Než Tuon odešla, dala několik rozkazů týkajících se diety a cvičení damane. Sul’dam věděly, co dělat, stejně jako dalších dvanáct v Tuonině družině, jinak by nebyly v jejích službách, ale věřila, že by nikdo neměl mít dovoleno vlastnit damane, pokud se o ně skutečně nezajímal. Znala všechny jejich manýry stejně dobře, jako znala svůj obličej.
Ve vnější kajutě stály podél stěn smrtonoši ve zbroji nalakované na červeno a temně zeleno. Když vstoupila, ztuhli jako sochy. Byli to tvrdí muži. Tihle a pět set dalších jako oni měli na starosti Tuonino bezpečí. Do posledního by padli, aby ji ochránili. Kdyby zemřela, zemřeli by též. Každý se přihlásil dobrovolně, požádal, aby mohl být v její gardě. Když prošedivělý kapitán Musenge uviděl závoj, poslal s ní na palubu jen dva muže. Tam stály vedle dveří dva tucty ogierských zahradníků v červenozelené, již před sebou drželi velké sekery s černými střapci a pozorně sledovali okolí. Oni by nezemřeli s ní, ale také požádali, aby mohli být v její gardě, a ona by bez váhání svěřila každému z nich svůj život.
Žebrované plachty na třech vysokých stěžních Kidronu napínal chladný vítr, jenž plavidlo hnal k pevnině ležící před nimi, kde již bylo možné rozeznat kopce a mysy. Paluba byla plná lidí, všichni urození na tomto plavidle ve svém nejlepším hedvábí, a nevšímali si větru, který jim škubal za pláště, stejně jako si nevšímali bosých lidí z posádky, kteří mezi nimi pobíhali. Několik šlechticů dávalo příliš okatě najevo, jak posádku ignoruje, jako kdyby mohli lodníci řídit loď, když by se každé dva kroky klaněli nebo klekali. Když urození, připravení padnout na zem, spatřili její závoj, provedli jen lehkou úklonu. Yuril, muž s ostrým nosem, jehož všichni považovali za jejího tajemníka, poklekl. Byl jejím tajemníkem, samozřejmě, ale také její rukou velící jejím hledačům. Ta Macurová padla na břicho a políbila palubu, než ji několik Yurilových slov přimělo znovu vstát. Byla celá rudá a honem si uhlazovala plisovanou červenou sukni. Tuon zprvu váhala vzít ji do služby, když ji v Tanchiku potkala, ale ta ženská prosila jako da’covale. Z nějakého důvodu nenáviděla Aes Sedai do morku kostí a i přes odměnu, již dostala za nesmírně cennou informaci, doufala, že jim uškodí ještě víc.
Tuon se urozeným lehce uklonila a se dvěma smrtonoši v závěsu vyšla na zadní palubu. Ve větru měla potíže udržet pláštěnku a závoj se jí jednu chvíli otíral o obličej a vzápětí vlál nad hlavou. Nezáleželo na tom, stačilo, že ho má. Na zádi, nad šesti kormidelníky opírajícími se do kormidelního vesla, vlál její osobní praporec, dva zlatí lvi zapřažení do starobylého válečného vozu. Krkavec a růže byly sbaleny, jakmile první lodník spatřil její závoj a předal zprávu. Kidronu velela obtloustlá, vrásčitá žena s bílými vlasy a neuvěřitelně zelenýma očima, která se uklonila, jakmile se Tuon dotkla paluby, a vzápětí už zase věnovala pozornost lodi.
Anath stála u zábradlí, celá v černém hedvábí, a studený vítr jí zřejmě nevadil, i když neměla plášť ani pláštěnku. Byla štíhlá a byla by vysoká dokonce i na muže. Měla překrásnou, jako uhel černou tvář, ale velké černé oči měla pronikavé jako nebozezy. Byla to Tuonina Soe’feia, pravdomluvčí, již císařovna, kéž žije věčně, jmenovala po smrti Neferi. Což bylo překvapivé, když Neferina levá ruka byla vycvičená a připravená ji nahradit, ale když císařovna promluví ze svého Křišťálového trůnu, její slovo je zákon. Člověk se rozhodně neměl své Soe’feia bát, ale Tuon se jí trošku obávala. Připojila se k ní a zaťala ruce do zábradlí. Musela je uvolnit, než si zlomí nalakovaný nehet. To by znamenalo velikou smůlu.
„Nuže,“ začala Anath a to slovo se Tuon zarazilo do hlavy jako hřebík. Vyšší žena se na ni zamračila a z hlasu jí čišelo opovržení. „Zakryla sis tvář – jistým způsobem – a nyní jsi jen vznešená paní Tuon. Až na to, že každý stejně ví, kdo doopravdy jsi, i když se o tom nezmíní. Jak dlouho hodláš v té frašce pokračovat?“ Ohrnula plné rty a odmítavě mávla štíhlou rukou. „Asi je to kvůli té pitomosti, jak jsi nechala zbít holí damane. Jsi hloupá, když si myslíš, že musíš sklopit oči kvůli takové maličkosti. Co ti řekla, že tě to rozzlobilo? Zřejmě to nikdo neví, jen to, že jsi dostala hrozný záchvat vzteku, o nějž jsem naneštěstí přišla.“
Tuon se přinutila držet ruce na zábradlí klidně. Málem se jí roztřásly. Přinutila se zachovat i vážný výraz. „Budu závoj nosit, dokud mi znamení neřeknou, že přišel čas ho sundat, Anath,“ pravila nuceně chladným hlasem. Jenom štěstí ostatním zabránilo zaslechnout Lidyina záhadná slova. Všichni dobře věděli, že damane dokáže předpovídat budoucnost, a pokud by to zaslechl někdo z urozených, všichni už by si šuškali o jejím osudu.
Anath se hrubě zasmála a začala jí znovu vykládat, jak je hloupá, tentokrát podrobněji. Mnohem podrobněji. A nenamáhala se ztišit hlas. Kapitán Tehan stále hleděla před sebe, ale oči jí málem vypadly z důlků. Tuon pozorně poslouchala, i když jí líce žhnuly stále víc, až se začínala bát, že jí závoj chytí plamenem.
Mnoho urozených nazývalo své hlasy Soe’feia, ale hlasy urozených byly só’džin, takže věděly, že mohou být potrestány za to, co řeknou, i když se jim bude říkat Soe’feia. Mluvčí pravdy nesměl být nijak nucen nebo trestán. Od pravdomluvčího se vyžadovalo hovořit pouhou pravdu, ať už ji člověk chtěl slyšet nebo nikoliv, a zajistit, aby ji slyšel. Ti urození, kteří svoje hlasy nazývali Soe’feia, si mysleli, že Algwyn, poslední muž, který před téměř tisícem let usedl na Křišťálový trůn, byl šílený, protože dovolil své Soe’feia žít a setrvat v úřadě i poté, co ho před celým dvorem udeřila do tváře. Nechápali tradice její rodiny o nic víc než ten vykulený kapitán. Výrazy smrtonošů pod přilbami se nezměnily. Oni to chápali.
„Děkuji, ale já pokání nepotřebuji,“ sdělila Anath zdvořile, když černoška skončila s výtkami.
Kdysi, poté co proklela Neferi, že zemřela na něco tak pitomého jako pád ze schodů, požádala svou novou Soe’feia o tuto službu. Proklínat mrtvé nestačilo, aby z vás udělalo na celé měsíce sei’mosiev. Ta žena přitom byla skoro něžná – jistým způsobem – třebaže Tuon pak probrečela celé dny a nemohla si obléknout ani spodničku. Proto ale nabídku neodmítla. Pokání muselo být přísné, jinak nemohlo nastolit rovnováhu. Ne, nepůjde snazší cestou, protože se rozhodla. A musela si přiznat, že to udělala proto, aby mohla neposlechnout radu Soe’feia. Nechtěla ji vůbec poslouchat. Jak řekla Selucia, Tuon byla odjakživa umíněná. Odmítnout poslouchat pravdomluvčí bylo odporné. Možná to měla nakonec přece jenom přijmout, aby znovu získala rovnováhu. Vedle lodi se vynořily dvě dlouhé šedé plískavice a zapískaly. Tři, a už se znovu nevynořily. Drž se zvoleného kursu.
„Až budeme na břehu,“ pravila, „je třeba pochválit vznešenou paní Suroth.“ Drž se zvoleného kursu. „A je třeba dohlédnout na její ctižádost. Vykonala s Předběžníky víc, než o čem císařovna, kéž žije věčně, snila, ale tak velký úspěch často vyvolává odpovídající ctižádost.“