášť vlál, a rozháněla lidi do všech stran. Zpomalila svého vysokého šimla, až když je uviděla před sebou.
Jako by chtěla napravit ten spěch, chvíli si prohlížela gardistky a opětovala Caseillino zasalutování, než otočila koně a připojila se k Elain. Na rozdíl od ostatních neměla meč ani zbroj. Vzpomínky na minulé životy bledly – už si jasně nevzpomínala na nic, co se stalo před založením Bílé věže, třebaže se občas nějaký ten útržek vynořil – ale na jednu věc se pamatovala naprosto jasně. Pokaždé, když se pokusila použít meč, skoro se nechala zabít, a to nejednou. Luk s nasazenou tětivou však měla v koženém pouzdře u sedla a na druhé straně toulec ježící se šípy. Byla vzteky bez sebe a mračila se jako ďas.
„Do paláce přiletěl polozmrzlý holub se zprávou z Aringillu. Muži doprovázející Naean a Elenii byli přepadeni a zabiti jen pět mil od města. Naštěstí se jeden z jejich koní vrátil s krví na sedle, jinak bychom ještě týdny nic nevěděli. Pochybuju, že budem mít to štěstí a ty dvě drží banditi kvůli výkupnýmu.“
Ohnivák poskočil a Elain ho prudce přitáhla. Někdo v davu vykřikl, mohl zdravit Trakandy. Nebo taky ne. Kupci vychvalovali své zboží a jejich křik jednotlivá slova utápěl. „Takže máme v paláci špeha,“ prohlásila a stiskla rty, jen si přála, aby to neřekla před Sareithou.
Birgitte to zřejmě bylo jedno. „Leda kolem nepobíhá nějaký ta’veren, o kterým nevíme,“ opáčila suše. „Teď mi možná dovolíš přidělit ti osobní stráž. Jen pár gardistek, vhodně zvolených –“
„Ne!“ Palác byl její domov. Tam se hlídat nenechá. Podívala se na hnědou sestru a povzdechla si. Sareitha pozorně poslouchala. Nyní už nemělo smysl před ní něco skrývat. Ne tohle. „Dáš to vědět první panské?“
Birgitte se po ní úkosem podívala a poutem projelo mírné rozhořčení, říkající, ať jde učit svou babičku plést. „Hodlá vyslechnout každýho sluhu, který nejmíň pět let nesloužil tvojí matce. Nejsem si jistá, zda je nechce nechat vyslechnout na mučidlech. Když jsem jí to řekla, byla jsem moc ráda, že jsem se z její pracovny dostala se zdravou kůží. Já sama hledám jinde.“ Myslela gardu, ale v doslechu Caseille a ostatních by to nevyslovila. Elain to nepovažovala za pravděpodobné. Verbování byla skvělá příležitost dostat do paláce špeha, ale bez prověření se nikdy nedostane dost daleko, aby zjistil něco užitečného.
„Jestli jsou v paláci špehové,“ ozvala se potichu Sareitha, „tak může být i hůř. Možná bychom měly přijmout návrh urozené paní Birgitte na osobní stráž. Existuje precedens.“ Birgitte na hnědou sestru vycenila zuby. Jako úsměv to však hrubě selhalo. Jakkoliv nesnášela oslovení s plným titulem, přesto se s nadějí podívala na Elain.
„Řekla jsem ne a také myslím ne!“ štěkla Elain. Žebrák, blížící se k pomalu postupujícímu kroužku jezdců se širokým úsměvem, ve kterém mu chyběly zuby, a čapkou v ruce, sebou trhl a zmizel v davu, než ji napadlo sáhnout pro měšec. Nebyla si jistá, nakolik se hněvá ona a nakolik Birgitte, ale hodilo se to.