„Světlo na mne sviť,“ zamumlala Selucia pobaveně, když da’covale odběhly a zase si klekly u stěny. „To děláš každé ráno od chvíle, kdy ti oholili hlavu. To si i po třech letech myslíš, že bych ti tam nechala byť kousek strniště?“
Tuon si uvědomila, že si přejela rukou přes hlavu. Lítostivě si přiznala, že hledala strniště. „Kdyby ano,“ řekla s hranou vážností, „ztloukla bych tě. Odplata za to, kolikrát jsi mě zpráskala proutkem.“
Selucia jí dala kolem krkru šňůru rubínů a zasmála se. „Jestli se mi takhle odplatíš, už nikdy se nebudu moct posadit.“
Tuon se usmála. Její matka ji dala Selucii jako dar do kolébky, aby byla její chůvou a, což bylo důležitější, jejím stínem, osobní stráží, o které nikdo nevěděl. Prvních pětadvacet roků života se Selucia cvičila pro tyto úkoly, pro ten druhý potají. O Tuoniných šestnáctých jmeninách, když jí poprvé oholili hlavu, věnovala Selucii tradiční dary svého rodu, malé panství za péči, kterou jí prokázala, prominutí výprasků, které jí uštědřila, měšec se sty zlatými trůny za všechny případy, kdy musela svou svěřenkyni potrestat. Urození se shromáždili, aby se podívali, jak poprvé obdarovává jako dospělá, a všechny ty měšce peněz na ně udělaly dojem – bylo to víc, než mnozí z nich vlastnili. Jako malá byla... neposedná... nemluvě o umíněnosti. A poslední tradiční dar: nabídla Selucii, aby vybrala, kam chce přidělit příště. Tuon si nebyla jistá, jestli užasla víc sama či dav přihlížejících, když se ta důstojná žena obrátila zády k moci a autoritě a místo toho požádala o možnost stát se Tuoninou oblékačkou, její hlavní komornou. A samozřejmě stále jejím stínem, i když to se na veřejnost nedostalo. Ji samotnou to tuze potěšilo.
„Snad v malých dávkách po šestnáct let,“ navrhla. Zahlédla se v zrcadle a usmála se na dost dlouho, aby bylo jasné, že v jejích slovech není osten, a pak se zatvářila přísně. Rozhodně cítila větší náklonnost k ženě, která ji vychovala, než k matce, již před dospělostí vídala jen dvakrát za rok, či k bratrům a sestrám, s nimiž se již od prvních krůčků učila bojovat o matčinu náklonnost. Dva sourozenci v těch bojích zahynuli, zatím, a tři se ji pokusili zabít. Z jedné sestry a bratra se stali da’covale a jejich jména byla vymazána z rodinných záznamů, jako kdyby bylo odhaleno, že mohou usměrňovat. Její místo nebylo ani teď bezpečné. Stačil jediný špatný krok a mohla by zemřít, nebo hůř, mohli by ji zbavit hodnosti a prodat na veřejné dražbě. Požehnání Světla, když se usmála, stále vypadala na šestnáct! Nejvýš!
Selucia se se smíchem otočila a z lakovaného stojánku na toaletním stolku vzala těsnou čapku ze zlaté krajky. Řídká krajka odhalí větší část vyholené hlavy a označí ji Krkavcem a růžemi. Možná nebyla sei’mosiev, ale kvůli corenne se musela zase ovládnout. Mohla požádat Anath, svou Soe’feia, aby jí určila pokání, ale od Neferiiny nečekané smrti uběhly už skoro dva roky a jí se náhradnice stále nějak nelíbila. Něco jí říkalo, že tohle musí zvládnout sama. Možná uviděla nějaké znamení, které vědomě nepoznala. Na lodi nejspíš nebyli mravenci, ale mohlo tu být několik druhů horšího hmyzu.
„Ne, Selucio,“ řekla tiše. „Závoj.“
Selucia nesouhlasně stiskla rty, ale beze slova čapku vrátila na stojánek. V soukromí, jako teď, měla svolení hovořit volně, ale věděla, co lze vyslovit a co ne. Tuon ji musela nechat potrestat pouze dvakrát, a pro pravdu Světla, litovala toho stejně tolik jako Selucia. Oblékačka vytáhla dlouhý tenký závoj, přehodila ho Tuon přes hlavu a zajistila jej úzkým zlatým pletencem s rubíny. Byl ještě průhlednější než šaty da’covale a vůbec jí nezakrýval tvář. Ale zakrýval to, co bylo nejdůležitější.
Selucia položila Tuon na ramena dlouhou, zlatem vyšívanou modrou pláštěnku, couvla a hluboko se uklonila, až se zlatým copem dotkla koberce. Klečící da’covale položily obličeje na podlahu. Soukromí skončí. Tuon odešla z kajuty sama.
V druhé kajutě stálo šest jejích sul’dam, tři na každé straně, a jejich svěřenkyně klečely před nimi na leštěné palubě. Sul’dam se narovnaly, když ji uviděly, pyšné jako ty stříbrné blesky na rudých štítcích, co měly na sukních. Šedě oděné damane klečely vzpřímeně, plné vlastní pýchy. Až na chudinku Lidyu, jež se krčila a snažila se vtisknout uslzenou tvář do podlahy. Ianelle, držící vodítko rudovlasé damane, se na ni mračila.
Tuon si zhluboka povzdechla. Lidya byla zodpovědná za její včerejší hněv. Vlastně ne, ona ho sice vyvolala, ale za své pocity Tuon zodpovídala sama. Přikázala damane, aby jí přečetla budoucnost, a nemohla nařídit, aby ji zpráskali, poněvadž se jí nelíbilo, co slyšela.
Sklonila se, vzala Lidyinu bradu do dlaně, dlouhé, rudě nalakované nehty jí položila na pihovatou tvář a donutila ji sednout si na paty. Což vyvolalo trhnutí a další slzy, které Tuon pečlivě setřela prsty, když damane vytáhla na kolena. „Lidya je dobrá damane, Ianelle,“ řekla. „Natři jí podlitiny tinkturou ze sorry a dávej jí lví srdce na bolest, dokud podlitiny nezmizí. A než zmizí, dostane ke každému jídlu sladký krém.“
„Jak vznešená paní přikazuje,“ odpověděla Ianelle formálně, ale zlehka se usmála. Všechny sul’dam měly Lidyu rády a jí se nelíbilo trestání damane. „Jestli ztloustne, vezmu si ji zaběhat, vznešená paní."
Lidya otočila hlavu, aby mohla Tuon políbit do dlaně, a zamumlala: „Lidyina paní je laskavá. Lidya neztloustne."
Tuon prošla mezi oběma řadami a s každou sul’dam pronesla pár slov a poplácala každou damane. Těch šest bylo jejích nejlepších a dívaly se na ní se stejnou náklonností, jakou cítila ona k nim. Draly se o to, aby je vybrala. Dali a Dani, tlusté žlutovlasé sestry, které ani nepotřebovaly příkazy sul’dam. Carral, se šedými vlasy a očima, ale při předení stále obratná. Sera, s rudými stuhami v kudrnatých černých vlasech, nejsilnější z nich a pyšná jako sul’dam. Maličká Mylen, menší než Tuon. Na Mylen byla Tuon zvlášť pyšná.
Mnozí považovali za divné, když Tuon, při dosažení dospělosti, složila zkoušku na sul’dam, třebaže jí tehdy nemohl nikdo odmítnout. Kromě matky, která k tomu dala svolení tím, že neřekla nic. Stát se sul’dam bylo pochopitelně nemyslitelné, ale ji těšilo cvičit damane stejně jako cvičit koně, a byla stejně dobrá v obojím. Mylen toho byla důkazem. Bledá malá damane byla polomrtvá šokem a strachem, odmítala jíst i pít, když ji Tuon koupila v přístavu Shon Kifar. Všechny der’sul’dam si zoufaly, tvrdily, že dlouho nepřežije, ale teď se Mylen na Tuon usmála a předklonila se, aby jí políbila ruku, ještě než ji její paní stačila pohladit. Kdysi kost a kůže, nyní začínala tloustnout. Místo aby ji Catrona, držící její vodítko, napomenula, jenom se usmála, byť byla obvykle přísná, a zamumlala, že Mylen je dokonalá damane. Byla to pravda a nyní by nikdo neuvěřil, že si kdysi říkala Aes Sedai.