Zaida se přestala dívat do krasohledu a úkosem se zahleděla na Elain. Plné rty se jí zkřivily v úsměvu. „Já musím zůstat zde, dokud si nepromluvím s Randem al’Thorem. Pokud někdy přijde.“ Úsměv na chvíli zmizel, ale vzápětí byl zpátky. Rand to s ní bude mít těžké. „A prozatím si tady podržím Renaile i její společnice. Hrstka hledaček větru neznamená proti Seanehanům žádný rozdíl a tady se, Světlo dej, můžou naučit něčemu užitečnému.“ Renaile zafrkala dost hlasitě, aby ji bylo slyšet. Zaida se zamračila a začala si pohrávat s okulárem, jenž byl v úrovni jejího temene. „Tady ve tvém paláci je pět Aes Sedai včetně tebe,“ pokračovala zamyšleně. „Třeba by nás mohla učit některá z vás.“ Jako by ji to právě napadlo. Pokud tomu tak bylo, tak by Elain uzvedla obě ženy jednou rukou!
„Ach, ano, to by bylo skvělé,“ vybreptla Merilille a popošla blíž. Pak se podívala na Renaile a couvla, celá rudá ve tváři. Znovu sepjala ruce a obalila se pokorou jako druhou kůží. Birgitte užasle vrtěla hlavou a Dyelin zírala, jako by ještě nikdy žádnou Aes Sedai neviděla.
„Něco snad půjde zařídit, zlíbí-li se Světlu,“ pravila Elain opatrně. Netřít si spánky jí dalo hodně práce. Přála si, aby mohla bolest hlavy svést na neustálé hromobití. Nyneiva by při tom návrhu vyletěla a Vandene by nejspíš každý takový rozkaz ignorovala. Ale s Careane a Sareithou by to třeba šlo. „Ale nejvýš pár hodin denně, rozumíte? Když budou mít čas.“ Pohledu na Merilille se vyhnula. I Careane a Sareitha by se mohly vzepřít, když je bude chtít hodit do lisu na víno.
Zaida se dotkla prsty rtů. „Je tedy dohodnuto, pod Světlem.“
Elain zamrkala. To znělo hrozivě. V očích paní vln očividně právě učinila další dohodu. Vhledem k omezeným zkušenostem při jednání s Atha’an Miere měla nejspíš štěstí, že odsud odejde aspoň s košilí. No, tentokrát to bude jiné. Například co z toho budou mít sestry? Dohoda bude mít dvě strany. Zaida se usmála, jako by věděla, na co Elain myslí, a pobavilo ji to. Dveře se otevřely znovu, což byla skoro úleva, protože měla důvod otočit se od obou černých žen.
Do místnosti vklouzla Reene Harforová, uctivá, ale ne podlézavá, a předvedla umírněné pukrle, vhodné pro hlavu mocného rodu. Ale každá hlava rodu, která za něco stála, věděla, že k první panské se má chovat uctivě. Šedé vlasy měla stažené do drdolu, který jí na hlavě seděl jako koruna, přes rudobílé šaty měla šarlatový tabard a stříbrná lví hlava jí spočívala přímo na pozoruhodném poprsí. Reene nemohla rozhodovat o tom, kdo usedne na trůn, ale v den, kdy Elain dorazila, začala nosit oficiální šat, jako by tu již královna sídlila. Kulatý obličej jí při pohledu na Atha’an Miere, které ji obešly, ztvrdl, ale víc si jich nevšímala. Prozatím. Zjistí, jaké to je, vzbudit nepřátelství první panské.
„Konečně dorazil Mazrim Taim, má paní.“ Reene se podařilo, že to znělo skoro jako „má královno". „Mám mu říct, ať počká?“
No konečně! Pomyslela si Elain. Zavolala jsem si ho už předevčírem. „Ano, paní Harforová. Dej mu víno. Třetí nejlepší, myslím. Sděl mu, že ho přijmu, hned jak –“
Taim vstoupil do komnaty, jako by mu palác patřil. Nepotřeboval, aby ho někdo ohlašoval, rukávy černého kabátce mu obtáčeli modrozlatí draci, sahající od loktů k manžetám, v nápodobě draků, jež měl Rand na pažích. I když vytušila, že tahle připomínka by jej nepotěšila. Byl vysoký skoro jako Rand, s orlím nosem a tmavýma očima ptakopravce. Byl to tělesně silný muž, který se pohyboval s nebezpečným půvabem, podobně jako strážci, ale jako by ho následovaly stíny, jako by polovina lamp v místnosti zhasla. Nebyly to skutečné stíny, ale náznak hrozícího násilí, jež bylo téměř hmatatelné a vysávalo světlo.
Za ním pak přicházeli další dva muži v černém, holohlavý chlapík s dlouhým šedivým plnovousem a chlípnýma modrýma očima a mladší muž, štíhlý jako had, s tmavými vlasy a nadutostí, kterou mladší muži často předváděli, dokud se nepoučili. Oba měli na vysokých límcích stříbrný meč i rudě smaltovaného draka. Ani jeden však neměl u pasu meč. Nepotřebovali je. Náhle vypadala místnost menší, jaksi přeplněná.
Elain instinktivně uchopila saidar a natáhla se k propojení. Merilille hladce vklouzla do kruhu a kupodivu i Renaile. Rychlý pohled na hledačku větru stačil, aby přestala být překvapená. Renaile svírala dýku, zastrčenou za šerpou, tak pevně, až Elain přes propojení cítila, jak ji bolí ruka. Byla v Caemlynu dost dlouho, aby věděla, co jsou asha’mani zač.
Muži pochopitelně věděli, že někdo uchopil saidar, i když neviděli záři, která trojici žen obklopila. Holohlavec ztuhl, štíhlý mladík zaťal pěsti. Tvářili se rozzlobeně. Určitě popadli saidín. Elain už litovala, že se poddala svému instinktu, jenže nehodlala pravý zdroj propustit, ne teď. Z Taima vyzařovalo nebezpečí způsobem, jakým z ohně vyzařovalo teplo. Zhluboka natáhla přes propojení až k bodu, kdy pocit života byl ostrý, varovně bodavý. Přesto to bylo... nádherné. Když v sobě měla tolik jediné síly, mohla by zbořit celý palác, ale napadlo ji, zda by to stačilo na Taima a druhé dva muže. Tuze si přála, aby měla jeden ze tří angrialů, které našly v Ebú Daru a nyní byly bezpečně zamčené se zbytkem věcí ze skladiště, dokud nebude mít čas je znovu prostudovat.
Taim opovržlivě potřásl hlavou a po rtech mu přelétl docela slabý úsměv. „Použijte oči.“ Mluvil tiše, ale tvrdě a pohrdavě. „Jsou tu dvě Aes Sedai. Snad se nebojíte dvou Aes Sedai? Kromě toho určitě nechcete vyděsit budoucí královnu Andoru.“ Jeho společníci se viditelně uvolnili a pak se pokusili o stejně bezmyšlenkovitě dominantní postoj, jaký zaujal Taim.
Reene nevěděla nic o saidaru či saidínu. Jakmile vstoupili, zamračeně se k nim otočila. Asha’man neasha’man, očekávala, že se lidé budou chovat, jak se sluší a patří. Něco si pro sebe zamumlala. Ale ne dost tiše. Slova „vlezlý krysy“ byla slyšet zřetelně.
První komorná zrudla, když si uvědomila, že ji slyšeli všichni v místnosti, a Elain tak měla možnost vidět Reene Harforovou v rozpacích. Což znamenalo, že se narovnala a s půvabem a důstojností, jaké by jí mohl závidět každý vládce, pronesla: „Odpusť, urozená paní Elain, ale řekli mi, že skladiště zamořily krysy. V této roční době je velmi neobvyklé, aby jich bylo tolik. Omluvíš-li mě, musím poslat pro krysaře a otrávené návnady.“
„Zůstaň,“ řekla jí Elain chladně. Klidně. „S žouželí to můžeš vyřídit, až přijde čas.“ Dvě Aes Sedai. Neuvědomil si, že Renaile umí usměrňovat, a zdůraznil dvě. Znamenaly by tři ženy nějakou výhodu? Nebo by jich bylo potřeba víc? Asha’mani očividně znali nějaké výhody většího počtu žen, pokud jich bylo v kruhu méně než třináct. Tak oni si k ní klidně vrazí bez dovolení, co? „Můžeš těmto dobrým mužům ukázat cestu ven, až s nimi skončím.“ Taimovi společníci se zamračili, že je nazývá „dobrými muži", ale on sám jen předvedl další z těch svých skoroúsměvů. Byl dost bystrý, aby poznal, že žouželí měla na mysli jej. Světlo! Rand ho možná kdysi potřeboval, ale proč si ho drží teď a dává mu takovou moc? No, tady jeho moc nic neznamená.
Beze spěchu opět usedla do křesla a chvíli si urovnávala suknice. Muži museli předstoupit před ni jako prosebníci nebo mluvit za ní, protože ona se odmítala otočit. Napadlo ji, že kontrolu nad malým kruhem předá jiné. Asha’mani se určitě soustředili na ni. Renaile však byla stále popelavá a svářel se v ní hněv a strach. Jakmile by ovládání kruhu přešlo na ni, mohla by udeřit. Merilille se bála, jen stěží se ovládala, a k tomu byl přimíšen velmi silný pocit... nedůtklivosti, odpovídající vykuleným očím a pootevřeným ústům. Jen Světlo vědělo, co by s kruhem mohla provést ona.