„Moc ne,“ přiznala Elain. Opravdu ne. Jenom další problém ke všem ostatním. Kolik špatných zpráv je třeba, aby to člověka zasypalo? Potřebovala brzy slyšet něco dobrého.
9
Šálek čaje
Když se Elain dostala do své oblékárny, převlékla se z jezdeckého. Pomáhala jí Essande, bělovlasá důchodkyně, kterou si vybrala za komornou. Štíhlá, důstojná žena byla trochu pomalá, ale svou práci znala a neplýtvala časem na klevetění. Vlastně málokdy řekla něco, co se netýkalo šatů, a každý den řekla, že se Elain podobá své matce. Ze silných polen v širokém mramorovém krbu šlehaly plameny, ale teplo tady rozhodně nebylo. Elain si rychle oblékla modré šaty s perlami na vysokém límci a na rukávech, vzala si stříbrem vyplétaný opasek s malou dýkou ve stříbrném pouzdře a stříbrem vyšívané střevíce z modrého aksamitu. Než přijme kupce, možná už nebude mít čas se znovu převléknout, a na ně musela udělat dojem. Bude muset zajistit, aby tam byla i Birgitte. Birgitte byla v uniformě velmi působivá. Podle uzlíčku podráždění vzadu v hlavě věděla, že se hlavnímu kapitánovi královniny gardy ta hlášení moc nelíbí.
Připevnila si na uši perly a propustila Essande do teplého pokojíčku v ubytovně důchodců. Ta žena odmítla léčení, ale Elain tušila, že ji klouby bolí. Nevzala si korunku dědičky, ta mohla zůstat v malé slonovinové šperkovnici na stole. Neměla moc šperků, většinu již zastavila a zbytek nebyl nic moc. Ale nemělo smysl si s tím dělat starosti. Užila si chvilku jen pro sebe, za chvíli se bude muset zase vrhnout do práce.
Její obývací pokoj s tmavým deštěním a širokými římsami s vyřezávanými ptáky měl naproti sobě dva vysoké krby se složitými krbovými římsami, které místnost vyhřívaly lépe než ten v šatně, ale na bílé dlažbě tu ležely i vrstvy koberců. K jejímu překvapení tu byl i Halwin Norry. Práce se zřejmě vrhla na ni.
Když vstoupila, první úředník se zvedl z nízkého křesla. K hubené hrudi si tiskl koženou slohu a vrhl se kolem vyřezávaného stolu uprostřed místnosti, aby se jí poklonil. Byl vysoký a hubený, s dlouhým nosem a chomáčky řídkých vlasů za ušima, připomínajícími bílá brčka. Často jí připomínal volavku. Skutečné zápisy prováděli jeho podřízení, ale on měl na šarlatovém tabardu šmouhu od atramentu. Skvrna vypadala hodně stará. Co si oblékl formální šaty, dva dny po paní Harforové, obvykle držel koženou slohu na prsou. Otázkou však bylo, zda tabard nosí jako vyjádření věrnosti, či jen proto, že ho nosila i první panská.
„Odpusť, že jsem tak vlezlý, má paní,“ začal, „ale věřím, že má věc je důležitá, ačkoliv vyloženě nespěchá.“ I když mluvil o důležitých věcech, stejně drmolil.
„Jistě, pane Norry. Rozhodně bych na tebe nechtěla naléhat.“ Zamrkal a ona měla co dělat, aby nevzdychala. Pomyslela si, že je možná nahluchlý, jak tak nakláněl hlavu, jako kdyby chytal zvuky. Možná proto taky měl tak jednotvárný hlas. Ona svůj trochu zesílila. Nakonec byl jen otrava. „Sedni si a pověz mi o té důležité věci.“
Odtáhla od stolu vyřezávané křeslo a ukázala mu na vedlejší, ale on zůstal stát. Vždycky stál. Elain si dala nohu přes nohu a upravila si sukně.
Norry se neporadil se svou slohou. Všechno, co bylo uvnitř, měl v hlavě, a dokumenty přinesl pro případ, že by je chtěla vidět na vlastní oči. „Nejnaléhavější, má paní, a asi i nejdůležitější je velké ložisko kamence, které bylo objeveno na tvém panství v Danabaru. Prvotřídního kamence. Myslím, že bankéři budou... ehm... méně zdráhaví ohledně mých dotazů tvým jménem, jakmile se o tom dozvědí.“ Krátce se usmál. U něj to bylo skoro, jako by poskakoval radostí.
Elain se narovnala, jakmile se zmínil o kamenci, a pak se usmála mnohem víc. Ráda by si zaskotacila. Kdyby tady byl kdokoliv jiný než Norry, možná by to byla udělala. Byla tak nadšená, že na okamžik přestala vnímat Birgittino podráždění. Barviči a soukeníci kamenec polykali jako nezavření, stejně jako skláři a papírníci, mezi jiným. Jediným zdrojem kvalitního kamence byl Ghealdan – tedy dosud – a daně z obchodu s kamencem dokázaly ghealdanský trůn podporovat celá pokolení. Z Tearu a Arafelu přicházel kamenec mnohem horší kvality, a přesto do pokladnic obou zemí získával stejně tolik peněz co olivový olej a drahokamy.
„Tohle je důležitá zpráva, pane Norry. Nejlepší, co jsem dnes slyšela.“ Nejlepší od návratu do Caemlynu, nejspíš, ale dnes rozhodně nejlepší. „Jak rychle dokážeš překonat to ‚zdráhání‘ bankéřů?“ Bylo to spíš, jako kdyby jí zabouchly dveře před nosem, jen ne tak hrubé. Bankéři věděli, kolik mečů v této chvíli stojí za ní a kolik za jejími soupeřkami. Přesto nepochybovala, že je bohaté naleziště kamence přivede k rozumu. A Norry také ne.
„Dost rychle, má paní, a za dobrých podmínek, myslím. Jestli budou jejich nabídky nedostatečné, řeknu jim, že se obrátím na Tear nebo Cairhien. Nebudou riskovat, že přijdou o cla, má paní.“ To vše tím suchým hlasem, bez náznaku uspokojení. „Budou to pochopitelně půjčky proti budoucím příjmům a přijdou i výdaje. Samotná těžba. Doprava. Danabar je v hornaté krajině a dost daleko od Lugardské silnice. Přesto to postačí, abys, má paní, získala svou gardu. A postačí to i pro tvou akademii.“
„Postačí to zdaleka nevystihuje, pokud už ses vzdal toho, že mi rozmluvíš mé plány s akademií, můj pane,“ vyhrkla téměř se smíchem. Žárlil na andorskou pokladnu jako slepice s jedním kuřetem a umíněně se stavěl proti tomu, aby převzala školu, kterou tu v Caemlynu založil Rand. Vracel se k tomu stále dokola, až měla pocit, že jí svým hlasem vyvrtává díru do hlavy. Školu zatím tvořilo jen pár desítek učenců se svými žáky, roztroušených po hostincích Nového Města, ale i v zimě přicházeli každý den další a začínali vyžadovat více místa. Elain rozhodně nenavrhovala, aby se jim dal palác, jenže něco potřebovali. Norry se snažil spravovat andorské zlato, ale ona hleděla do budoucnosti Andoru. Tarmon Gai’don se blížil, ale ona musela věřit, že pak bude nějaká budoucnost, ať už Rand znovu rozbije svět nebo ne. Jinak nemělo smysl v ničem pokračovat, a ona prostě nedokázala jen tak sedět a čekat se založenýma rukama. I kdyby věděla zcela jistě, že Poslední bitvou všechno skončí, nedokázala by to. Rand zakládal školy pro případ, že skončí rozbitím světa, v naději, že něco zachrání, ale tato škola bude Andoru, ne Randa al’Thora. Růžová akademie, na památku Morgasy z rodu Trakandů. Nějaká budoucnost tu bude a budoucnost si bude připomínat její matku. „Nebo jsi usoudil, že cairhienské zlato se nakonec dá vysledovat k Draku Znovuzrozenému?“
„Pořád věřím, že to riziko je velmi malé, má paní, ale už nestojí za to ve světle toho, co jsem se právě dozvěděl z Tar Valonu.“ Jeho tón se nezměnil, ale očividně byl podrážděný. Zabubnoval prsty o kožené pouzdro. Připomínaly tančící pavouky. „Ehm... Bílá věž vydala prohlášení uznávající... ehm... že urozený pán Rand je Drak Znovuzrozený, a nabízí mu... ehm... ochranu a vedení. Také vyhlašuje nepřátelství každému, kdo k němu přistoupí, pokud to nebude skrze Věž. Je moudré mít se na pozoru před hněvem Tar Valonu, má paní, jak sama jistě dobře víš.“ Významně se zadíval na prsten s Velkým hadem na její ruce, již měla položenou na vyřezávaném opěradle. Samozřejmě věděl o rozkolu ve Věži – možná se to nedoslechl nějaký doškář v Seleisinu, ale všichni ostatní už o tom věděli – ale byl příliš diskrétní, aby se jí ptal, na čí straně stojí. I když očividně chtěl říci „amyrlin“ místo „Bílá věž". A Světlo ví, co místo „urozený pán Rand". Nedávala mu to za vinu. Byl opatrný, což bylo v jeho postavení potřebné.