Změkčila tón. „Žádám tě, Rande. My tě žádáme. Prosím, dovol nám se s tebou spojit.“
„Min,“ zamumlal téměř vyčítavě. V očích upřených na Min měl zoufalství. „Tys to věděla, že? Věděla jsi, že jestli je uvidím...“ Potřásl hlavou a nemohl či nechtěl pokračovat.
„O tom poutu jsem to nevěděla, dokud mi to před hodinou neřekly,“ přiznala a podívala se na něj nejněžněji, co u ní kdy Elain viděla. „Ale věděla jsem, doufala, co se stane, jestli je znovu uvidíš. Některé věci se musí stát, Rande. Musí.“
Rand zíral do svého vína snad celé hodiny, než ho vrátil na podnos. „Dobrá,“ pravil tiše. „Nemůžu říct, že jsem to nechtěl, protože to není pravda. Světlo mě za to spal! Ale zvažte následky. Pomyslete na cenu, jakou za to zaplatíte.“
Elain na cenu myslet nepotřebovala. Od začátku to věděla, probírala to s Aviendhou, aby se ujistila, že ona také chápe. Vysvětlila to Min. Vezmi si, co chceš, a zaplať za to, znělo staré rčení. Žádná z nich nemyslela na cenu. Znaly ji a byly ochotné platit. Neměly však času nazbyt. I teď by ji nepřekvapilo, kdyby se rozhodl, že je cena příliš vysoká. Jako by toto rozhodnutí bylo na něm!
Otevřela se saidaru a propojila se s Aviendhou. Usmály se na sebe. Vždycky bylo příjemné dělit se se sestrou o emoce a intimní pocity, uvědomovat si jedna druhou. Bylo to velmi podobné tomu, co budou brzy sdílet s Randem. Tohle si pečlivě promyslela a prostudovala to ze všech úhlů. Všechno, co dokázala zjistit o aielských adopčních tkanivech, jí velice pomohlo. Právě tento obřad jí vnukl celý nápad.
Velice pečlivě setkala ducha, pramen ze sta vláken a každé vlákno přesně položené, a položila je na Aviendhu sedící na podlaze. Pak udělala totéž s Min na kraji stolu. Jistým způsobem to vlastně nebyla dvě oddělená tkaniva. Zářila stejnou dokonalostí, vypadala jako jedno, i když je viděla obě. Nebyla to tkaniva použitá u obřadu adopce, ale použila stejný princip. Ona zahrnovala. To, co se stalo jednomu člověku zachycenému v tomto tkanivu, stalo se všem. Jakmile byla tkaniva na místě, předala vedení kruhu dvou Aviendze. Tkaniva již vytvořila tak, aby zůstala, a Aviendha okamžitě setkala stejné kolem Elain a znovu kolem Min a spojila je, až se nedalo rozeznat od Elainina, než jí zase vrátila vedení. Teď to bylo snadné, po pilném cvičení. Čtyři tkaniva, nebo teď spíš tři, a přesto vypadala jako jedno.
Všechno bylo připraveno. Aviendha byla jako skála sebedůvěry, silná, jak to Elain cítila od Birgitte. Min seděla, svírala kraj stolu a kotníky měla zaháknuté o sebe. Vlákna sice neviděla, avšak povzbudivě se usmívala. Pokazila to jen tím, že se olízla. Elain zhluboka dýchala. Pro ni byly všechny tři propojené vlákny ducha tak jemnými, že vedle nich i nejjemnější krajka vypadala jako hadr na podlahu. Teď jen aby to fungovalo, jak zamýšlela.
Od každé protáhla proužek tkaniva k Randovi a obtočila je kolem sebe, až je změnila ve strážcovské pouto. To položila na Randa tak jemně, jako by zakrývala nemluvně. Pavučina ducha se usadila na něm i do něj. Ani nemrkl, ale bylo to hotovo. Pustila saidar. Hotovo.
Hleděl na ně, bez výrazu, a pomalu si položil prsty na spánky.
„Ach, Rande, ta bolest,“ vydechla Min ublíženě. „Doteď jsem to nevěděla. Ani mě to nenapadlo. Jak to vydržíš? Máš v sobě tolik bolesti, kterou si ani neuvědomuješ, jako bys s ní žil tak dlouho, že už je tvou součástí. Ty volavky na dlaních, pořád cítíš, jak se vypalují. A ty malůvky na rukou bolí! A bok. Ach, Světlo, tvůj bok! Proč nebrečíš, Rande? Proč nebrečíš?“
„On je Car’a’carn,“ ozvala se Aviendha se smíchem, „silný jako samotná Trojí země!“ Mluvila hrdě – ach, tak hrdě – ale i když se smála, po sluncem osmahlých tvářích se jí řinuly slzy. „Zlaté žíly. Ach, zlaté žíly. Ty mě miluješ, Rande.“
Elain na něj jen zírala a cítila ho ve své hlavě. Na bolest z ran již zapomněl. Napětí, nedůvěra, údiv. Ale jeho city byly příliš tvrdé, jako kus zatvrdlé smůly, skoro jako kámen. Ale mezi nimi, jako krajka, pulsovaly zlaté žíly a zazářily, kdykoliv se podíval na Min či Aviendhu. A na ni. Miloval ji. Miloval je všechny tři. A jí z toho bylo do smíchu. Jiné ženy by mohly najít pochyby, ale ona vždycky věděla, že ji miluje doopravdy.
„Světlo dej, vy víte, co jste udělaly,“ pravil tiše. „Světlo dej, vy nejste...“ Ten kus smůly trochu ztvrdl. Byl si jistý, že jim ublíží, ale už se vzpamatovával. „Já... už musím jít. Aspoň teď budu vědět, že jste v pořádku. Nebudu si kvůli vám muset dělat starosti.“ Náhle se usmál a byl by vypadal skoro jako chlapec, kdyby mu ten úsměv dostoupil až k očím. „Nyneiva bude hysterická, určitě si myslí, že jsem vyklouzl pryč a nestavil se za ní. Ne že by si trochu starostí nezasloužila.“
„Je tu ještě jedna věc, Rande,“ pravila Elain a musela polknout. Světlo, myslela si, že tohle bude snadné.
„Zřejmě si s Aviendhou ještě musíme trochu popovídat,“ vyhrkla Min a seskočila ze stolu. „Někde, kde budem samy. Omluvíte nás?"
Aviendha se půvabně zvedla a uhladila si sukně. „Ano. Musíme se s Min Farshaw o sobě navzájem ještě hodně dozvědět.“ Pochybovačně se na Min zadívala a upravila si loktuši, ale pak odešly ruku v ruce.
Rand je ostražitě pozoroval, jako by věděl, že jejich odchod byl naplánovaný. Jako vlk zahnaný do kouta. Ale ty zlaté žíly jí zářily v hlavě.
„Je tady něco, co od tebe dostaly a já ne,“ začala Elain a začala kašlat, rudá jako rak. Krev a popel! Jak to dělají ostatní ženy? Pečlivě zvážila uzlíček pocitů ve své hlavě, které byly jeho, a uzlíček Birgitte. V tom druhém se stále nic nezměnilo. Představila si, jak ho balí do šátku a zavazuje na uzel, a Birgitte byla pryč. Zůstal jenom Rand. A ty zářící zlaté žíly. Žaludek měla stažený do maličkého uzlíčku. Ztěžka polkla a nadechla se. „Budeš mi muset pomoct s knoflíky,“ vyhrkla nejistě. „Sama si ty šaty nesundám.“
Gardistky se zavrtěly, když Min s Aielankou vyšly na chodbu, a prudce se narovnaly, když Min zavřela dveře a jim došlo, že už nikdo jiný nevyjde.
„Nemůže mít tak špatný vkus,“ řekla ta s ospalýma očima a zaťala ruce do obušku. Min usoudila, že to nikdo neměl slyšet.
„Je příliš odvážná a příliš nevinná,“ zavrčela hubená mužatka. „Hlavní kapitán nás před tím varoval.“ Položila ruku v rukavici na kliku se lví hlavou.
„Jestli tam teď půjdete, mohla by stáhnout z kůže i vás,“ poznamenala Min rozmarně. „Už jste ji někdy viděly, když má záchvat vzteku? Rozbrečela by i medvěda!“
Aviendha sundala ruku z Min a kousek poodstoupila. „Pochybujete, že má sestra zvládne jediného muže? Je Aes Sedai a má srdce lvice. A vy jste přísahaly, že jí budete sloužit! Půjdete tam, kam ona povede, a nebudete jí strkat nos do rukávu.“
Gardistky si vyměnily dlouhý pohled. Těžší žena pokrčila rameny. Šlachovitá se jen zašklebila, ale sundala ruku z kliky. „Já přísahala, že tu holku udržím naživu,“ pronesla tvrdým tónem, „a to taky hodlám udělat. Teď si vy, děcka, běžte hrát s panenkama a mě nechte dělat mou práci.“
Min napadlo, že vytáhne nůž a předvede jí jeden z těch triků, kterým ji naučil Tom Merrilin, kdy otáčela nožem mezi prsty. Jenom aby jim předvedla, kdo je tu dítě. Hubená žena nebyla mladá, ale ještě neměla šediny a vypadala docela silná. A rychlá. Min by ráda věřila, že hromotlucká žena na sobě má něco tuku, ale neměla, byla samý sval. Neviděla kolem nich žádné aury ani obrazy, ale ani jedna se očividně nebála udělat to, co považovala za nutné. Aspoň nechaly Elain a Randa o samotě. Ten nůž by byl možná zbytečný.