„Měla jsem pro ně jet sama,“ zavrčela hořce. Místo toho spletla průchod pro posla a zbytek dne strávila schůzkou s kupci a bankéři. „Alespoň jsem měla jako doprovod poslat posádku z Aringillu. Deset lidí je mrtvých, protože to zvorala! Horší – Světlo mi pomáhej, je to horší! – kvůli tomu jsem ztratila Elenii a Naean!“
Birgitte důrazně zavrtěla hlavou, až jí zlatý cop zavlál. „Za prvé, královny nepobíhají sem a tam a nedělají všechno samy. Jsou to zatraceně královny!“ Hněv pomalu utichal, ale místo něj vyskočilo podráždění, a z jejího tónu znělo obojí. Vážně chtěla, aby měla Elain osobní stráž, nejspíš dokonce i v lázni. „Tvoje dny plné dobrodružství skončily. Příště se budeš plížit z paláce v převleku, možná se dokonce budeš potulovat za nocí, když by ti nějaký rváč, kterého ani neuvidíš, mohl rozrazit lebku.“
Elain se narovnala v sedle. Birgitte samozřejmě všechno věděla – Elain neznala žádný způsob, jak obejít pouto, třebaže si byla jistá, že nějaký existovat musí – ale neměla právo se s tím teď vytasit. Kdyby Birgitte řekla příliš, ostatní sestry by za ní nejspíš posílaly své strážce a pravděpodobně i oddíly gardistů. Všichni byli tak směšní, jak se ji snažili udržet v bezpečí. Málem by si myslela, že nikdy nebyla v Ebú Daru, natož v Tanchiku či ve Falme. Kromě toho to udělala jenom jednou. Zatím. A šla s ní Aviendha.
„Studené, tmavé ulice se nedají srovnat s ohněm v krbu a zajímavou četbou,“ prohodila nedbale Sareitha, jako by mluvila sama k sobě. Prohlížela si krámky, kolem kterých projížděli, a zřejmě ji velmi zaujaly. „Nesnáším chození po studené dlažbě, zvlášť potmě a bez svíčky. Hezké mladé ženy si často myslí, že v prostých šatech a s umouněnou tváří jsou neviditelné.“ Změna tématu byla tak náhlá, aniž by mluvčí změnila tón, že si Elain zprvu neuvědomila, co slyší. „Nechat se opilými hulváty srazit k zemi a odvléct do uličky je dost tvrdý způsob, jak se poučit. Pochopitelně když máš štěstí a máš přítelkyni, která také umí usměrňovat, a když ona má štěstí, že ji ten sprosťák nepraští tak tvrdě, jak si myslel... No, pokaždé ale mít štěstí nemůžeš. Nesouhlasíš, urozená paní Birgitte?“
Elain zavřela oči. Aviendha tvrdila, že je někdo sleduje, ale byla si jistá, že je to jen nějaký kapsář. Na každý pád to takhle nebylo. Ne tak úplně. Birgittino mračení říkalo, že si o tom později taky promluví. Odmítala pochopit, že strážce prostě neseřvává Aes Sedai.
„Za druhé,“ pokračovala zachmuřeně Birgitte, „ať deset mužů nebo skoro tři sta, stejně by to skončilo zatraceně stejně. Ať shořím, byl to dobrý plán. Pár mužů mohlo dostat Naean a Elenii do Caemlynu bez toho, aby vzbudili pozornost. Poslat tam celou posádku by přitáhlo pozornost každýho všiváka ve východním Andoru, a ať je dostal kdokoliv, určitě by si přivedl dost ozbrojenců, aby to měl jistý. Nejspíš by teď navrch k tomu všemu držel i Aringill. I když je tam posádka malá, Aringill drží na uzdě každýho, kdo by chtěl proti tobě na východě něco podniknout, a čím víc gardistů pochází z Cairhienu, tím líp, poněvadž ti jsou všichni věrní tobě.“ Na někoho, kdo se vydával za prostou lučištnici, situaci chápala dokonale. Vynechala jen ztrátu celních poplatků z obchodu po řece.
„Kdo je chytil, urozená paní Birgitte?“ zeptala se Sareitha a naklonila se před Elain. „To je zajisté důležitá otázka.“ Birgitte si povzdechla, skoro kňučela.
„Obávám se, že to brzy zjistíme,“ prohlásila Elain. Hnědá sestra na ni zvedla obočí a ona se snažila neskřípat zuby. Od návratu domů to zřejmě dělala často.
Koním se do cesty postavila Taraboňanka v zeleném hedvábném plášti a předvedla hluboké pukrle, až jí zpod kapuce vyklouzly copánky s korálky. Její komorná, maličká žena s náručí plnou balíčků, paní neohrabaně napodobila. Dva rozložití muži za nimi, strážní s mosazí obitými obušky, zůstali stát a dávali pozor. Dlouhé, těžké kožené kabáty by neodrazily snad jen ty nejprudší rány nožem.
Elain cestou kolem sklonila hlavu, aby poděkovala za zdvořilost. Od Andořanů se jí zatím zdvořilosti moc nedostávalo. Pohledná tvář za průsvitným závojem byla příliš stará na Aes Sedai. Světlo, už toho měla na talíři dost, než aby se ještě bála Elaidy!
„Je to prosté, Sareitho,“ řekla ovládaným hlasem. „Jestli je unesl Jarid Sarand, Elenia dá Naean na vybranou. Buď se Arawnové postaví za Elenii, nebo jí nechá podříznout krk někde v tiché kobce a její tělo zakope za stodolou. Naean se nevzdá snadno, ale její rod se bude do jejího návratu dohadovat, kdo mu velí, takže budou váhat. Elenia bude vyhrožovat mučením a možná ho i použije a nakonec se Arawnové postaví za Sarandy a Elenii. Brzy se k nim připojí Anshar a Baryn. Půjdou tam, kde uvidí sílu. Jestli je sebrali Naeanini lidé, nabídne ona totéž Elenii, ale Jarid bude běsnit a vyrazí proti Arawnům, pokud mu Elenia neřekne, aby to nedělal, a to ona neudělá, pokud si bude myslet, že má alespoň nějakou naději na to, aby ji zachránil. Takže musíme doufat, že v příštích týdnech uslyšíme o tom, jak hoří arawnská panství.“ Pokud ne, pomyslela si, budu muset čelit čtyřem sjednoceným rodům a pořád nebudu vědět, jestli mám aspoň dva!
„To je... velmi dobře rozmyšleno,“ podotkla Sareitha poněkud překvapeně.
„Jsem si jistá, že časem bys na to došla taky,“ opáčila Elain příliš sladce a pocítila bodnutí radosti, když sestra zamrkala. Světlo, máti by čekala, že tohle pochopí, už když jí bylo deset!
Zbytek jízdy do paláce proběhl v tichu. Elain si nevšímala věží obložených barevnou mozaikou ani velkolepých výhledů na Vnitřní Město. Místo toho přemýšlela o Aes Sedai v Caemlynu a špezích v královském paláci, o tom, kdo drží Elenii a Naean a nakolik může Birgitte zrychlit verbování, a jestli už není čas prodat palácový talíř a zbytek svých klenotů. Byl to neveselý seznam, ale ona se tvářila klidně a vyrovnaně děkovala na řídké pozdravy z davu. Královna nesmí dát najevo, že se bojí, zvlášť když se bojí.
Královský palác byl čistě bílý výtvor ze složitě proplétaných balkonů a chodníků lemovaných sloupořadím na nejvyšším kopci Vnitřního Města, nejvýše postavená budova v Caemlynu. Jeho štíhlé vížky a zlacené kupole se zvedaly k polední obloze, viditelné na celé míle daleko, vyhlašující moc Andoru. Vznešení přicházeli a odcházeli předem, přes Královnino náměstí, kde se v minulosti scházely davy, aby vyslechly vyhlášení královen a křikem vychvalovaly andorské vládkyně. Elain do paláce vstoupila zadem. Ohnivákovy podkovy zazvonily na dlažbě, když vklusala na nádvoří u hlavních stájí. Byl to rozlehlý prostor s řadami vysokých dveří do stájí na dvou stranách. Nahoře byl dlouhý balkon z bílého kamene, jednoduchý a pevný. Shora sem bylo vidět z několika vysokých sloupořadí, ale bylo to pracovní místo. Před prostou kolonádou, kudy se vcházelo do samotného paláce, se tucet gardistů připravoval vystřídat ty, kteří dělali stráž na náměstí před palácem. Gardisté stáli nehybně vedle koní a prohlížel je jeden podporučík, prošedivělý, kulhající chlapík, jenž býval za Garetha Brynea praporečníkem. Podél vnější zdi nasedalo dalších třicet mužů, již se po dvojicích vydají hlídkovat do Vnitřního Města. Za normálních časů by tu byli gardisté, jejichž hlavním úkolem bylo strážit ulice, ale teď jich bylo tak málo, že do ulic museli i ti, kteří chránili palác. Byla tu i Careane Fransi, podsaditá žena v elegantních, zeleně pruhovaných jezdeckých šatech a tmavomodrém plášti. Seděla na svém bělouši a jeden z jejích strážců, Venr Kosaan, lezl na svého. Byl tmavý, v nakadeřených vlasech měl šedé prameny, a hubený byl jako tyčka. Na sobě měl jen prostý hnědý plášť. Očividně nechtěli ohlašovat, co jsou zač.