„Moje první sestra je dospělá žena, Birgitte Trahelion,“ odsekla Aviendha bojechtivě. Přes ten tón měla svěšená ramena a druhé ženě se nepodívala do očí. „Musíš s námi přestat jednat jako s dětmi!“
„Až se zatraceně začne chovat jako dospělá, tak s ní tak budu zatraceně jednat, ale nemá právo dělat tohle, ne v mý prokletý hlavě, to teda ne! Ne v mý –!“ Najednou jí začaly oči vylézat z důlků. Otevřela pusu a byla by upadla, kdyby ji Min a Aviendha nepopadly za ruce.
Zavřela oči a zakňučela: „Dva měsíce!“ Setřásla je, narovnala se a upřela na Aviendhu modré oči jasné jako voda a tvrdé jako led. „Odstiň ji pro mě a já ti nechám tvůj díl.“ Aviendžin mrzutý, rozčilený pohled po ní jenom sklouzl.
„Ty jsi Birgitte Stříbrný luk!“ vydechla Min. Byla si tím jistá, ještě než ji Aviendha oslovila jménem. Nebylo divu, že se Aielanka chovala, jako by se bála, že ty hrozby splní hned a tady. Birgitte Stříbrný luk! „Viděla jsem tě ve Falme!“
Birgitte sebou trhla, jako by ji štípla, a honem se rozhlédla kolem. Když viděla, že jsou samy, uvolnila se. Trochu. Prohlédla si Min od hlavy k patě. „Ať už vidíš cokoliv, Birgitte Stříbrný luk je po smrti,“ prohlásila bez obalu. „Jsem teď Birgitte Trahelion a to je všechno.“ Trpce zkřivila rty. „Prokletá urozená paní Birgitte Trahelion, když zatraceně dovolíš. Líbala bych ovci o Dni matek, kdybych s tím mohla něco udělat. A kdopak jsi ty, když jsi doma? To vždycky ukazuješ nohy jako nějaká zatracená péřová tanečnice?“
„Jsem Min Farshaw,“ odvětila Min stroze. Tohle že je Birgitte Stříbrný luk, hrdinka stovek pověstí? Ta žena mluvila jako dlaždič! A co znamenalo to, že Stříbrný luk je po smrti? Vždyť tu stojí přímo před ní! Kromě toho ty spousty aur se míhaly příliš rychle, aby je jasně rozeznala, ale byla si jistá, že ukazují na víc dobrodružství, než by jedna žena mohla za život zažít. Zvláštní, některé byly spojené s jakýmsi šeredou, který byl starší než ona, a další s šeredou mnohem mladším než ona, nicméně Min nějak věděla, že to je ten stejný muž. Pověst nepověst, ta nadřazenost ji neuvěřitelně štvala. „Elain, Aviendha a já jsme se právě spojily se strážcem,“ vyhrkla bez přemýšlení. „A jestli to Elain trochu oslavuje, no, měla by sis rozmyslet, než tam vletíš, nebo budeš ty sedat opatrně.“
To stačilo, aby si Randa znovu uvědomila. Ten žár tu stále byl, skoro se nezměnil, ale díky Světlu už nebyl... Krev se jí nahrnula do tváří. Častokrát jí lehával v náručí, chytal dech v zamotaných prostěradlech, ale tohle opravdu vypadalo jako špehování!
„S ním?“ zeptala se Birgitte potichu. „Mateřský mlíko v hrnku! Mohla se zamilovat do chmatáka nebo zloděje koní, ale ona si musí vybrat zrovna jeho, nána jedna pitomá. Z toho, co jsem viděla v tom místě, o kterým jste se zmínily, je ten chlápek příliš hezkej, aby byl pro nějakou ženu dobrej. V každým případě toho musí nechat.“
„Nemáš právo!“ trvala na svém Aviendha mrzutě a Birgitte se zatvářila trpělivě. Sice jen tak tak, ale přece jen trpělivě.
„Může bejt slušná jako talmourská panna, pokud nedojde na to, položit hlavu na katovskej špalek, ale podle mě sebere kuráž, aby si ho pěkně vyzkoušela, a i když udělá to, co udělala předtím, za chvíli na to zapomene a já ji budu mít zase v hlavě. A já tím už znova zatraceně projít nechci!“ Narovnala se, očividně připravená jít se Elain postavit.
„Ber to jako dobrý vtip,“ zaprosila Aviendha. Zaprosila! „Prostě ti provedla dobrý vtip, to je vše.“ Z toho, jak Birgitte ohrnula pysk, bylo jasné, co si o tom myslí.
„Elain mi prozradila jeden trik,“ vyhrkla Min a popadla Birgitte za rukáv. „U mě nefungoval, ale možná...“ Naneštěstí, jakmile to vysvětlila...
„Pořád je tam,“ procedila Birgitte po chvíli mezi zuby. „Uhni mi z cesty, Min Farshaw,“ pronesla a uvolnila si ruku, „nebo –“
„Oosquai!“ vykřikla Aviendha zoufale a doopravdy lomila rukama! „Vím, kde je oosquai! Když se opiješ...! Prosím, Birgitte! Já... se sama zavážu, že tě budu poslouchat, jako učednice paní, ale prosím, neruš ji! Nezahanbi ji!“
„Oosquai?“ zahloubala se Birgitte a pohladila si bradu. „To je něco jako pálenka? Hmm. Myslím, že holka se červená! Většinou se opravdu chová slušně, víte. Vtip, povídáš?“ Náhle se zazubila a rozhodila ruce. „Tak mě doveď k tomu tvýmu oosquai, Aviendho. Nevím, jak vy dvě, ale já se hodlám opít, až... no... svlíknu šaty a budu tancovat po stole! A hotovo.“
Min to naprosto nechápala, ani proč Aviendha na Birgitte upřela oči a pak se začala smát, prý že je to „skvělý vtip", ale byla si jistá, že ví, proč se Elain červená, tedy pokud se opravdu červenala. Ta tvrdá koule pocitů v její hlavě se opět změnila v lesní požár.
„Tak půjdem už najít to oosquai?“ zeptala se. „Chci být co nejdřív pod vobraz!“
Když se Elain příštího rána vzbudila, v ložnici bylo zima a na Caemlyn se snášel sníh. Rand byl pryč. Měla ho jenom v hlavě. To postačí. Usmála se. Prozatím to postačí. Líně se protáhla a vzpomínala na svou včerejší noční nevázanost – vlastně celodenní! Nemohla uvěřit, že to udělala! – a usoudila, že by se měla červenat jako rak! Ale chtěla být s Randem nevázaná a nemyslela si, že se bude ještě někdy červenat, ne kvůli něčemu spojenému s ním.
Nejlepší bylo, že jí nechal dárek. Když se probudila, ležela na polštáři vedle ní zlatá lilie ještě s kapkami rosy. Kde květ sehnal uprostřed zimy, to si ani neuměla představit. Ale setkala kolem něj udržování a položila si ho na noční stolek, kde jej uvidí, vždycky když se ráno probudí. Tkanivo ji naučila Moghedien, ale udrží lilii čerstvou navěky, kapky rosy se nikdy neodpaří, a bude jí stále připomínat muže, jemuž dala své srdce.
Ráno jí pokazila zpráva, že Alivia v noci zmizela, což byla vážná věc, která rodinku nesmírně rozrušila. Teprve když se objevila Zaida, protože se Nyneiva neukázala na lekci pro Atha’an Miere, Elain zjistila, že Nyneiva s Lanem také zmizeli z paláce a nikdo nevěděl kdy ani jak. Teprve mnohem později zjistila, že ve sbírce angrialů a ter’angrialů, již vynesly z Ebú Daru, scházejí tři nejsilnější angrialy a kromě toho několik dalších věcí. O některých si byla jistá, že byly určeny pro ženu, jež čeká, že na ni každou chvíli zaútočí jediná síla. Kvůli čemuž vypadala spěšně naškrábaná poznámka, kterou Nyneiva schovala mezi zbytkem, ještě podivněji.
13
Úžasná novina
V komnatě ve Slunečním paláci bylo zima, i když v obou krbech hořel oheň, bylo tu položeno několik vrstev koberců a šikmá skleněná střecha dovnitř vpouštěla jasné ranní slunce, pokud ho nezachytil sníh nachytaný na okrajích, nicméně místnost se hodila pro audience. Cadsuane usoudila, že by neměla zabrat trůnní sál. Urozený pán Dobraine zatím neprozradil, že drží Caraline z Damodredů a Darlina Sisneru – jiný způsob, jak jim zabránit v jejich pletichách než držet je pevně ve spárech, neviděla – ale mohl by začít dělat potíže, kdyby podle něj zašla příliš daleko. Na její vkus si byl s tím klukem příliš blízký, než aby ho nutila, a věrný svému slovu. Cadsuane se mohla podívat na svůj život a vzpomínat na neúspěchy, některé trpké, a chyby, jež stály životy, ale tady si nemohla chyby ani neúspěch dovolit. Rozhodně ne neúspěch. Světlo, nejradši by někoho kousla!