Otevřely se dveře a dovnitř nahlédl Murellin. Byl tak mohutný, že prostor málem vyplnil. Za ním zahlédla dalšího muže. Když kývla, Murellin ustoupil stranou a kývl na Daveda Hanlona, že může vstoupit. Potom za ním dveře zavřel. Hanlon měl tmavý plášť, ale zvedl ruku a stiskl Falion prs. Ta se na něj zlostně mračila, ale neodvažovala se pohnout. Hanlon byl součástí jejího trestu. Přesto se Shiaine nehodlala koukat, jak tu ženu ohmatává.
„To udělej později,“ nařídila mu. „Jak to šlo?“
Hanlon se zeširoka usmál. „Pochopitelně to šlo tak, jak jsem to plánoval.“ Odhodil si hbitě cíp pláště přes rameno a odhalil zlaté uzly hodnosti na červeném kabátě. „Mluvíš s kapitánem královniny osobní stráže.“
11
Představy o důležitosti
Aniž by se díval, Rand prošel průchodem do velké tmavé místnosti. Napětím z držení tkaniva, z boje se saidínem, se zapotácel. Chtěl vyzvracet celý obsah žaludku. Udržet se vestoje mu dalo práci. Škvírami v okenicích sem pronikalo trochu světla, jen dost, aby s jedinou silou v sobě viděl. Nábytek a velké, látkou zakryté předměty skoro vyplňovaly místnost. Mezi nimi byly sudy, do jakých se ukládalo nádobí, a truhlice všech tvarů a velikostí, bedny, krabice a maličkosti. Zůstalo jen tolik místa, aby se dalo projít. Rand si byl jistý, že tu nenarazí na žádné sluhy. Nejvyšší poschodí královského paláce bylo plné takových skladišť, která vypadala jako půdy obrovských venkovských domů, a byla stejně zapomenutá. Kromě toho byl přece ta’veren. Dobré bylo, že tu nikdo nebyl, když se otevíral průchod. Jeden okraj prořízl prázdnou truhlu zabalenou v popraskané kůži a druhý odřízl kousek z dlouhého, intarzovaného stolu plného váz a dřevěných krabic. Tak před sto lety z něj možná jídávala nějaká andorská královna.
Před dvěma sty lety, smál se mu v hlavě Luis Therin. Je to moc dávno. Pro lásku Světla, nech to být! Tohle je Jáma smrti! Hlas zeslábl, jak muž uprchl do koutů Randovy mysli.
Pro jednou měl vlastní důvody poslouchat Therinovy stížnosti. Spěšně kývl na Min, aby prošla za ním na druhou stranu průchodu, a jakmile vsotupila, průchod za ní zavřel ve svislé čáře světla propouštěného saidínu. S tím ho přešla i nevolnost. Hlava se mu stále trochu točila, ale už neměl pocit, že začne zvracet nebo spadne nebo obojí. Ale pocit špíny zůstal, špína Temného do něj pronikala z tkaniv, jež kolem sebe zavázal. Přehodil si kožený tlumok na druhé rameno a snažil se zároveň si rukávem otřít pot z čela. Nemusel si však dělat starosti, že si toho Min všimne.
Modrými holínkami na vysokých podpatcích rozvířila prach na podlaze. Vytáhla z rukávu krajkou lemovaný kapesníček právě včas, aby chytila první pšíknutí, po němž následovala další. Byl by raději, kdyby byla ochotná zůstat v šatech. Na modrém kabátě měla na rukávech a klopách vyšité bílé kytičky a světleji modré spodky jí obepínaly hýždě. Za pasem měla strčené jasně modré rukavice se žlutou výšivkou a plášť se žlutými spirálami jí držel špendlík ve tvaru růže. Vypadala, jako kdyby dorazila obvyklým způsobem, ale přitáhla by pozornost každého. Rand byl v drsném hnědém suknu jako nějaký dělník. V posledních dnech se většinou zcela bezostyšně ukazoval, ale tentokrát nechtěl jen odejít, než někdo zjistí, že je tady, nechtěl, aby kromě několika málo lidí vůbec někdo zjistil, že tu byl.
„Proč se na mě tak culíš a taháš se za ucho jako pitomec?“ chtěla vědět a nacpala si kapesník zpátky do rukávu. Ve velkých tmavých očích se jí objevilo podezření.
„Právě jsem si říkal, jak jsi krásná,“ poznamenal. Byla. Nemohl se na ni podívat, aby ho to nenapadlo. Nebo aniž by zalitoval, že je příliš slabý, aby ji poslal do bezpečí.
Zhluboka se nadechla a kýchla, než si stačila dát ruku před pusu, a potom se na něj zamračila, jako by to byla jeho vina. „Opustila jsem kvůli tobě svýho koně, Rande al’Thore. Natočila jsem si pro tebe vlasy. Vzdala jsem se kvůli tobě svýho života! Nevzdám se svýho kabátu a gatí! Kromě toho mě tady ještě nikdo neviděl v šatech dýl, než mi trvalo se z nich převlíct. Víš, že tohle nebude fungovat, pokud mě nepoznají. A s tímhle obličejem rozhodně nemůžeš předstírat, že ses sem zatoulal z ulice.“
Bez přemýšlení si přejel rukou po bradě a nahmatal vlastní obličej, jenže ten Min neviděla. Každý, kdo by se na něj podíval, by uviděl muže o hodný kus menšího a o celá léta staršího než Rand al’Thor, s matnými černými vlasy, tupýma hnědýma očima a bradavicí na baňatém nose. Jenom ten, kdo by se ho dotkl, mohl proniknout zrcadlovou maskou. Dokonce ani asha’man by ji neviděl, neboť vlákna byla převrácená. I když pokud by v paláci byl asha’man, mohly by se jeho plány hodně zvrtnout. Při této návštěvě nesmělo dojít na zabíjení. V každém případě měla Min pravdu. S takovým obličejem by ho do andorského královského paláce bez doprovodu nepustili.
„Hlavně když to co nejrychleji vyřídíme,“ řekl. „Než si někdo domyslí, že když tu jsi ty, možná tu jsem i já.“
„Rande,“ vyhrkla tiše a velice ostražitě si ho prohlížela. Položila mu ruku na prsa a vážně se na něj zadívala. „Rande, opravdu musíš vidět Elain. A Aviendhu. Asi. Víš, že tu nejspíš je taky. Kdybys –“
Jen zavrtěl hlavou a přál si, aby to byl neudělal. Závrať ho ještě úplně nepřešla. „Ne!“ vyjel stroze. Světlo! Ať už Min říkala cokoliv, nemohl uvěřit, že ho Elain i Aviendha milují obě. Ani to, že jí fakt, že ho milují, pokud to byl fakt, nevadí. Takhle divné ženské přece jen nebyly! Elain a Aviendha měly důvod ho nenávidět, ne milovat, a přinejmenším Elain to dala jasně najevo. Horší bylo, že on je miloval obě a Min taky! Musel být tvrdý jako ocel, ale měl strach, že se rozbije, kdyby jim musel čelit všem třem najednou. „Najdeme Nyneivu a Mata a zmizíme, jak nejrychleji to půjde.“ Otevřela pusu, ale on jí nedal příležitost promluvit. „Nehádej se se mnou, Min. Teď na to není čas!“
Min naklonila hlavu na stranu a nasadila pobavený úsměv. „Copak jsem se s tebou někdy hádala? Copak vždycky neudělám přesně to, co mi řekneš?“ A jako kdyby ta lež nestačila, dodala: „Chtěla jsem říct, že jestli spěcháš, tak proč stojíme v tomhle zaprášeným skladišti?“ A na zdůraznění znovu pšíkla.
Bylo méně pravděpodobné, že vzbudí pozornost, i když byla takhle oblečená, a proto vystrčila hlavu ze dveří první. Zřejmě skladiště nebylo tak úplně zapomenuté. Těžké závěsy ani nezavrzaly. Rychle se rozhlédla, vyběhla ze dveří a kývla na něj, ať jde za ní. Ta’veren neta’veren, ulevilo se mu, že je chodba prázdná. I nejpokornější sluha by se mohl divit, kdyby je uviděl vycházet ze skladiště v horní části paláce. Přesto brzy narazí na lidi. V tomto paláci nebylo tolik služebnictva jako ve Slunečním paláci či v Tearském Kameni, ale na takovém místě jich pořád musely být stovky. Rand šel vedle Min a snažil se šourat a civět na jasné nástěnné koberce, vyřezávané deštění a leštěné truhly. Takhle vysoko nebylo nic z toho zvlášť nádherné, ale obyčejný dělník by stejně civěl.
„Musíme se dostat co nejrychleji dolů,“ zamumlal. V dohledu stále nikdo nebyl, ale za rohem by mohlo být deset lidí. „Pamatuj, jen se zeptej prvního sluhy, kterého uvidíme, kde najdeme Nyneivu a Mata. Nevymýšlej si, pokud nebudeš muset.“
„No, díky, žes mi to připomněl, Rande. Věděla jsem, že mi něco vypadlo z hlavy, a nemohla jsem přijít na to co.“ Usmívala se však stísněně a cosi zamručela.