Zaida a hledačky větru reagovaly stejně, jako kdyby poslední plavčík ohlásil, že odchází. Takže stály v hloučku, mlčely a okatě čekaly, až odejde, a nebyly zrovna trpělivé. Jen Rainyn se po ní aspoň podívala. Po všem, co bylo řečeno a uděláno, byla jen hledačkou větru. Talaan stála pořád na místě, pokorná, hledící na koberec u svých bosých nohou.
S hlavou vztyčenou Nyneiva vyšla z místnosti s tolika cáry důstojnosti, kolik jich sesbírala. Na chodbě popadla dveře oběma rukama a co nejvíc s nimi práskla. Rána, rozléhající se chodbou, ji uspokojila. Vždy mohla tvrdit, že jí uklouzla ruka, kdyby si snad někdo stěžoval.
Otočila se a spokojeně si oprášila ruce. A trhla sebou, když uviděla, kdo na ni na chodbě čeká.
V prostých tmavomodrých šatech od jedné z rodinky Alivia nevypadala jako obvykle. Byla o něco vyšší než Nyneiva, v koutcích modrých očí měla vrásky a ve zlatožlutých vlasech bílé pramínky. Ale v modrých očích měla napětí, jako orel soustředící se na kořist.
„Panímáma Corlyová mě poslala, abych ti vyřídila, že by tě ráda viděla u večeře,“ ohlásil modrooký orel pomalým seanchanským přízvukem. „Bude tam i panímáma Karistovanová, panímáma Armanová a panímáma Juardeová.“
„Co tu děláš sama?“ vyjela Nyneiva. Přála si, aby dokázala být jako většina ostatních sester, uvědomovat si sílu jiné ženy, aniž by na to opravdu myslela, ale to bylo něco, co ještě neměla čas vstřebat. Nad Alivií možná stálo pár Zaprodanců, ale určitě ne nikdo jiný. A byla Seanchanka. Nyneiva si přála, aby tu kromě nich dvou byl ještě někdo. Dokonce i Lan, a jemu nařídila, aby se od lekcí Mořskému národu držel dál. Nebyla si jistá, jestli jí tuhle věřil, že spadla ze schodů. „Nemáš nikam chodit bez doprovodu!“
Alivia pokrčila rameny, tedy jedním ramenem. Před pár dny to byl uzlíček úsměvů, vedle něhož Talaan vypadala drzá. Teď se už na nikoho neusmívala. „Nikdo jiný neměl čas, tak jsem vyklouzla sama. A navíc, kdybyste mě pořád hlídaly, nikdy byste mi nezačaly věřit a já bych se nikdy nedostala k tomu, abych zabila sul’dam.“ Pronesené tím nedbalým tónem to bylo jaksi ještě děsivější. „Měly byste se ode mne učit. Ti asha’mani říkají, že jsou zbraně, a nejsou špatní, to vím určitě, ale já to umím líp.“
„To je dost možný,“ opáčila Nyneiva ostře a popotáhla si šátek. „A možná víme víc, než si myslíš, že víme.“ Nevadilo by jí předvést této ženě pár tkaniv, jež se naučila od Moghedien. Včetně těch několika, o nichž se všechny shodly, že jsou příliš hnusná, aby to provedly komukoliv. Kromě... Byla si dost jistá, že by ji druhá žena snadno přemohla, ať by udělala cokoliv. Nebylo snadné nepřešlapovat před tím upřeným pohledem. „Dokud – pokud! – se nerozhodneme jinak, už tě neuvidím bez dvou tří žen z rodinky, jestli víš, co je pro tebe dobrý.“
„Když to říkáš,“ odpověděla Alivia nevzrušeně. „Jakou zprávu mám vyřídit panímámě Corlyové?“
„Vyřiď jí, že její laskavý pozvání odmítám. A nezapomeň, co jsem ti řekla!“
„Vyřídím jí to,“ slíbila Seanchanka a napomenutí si nevšímala. „Ale podle mě to ani pozvání nebylo. Hodinu po setmění, říkala. To by sis možná chtěla zapamatovat.“ S vědoucím úsměvem odešla, nespěchala, když se vracela, kam patřila.
Nyneiva se za ní zlobně mračila, a ne proto, že nebyla zdvořilá. No, nejen proto. Škoda že se nedržela usmívání, alespoň na sestry. Ohlédla se na dveře, za nimiž byly Atha’an Miere, a napadlo ji, že půjde za Alivií, aby se ujistila, že udělá, co jí řekla. Místo toho šla na opačnou stranu. Nespěchala. Nebylo by nijak příjemné, kdyby někdo z Mořského národa náhodou vyšel ven a usoudil, že tajně poslouchá, ale rozhodně nespěchala. Jenom chtěla jít rychle. To bylo všechno.
Atha’an Miere nebyly jediné v paláci, komu se chtěla vyhnout. Tak ono to ani pozvání nebylo, co? Sumeko Karistovanová, Chilares Arrnanová a Famelle Juardeová byly v šicím kroužku s Reanne Corlyovou. Večeře byla pouze výmluva. Budou s ní chtít mluvit o hledačkách větru. Tedy spíš o vztazích mezi Aes Sedai v paláci a „divoženkami“ Mořského národa. Nebudou ji vyloženě kárat, že nezachovala důstojnost Bílé věže, tak daleko by nezašly. Zatím ne, i když se k tomu zřejmě blížily. Ale celá večeře bude plná významných otázek a ostrých poznámek. Nic, u čeho by jim mohla prostě nařídit, aby s tím přestaly. Pochybovala, že něco menšího než rozkaz by přijaly. A byly dost schopné si ji najít, kdyby za nimi nepřišla. Učit je, že mají páteř, byla zatracená chyba. Alespoň nebyla jediná, kdo to musel snášet, i když Elain se dařilo vyhýbat tomu nejhoršímu. Ach, jak se těšila, až je uvidí v bílých šatech novicky či přijaté. Jak se těšila, až uvidí paty Atha’an Miere!
„Nyneivo!“ ozval se za ní podivně tlumený výkřik. S přízvukem Mořského národa. „Nyneivo!“
Sundala ruku z copu a otočila se na patě, připravená nadávat. Nyní už neučila, nebyly na lodi a mohly by ji zatraceně nechat na pokoji!
Talaan se před ní se sklouznutím zastavila a bosé nohy jí na tmavočervených dlaždicích podjely. S funěním otáčela hlavou, jako by se bála, že je někdo překvapí. Trhla sebou pokaždé, když se v dohledu objevil nějaký sluha v livreji, a začala znovu dýchat teprve tehdy, když se ujistila, že je to jenom sluha. „Můžu jít do Bílé věže?“ vyhrkla bez dechu, lomila rukama a poskakovala. „Nikdy nebudu vybraná. Oběť, tak tomu říkají, opustit navždy moře, ale já sním o tom, že se stanu novickou. Matka mi bude hrozně chybět, ale... Prosím. Musíš mě vzít do Věže. Musíš!“
Nyneiva jen mrkala. Mnoho žen snilo o tom, že se stanou Aes Sedai, ale ještě nikdy neslyšela o žádné, která by snila, že se stane novickou. Kromě toho... Atha’an Miere Aes Sedai odmítaly právo přepravy na všech lodích, jejichž hledačka větru uměla usměrňovat, ale aby sestrám zabránily podívat se lépe, občas nějakou učednici přece jenom vybraly a poslaly do Bílé věže. Egwain tvrdila, že v současné době jsou mezi Mořským národem jen tři sestry, všechny slabé v jediné síle. Tři tisíce let stačily přesvědčit Věž, že schopnost usměrňovat je mezi ženami Atha’an Miere vzácná a chabá, že nestojí za pátrání. Talaan měla pravdu. Nikdo tak silný jako ona by nesměl odejít do Věže, ani teď, když byla jejich lest odhalena. Vlastně bylo součástí dohody, že sestry Atha’an Miere se budou smět vzdát toho být Aes Sedai a vrátit se na lodi. Věžová sněmovna kvůli tomu nebude ani ječet!
„No, výcvik je velmi tvrdý, Talaan,“ podotkla mírně, „a tobě musí být aspoň patnáct. Kromě toho...“ Náhle si na té mladé ženě uvědomila ještě něco. „Tobě bude chybět matka?“ zeptala se nevěřícně a bylo jí to jedno.
„Je mi devatenáct!“ opáčila Talaan vzdorně. Když se Nyneiva dívala na její chlapeckou tvář a tělo, nemohla tomu uvěřit. „A ovšemže mi bude chybět matka. Vypadám snad nepřirozeně? Aha, chápu. Ty nerozumíš. V soukromí si projevujeme náklonnost, ale na veřejnosti se musí vyhnout náznaku, že mi nadržuje. To je u nás vážný zločin. Matka by mohla přijít o svou hodnost a obě by nás pověsily hlavou dolů na ráhno a zbičovaly.“
Nyneiva se při zmínce o visení hlavou dolů zaškaredila. „To tedy chápu, proč se tomu chceš vyhnout,“ pravila. „Ale stejně –“