Demandred sebou proti své vůli trhl. To byla pravá síla. Vůbec nic necítil. Moridinovi přejela přes modré oči černá vločka, potom další, celý proud. Ten muž musel od posledního setkání používat pravou sílu hodně, když získal tolik saa tak rychle. On sám se pravé síly nedotkl, pokud to nebylo nevyhnutelné. Naprosto nevyhnutelné. Pochopitelně teď měl tuto výsadu pouze Moridin od svého... pomazání. Ten člověk musel být opravdu blázen, když ji používal tak volně. Byla to droga návykovější než saidín, nebezpečnější než jed.
Moridin došel k Osan’garovi a položil mu ruku na rameno. Jeho úsměv vypadal hrozivěji než saa. Menší muž polkl a roztřeseně se usmál. „Je dobře, že tě nikdy nenapadlo, jak odstranit stín Velikého pána,“ podotkl Moridin tiše. Jak dlouho poslouchal? Osan’gar se usmíval stále příšerněji. „Al’Thor není tak moudrý jako ty. Pověz jim to, Cyndane.“
Malá žena se narovnala. Obličejem a tělem byla šťavnatou švestkou vhodnou k utržení, ale velké modré oči měla jako ledovec. Nebo možná broskvičkou. Broskve občas bývaly jedovaté. „Asi si vzpomínáte na Choedan Kal.“ Sebevětší úsilí nemohlo změnit ten smyslný hlas, ale podařilo se jí do něj dostat kus jízlivosti. „Luis Therin měl dva přístupové klíče, jeden pro každý z nich. A zná ženu dost silnou, aby mohla použít ženskou část. Hodlá pro svůj pokus použít Choedan Kal.“
Skoro všichni začali mluvit naráz.
„Myslela jsem, že klíče byly zničeny!“ vyhrkla Aran’gar a vyskočila. Oči měla vytřeštěné strachem. „Mohl by rozbít svět při pokusu použít Choedan Kal!“
„Kdybys někdy přečetla něco kromě historických knížek, věděla bys, že je skoro nemožné je zničit!“ zaprskal na ni Osan’gar. Ale tahal se za kabát, jako by mu byl příliš těsný, a oči mu málem vypadly z důlků. „Jak může tahle holka vědět, že je má? Jak?“
Graendal vypadla sklenka z prstů, jakmile Cyndane domluvila, a odrazila se od koberce. Šaty jí zrudly jako čerstvá krev a pusu měla zkřivenou, jako by jí bylo na zvracení. „A tys prostě doufal, že na něj narazíš!“ vřeštěla na Demandreda. „Doufals, že ti ho někdo najde! Hlupáku! Hlupáku!“
Demandred si pomyslel, že Graendal poněkud přehání, dokonce i na sebe. Byl by se vsadil, že to pro ni nebylo žádným překvapením. On sám mlčel.
Moridin si položil ruku na srdce, vypadal úplně jako milenec, a konečky prstů zvedl Cyndaninu hlavu. Jí v očích plápolala zášť, ale tvář měla jako panenka. Jeho pozornosti rozhodně přijímala jako poddajná panenka. „Cyndane zná mnoho věcí,“ podotkl Moridin mírně, „a řekne mi všechno, co ví. Všechno.“ Žena nezměnila výraz, ale viditelně se třásla.
Byla pro Demandreda záhadou. Zprvu si myslel, že je to znovuzrozená Lanfear. Těla pro převtělení se údajně vybírala podle toho, co bylo k maní, jenže Osan’gar a Aran’gar byli důkazem krutého smyslu Velikého pána pro humor. Byl si tím jistý, dokud mu Mesaana neprozradila, že ta dívka je slabší než Lanfear. Mesaana a ostatní si mysleli, že je z tohoto věku. Ale o al’Thorovi mluvila jako o Luisi Therinovi, stejně jako Lanfear, a o Choedan Kal mluvila jako někdo, kdo osobně zná hrůzu, již během války jediné síly vypustily. Jen odřivous byl obávanější, ale jen o fous. Nebo jí to Moridin z nějakých vlastních důvodů pověděl? Pokud měl nějaké skutečné důvody. Každou chvíli to, co dělal, vypadalo jako čiré šílenství.
„Takže je ho nakonec zřejmě nutné zabít,“ prohlásil Demandred. Skrýt uspokojení bylo těžké. Rand al’Thor nebo Luis Therin Telamon, bude odpočívat klidněji, až bude ten chlápek mrtvý. „Než zničí svět a nás s ním. Proto je skutečně nezbytné ho najít.“
„Zabít?“ Moridin mluvil, jako by něco zvažoval. „Jestliže na to dojde, tak ano,“ řekl nakonec. „Ale najít ho není problém. Když se dotkne Choedan Kal, dozvíte se, kde je. A půjdete tam a chytíte ho. Nebo ho zabijete, pokud to bude nutné. Nae’blis domluvil.“
„Jak Nae’blis přikazuje,“ vyhrkla Cyndane dychtivě a uklonila se. Ostatní ji napodobili, i když Aran’gar mluvila mrzutě, Osan’gar zoufale a Graendal kupodivu zamyšleně.
Ohnout krk Demandreda bolelo, stejně jako to říci. Takže oni chytí al’Thora – zatímco on se bude pokoušet použít Choedan Kal, pro všechno na světě, on a nějaká ženská, pijící dost z jediné síly, aby roztavila kontinenty! – ale nic nenaznačovalo, že Moridin bude mezi nimi. Nebo jeho dva mazlíčci, Moghedien a Cyndane. Ten muž byl prozatím Nae’blisem, ale možná by se to dalo zařídit, aby příště, až zemře, nedostal další tělo. Možná že by se to dalo zařídit brzy.
14
Co se skrývá pod závojem
Loď Kidronské vítězství se převalovala v šedozelených vlnách, až se zlacené lampy v kajutě na zádi v kardanových závěsech houpaly, ale Tuon seděla klidně, když jí po hlavě přejížděla břitva v Seluciině jisté ruce. Vysokými okny na zádi viděla další velkolodě, jimž od přídě odletovala pěna. Byly jich stovky, řada za řadou, sahající až k obzoru. Čtyřikrát tolik jich zůstalo v Tanchiku. Rhyagelle, Ti, kdo se vracejí domů. Corenne, návrat, začalo.
Kidron sledoval osamělý albatros, znamení vítězství, i když pták měl dlouhá křídla černá a ne bílá. Přesto musel znamenat totéž. Znamení se neměnila podle místa. Sýček volající za úsvitu znamenal smrt a déšť bez mraků nečekaného návštěvníka, ať to bylo v Imfaralu či v Noren M’Shar.
Ranní obřad s břitvou oblékačky ji uklidňoval a to dnes opravdu potřebovala. Včera večer vydala rozkaz v hněvu. Žádné rozkazy by neměly být vydávány v hněvu. Skoro se cítila jako sei’mosiev, jako by ztratila čest. Byla vyvedená z rovnováhy, a to pro návrat nevěstilo nic dobrého, stejně jako ztráta sei’taer, albatros nealbatros.
Selucia nahřátým, vlhkým ručníkem setřela zbytek pěny a pak použila suchý a nakonec štětcem holou lebku zlehka napudrovala. Když oblékačka odstoupila, Tuon vstala a její složitě vyšívaný župan z modrého hedvábí sklouzl na zlatomodrý koberec. Na chladném vzduchu jí okamžitě naskočila husí kůže. Čtyři z jejích deseti komorných se ladně zvedly z kleku u stěny, sličné v průsvitných bílých šatech. Všechny byly zakoupeny pro svůj vzhled stejně jako pro své schopnosti, a byly velmi schopné. Během dlouhé plavby ze Seanchanu si přivykly na pohyby lodi a nyní běžely pro šaty, které již byly rozložené na vyřezávaných truhlách, a donesly je Selucii. Selucia nikdy nedovolila da’covale, aby ji skutečně oblékaly, ani punčochy či střevíce.
Když Tuon přetáhla přes hlavu plisované šaty barvy zašlé slonoviny, ta si nemohla odpustit, aby je dvě neporovnala ve vysokém zrcadle na stěně. Zlatovlasá Selucia byla vznosná, se smetanovou pletí a chladnýma modrýma očima. Kdokoliv by ji mohl považovat za urozenou a vysokého postavení, místo za só’džin, kdyby neměla vyholenou levou polovinu halvy. Tento postřeh by ji byl šokoval, kdyby ho Tuon vyslovila nahlas. Pouhá představa, že by se mohla vyvyšovat nad své současné postavní, ji děsila. Tuon věděla, že ona sama nikdy nebude mít tak velitelské vystupování. Hnědé oči měla příliš velké a vlahé. Když zapomněla na přísnou masku, její srdčitý obličej mohl patřit rozjívenému děcku. Sahala Selucii stěží k očím, a to oblékačka nebyla zvlášť vysoká. Tuon mohla jezdit s nejlepšími, byla vynikající zápasnice se zbraní i bez nich, ale vždycky si musela namáhat mozek, pokud chtěla na někoho udělat dojem. Cvičila se v tom stejně jako ve všem ostatním. Alespoň jí široký opasek spletený ze zlata zdůraznil pas, který by v šatech jinak byl příliš nevýrazný. Muži se dívali, když kolem Selucia procházela, a Tuon zaslechla nějaké řeči o jejím plném poprsí. Možná to nemělo nic společného s velitelským vystupováním, ale bylo by hezké mít trochu větší prsa.