„Světlo!“ zamumlala Nyneiva. „Kolik lidí nás odposlouchávalo? Nemluvě o tom kdo, ale proč?“
„Ať to byl kdokoliv,“ opáčila Egwain klidně, „zřejmě zná Tel’aran’rhiod stejně dobře jako my. Nebyli to přátelé, to je jisté, jinak by neposlouchali tajně. A myslím, že nejsou přátelé ani navzájem, proč by jinak poslouchali na opačných koncích místnosti? Ten muž měl shienarský kabát. V mém vojsku jsou Shienarci, ale vy obě je dobře znáte. Žádný nepřipomíná Randa.“
Nyneiva frkla. „No, ať je to kdo chce, v rozích poslouchá příliš mnoho lidí. To si myslím já. Chci se vrátit do svýho těla, kde se musím bát jenom špehů a otrávenejch dýk.“
Shienarci, pomyslela si Elain. Hraničáři. Jak na to mohla zapomenout? No, byla tu ta věc s ločidlem. „Je tu ještě jedna věc,“ řekla nahlas, i když tak, aby se její hlas moc nenesl, a pověděla jim o zprávě Dyelin o Hraničářích v Brémském lese. Dodala i dopisy pana Norryho, a zároveň se snažila sledovat celou chodbu i sál. Nechtěla, aby ji překvapil další špeh. „Myslím, že ti vládci se zdržují v Brémském lese,“ dokončila. „Všichni čtyři."
„Rand,“ vydechla Egwain podrážděně. „I když není k nalezení, stejně všechno komplikuje. Netušíš, jestli mu přišli nabídnout spojenectví, nebo ho předat Elaidě? Jinak mě nenapadá žádný důvod, proč by táhli tisíc leguí. Teď už musí vařit polívku z bot! Netušíte, jak těžký je zásobovat vojsko na pochodu.“
„Myslím, že to dokážu zjistit,“ řekla Elain. „Tedy to proč. A zároveň... Něco mě díky tobě napadlo, Egwain.“ Usmála se. Dneska se opravdu objevilo něco dobrého. „Myslím, že bych je mohla využít k tomu, abych si zabezpečila Lví trůn.“
Asne si prohlížela rám s výšivkou a povzdechla si, což přešlo v zívnutí. Mihotavé lampy poskytovaly bídné světlo, ale to nebyl dovůd, proč všichni její ptáčci byli jaksi nakřivo. Chtěla být v posteli a vyšívání nesnášela. Ale musela být vzhůru, a toto byl jediný způsob, jak se vyhnout hovoru s Chesmal. Tedy tomu, co Chesmal nazývala hovorem. Samolibě nafoukaná žlutá sestra se soustředila na svou výšivku na druhém konci místnosti a předpokládala, že každý, kdo se chopí jehly, se o práci zajímá stejně tolik co ona. Na druhou stranu Asne věděla, že pokud vstane, Chesmal ji začne brzy zasypávat příběhy o vlastní důležitosti. Během měsíců od zmizení Moghedien slyšela o Chesmalině účasti při výslechu Tamry Ospenyi nejméně dvacetkrát, a o tom, jak Chesmal přiměla červené zavraždit Sierin Vayu, než ji Sierin stačila nechat zavřít, snad padesátkrát! Podle její verze Chesmal sama zachránila černé adžah, a pokud by dostala sebemenší příležitost, vyprávěla by to. Takové řeči byly nejen nudné, ale i nebezpečné. Dokonce smrtelně nebezpečné, kdyby to zjistila Svrchovaná rada. A tak Asne potlačila další zívnutí, prohlédla si svou práci a propíchla pevně napjaté plátno. Možná kdyby udělala tu červenku větší, srovnalo by to křídla.
Cvaknutí petlice upoutalo jejich pozornost. Oba sloužící věděli, že je nemají obtěžovat, a v každém případě budou manželé tvrdě spát. Asne popadla saidar a připravila si tkanivo, které by vetřelce sežehlo na popel, a Chesmal také obklopila záře. Kdyby vstoupila nesprávná osoba, litovala by až do smrti.
Byla to Eldrith, s rukavicemi v ruce a tmavým pláštěm na ramenou. Obtloustlá hnědá sestra měla tmavé i šaty, ale bez ozdob. Asne nenáviděla nošení obyčejných vlňáků, ale potřebovaly se vyhnout pozornosti. Eldrith ubohé šaty padly.
Při pohledu na ně si povzdechla, zamrkala a zatvářila se zmateně. „Ach,“ řekla. „Kdo jste myslely, že jsem?“ Hodila rukavice na stolek u dveří a náhle si uvědomila svůj plášť a zamračila se, jako by jí teprve teď došlo, že ho má i nahoře. Pečlivě si odepnula stříbrnou sponu u krku a hodila plášť na židli.
Světlo saidaru kolem Chesmal zhaslo a ona odsunula vyšívací rám, aby mohla vstát. Díky přísné tváři vypadala vyšší, než byla, a to byla dost vysoká. Květiny jasných barev, které vyšívala, vypadaly jako ze zahrady. „Kde jsi byla?“ vyjela na Eldrith. Ta mezi nimi stála nejvýš a navíc ji Moghedien ustanovila ve velení, ale Chesmal si toho poslední dobou nevšímala. „Měla jsi být zpátky odpoledne a už je skoro půlnoc!“
„Zapomněla jsem na čas, Chesmal,“ opáčila Eldrith nepřítomně, zdánlivě ztracená v myšlenkách. „Už je to dávno, co jsem byla naposledy v Caemlynu. Vnitřní Město je úžasné a skvěle jsem pojedla v hostinci, na který jsem si vzpomněla. I když musím říct, že tam bylo méně sester. Avšak žádná mě nepoznala.“ Zadívala se na sponu, jako by si říkala, odkud se vzala, a pak si ji strčila do kapsáře.
„Zapomněla jsi,“ zopakovala Chesmal a propletla si prsty v pase. Možná proto, aby je nesevřela Eldrith na krku. Oči se jí leskly vzteky. „Zapomněla jsi.“
Eldrith znovu zamrkala, jako kdyby ji překvapilo, že s ní mluví. „Ach. Ty ses bála, že mě zase najde Kennit? Ujišťuji tě, že od Samary si dávám dobrý pozor, aby pouto zůstalo maskované.“
Občas si Asne říkala, nakolik je Eldrithina odtažitost hraná. Nikdo, kdo si nevšímá světa kolem, by tak dlouho nepřežil. Na druhou stranu byla dost nesoustředěná, aby nechala maskování nejednou sklouznout, než dorazily do Samary, což stačilo, aby ji její strážce našel. Poslušny Moghedienných rozkazů vyčkat jejího návratu se ukryly během bouří po jejím odchodu a čekaly, zatímco chátra toho takzvaného proroka vrazila do jižní Amadicie, a zůstaly v tom odporném, zničeném městě, i když už Asne byla přesvědčená, že je Moghedien opustila. Při té vzpomínce poněkud zkřivila ret. Odejít se rozhodly, když do města dorazil Eldrithin Kennit, přesvědčený, že je vražednice, a zpola přesvědčený, že je černá adžah, a odhodlaný ji zabít bez ohledu na následky pro sebe. Nikoliv překvapivě ona nebyla ochotná těm následkům čelit a odmítla nechat někoho, aby ho zabil. Jedinou alternativou byl útěk. A pak zase Eldrith navrhla, že Caemlyn je jejich jedinou nadějí.
„Zjistila jsi něco, Eldrith?“ zeptala se Asne zdvořile. Chesmal byla hloupá. I když právě teď svět vypadal dost poničený, všechno se zase spraví. Tak nebo tak.
„Cože? Aha. Jenom že pepřová omáčka není tak dobrá, jak jsem si pamatovala. Ale to je samozřejmě už padesát let.“
Asne potlačila povzdech. Nakonec možná přišel čas, aby se Eldrith stala nehoda.
Dveře se otevřely a do místnosti vklouzla Temaile tak tiše, že všechny překvapila. Maličká šedá s liščí tváří si přes ramena hodila župan s vyšívanými lvy, ale vepředu byl otevřený a byla vidět smetanová hedvábná noční košile, jež jí neslušně lnula k tělu. Na ruce měla náramek z kroucených skleněných kroužků. Tedy vypadaly jako skleněné, ale ani kladivem se nedaly rozbít.
„Byla jsi v Tel’aran’rhiodu,“ uhádla Eldrith a zamračila se na ter’angrial. Ale nemluvila zlobně. Od chvíle, kdy je Moghedien nechala přihlížet, když zlomila Liandrin, se Temaile všechny trochu bály. Asne přestala počítat, kolikrát za těch sto třicet let, co získala šátek, někoho zabila či mučila, ale málokdy viděla někoho tak... nadšeného... jako Temaile. Chesmal šedou sledovala, přičemž předstírala, že to nedělá, a mimoděk si nervózně olizovala rty. Asne honem zavřela pusu a doufala, že si toho u ní nikdo nevšiml. Eldrith rozhodně ne. „Dohodly jsme se, že to nebudeme používat,“ řekla a skoro prosila. „Moghedien určitě zranila Nyneiva, a když v Tel’aran’rhiodu dokáže přemoci i jednoho z Vyvolených, jakou naději máme my?“ Otočila se k ostatním a pokusila se o káravý tón. „Vy jste o tom věděly?“ Podařilo se jí mluvit jen trucovitě.