Anath, rozmrzelá kvůli změně tématu, se narovnala a stiskla rty. Oči se jí zaleskly. „Jsem si jistá, že jedinou ctižádostí Suroth jsou nejlepší zájmy císařství,“ ucedila stroze.
Tuon kývla. Ona si tím nebyla vůbec jistá. Taková jistota by i ji mohla dovést do Věže krkavců. A možná zvlášť ji. „Musím najít způsob, jak se co nejdříve spojit s Drakem Znovuzrozeným. Musí pokleknout před Křišťálovým trůnem před Tarmon Gai’donem, nebo je vše ztraceno.“ Dračí proroctví to říkala jasně.
Anath se bleskurychle změnila nálada. S úsměvem položila Tuon ruku na rameno, téměř majetnicky. Zacházela trochu daleko, ale byla Soe’feia a majetnicky pocit mohla mít pouze Tuon. „Musíš být opatrná,“ předla Anath. „Nesmíš dovolit, aby zjistil, jak jsi nebezpečná, dokud nebude příliš pozdě, aby unikl.“
Měla další rady, ale Tuon ji poslouchala jenom na půl ucha. Poslouchala natolik, aby slyšela, ale nebylo to nic, co už neslyšela aspoň stokrát. Před lodí rozeznala ústí velkého přístavu. Ebú Dar, odkud se corenne rozšíří, jako se šířilo z Tanchika. Ta představa v ní vzbudila radost z dobře vykonané práce. Za závojem byla pouhá vznešená paní Tuon, se stejnou hodností jako mnoho dalších urozených, ale v srdci bude vždy Tuon Athaem Kore Pendrag, Dcera Devíti měsíců, a přišla si vyžádat zpět to, co bylo ukradeno jejímu předkovi.
15
Hledá se zvonař
Pevný povoz Matovi připomínal cikánské vozy, jež viděl, malé domky na kolech, třebaže tento, plný skříněk a stolků zabudovaných do stěn, nebyl vyroben k obývání. Mat nakrčil nos nad podivným, ostrým pachem a nejistě si poposedl na trojnožce, což bylo jediné místo, kde se dalo sedět. Zlomená noha i žebra se mu již téměř zahojily, stejně jako šrámy, jež utrpěl, když na něj spadl celý dům, ale rány ho stále chvílemi pobolívaly. Kromě toho doufal v soucit. Ženy moc rády předváděly soucit, pokud to na ně dobře zahrál. Přinutil se přestat kroutit s pečetním prstenem na prstě. Dáte ženě najevo, že jste nervózní, a ona si to nějak vyloží a soucit vyletí komínem.
„Poslyš, Aludro,“ pronesl se svým nejpodmanivějším úsměvem, „touhle dobou už musíš vědět, že Seanchané se na ohňostroje nedívají. Ty jejich damane dělají něco, čemu říkají nebeský světla, vedle kterejch i tvoje nejlepší rachejtle vypadají jako jiskry letící z komína. Bez urážky.“
„Já ta jejich takzvaná nebeská světla neviděla,“ opáčila zamítavě svým silným tarabonským přízvukem. Nakláněla se nad dřevěným hmoždířem velikosti velkého kotle, a přestože měla po pás dlouhé vlasy stažené širokou modrou mašlí, padaly jí až do tváře. Dlouhá bílá zástěra s tmavými skvrnami nezakrývala, jak skvěle jí padnou tmavozelené šaty, jeho však víc zajímalo, co dělá. No, zajímalo ho to stejně. Drtila hrubý černý prášek dřevěnou paličkou dlouhou jako její ruka. Prášek vypadal jako ten, který viděl v rachejtlích, jež rozřízl, ale nevěděl, co do něj patří. „V každém případě,“ pokračovala, „ti neprozradím cechovní tajemství. To je ti snad jasné, že?“
Mat sebou trhl. Zpracovával ji celé dny, aby se dostal až sem, už od chvíle, kdy při náhodné návštěvě putovního cirkusu Valana Lucy odhalil, že je v Ebú Daru, a po celou dobu se děsil, že se zmíní o cechu ohňostrůjců. „Ale ty už nejsi ohňostrůjce, vzpomínáš? Vykopli... achm... říkala jsi, že jsi cech opustila.“ Nikoliv poprvé ho napadlo zmínit se, že ji zachránil před čtyřmi členy cechu, kteří jí chtěli podříznout krk. Takové věci obvykle stačily, aby vám žena skočila kolem krku a udělala všechno, co jste chtěli. Ale když ji skutečně zachránil, žádné objímání se nekonalo, takže nebylo moc pravděpodobné, že na ně dojde nyní. „A stejně,“ pokračoval povzneseně, „s cechem si starosti dělat nemusíš. Dělalas noční květy kdoví jak dlouho a nikdo ti to nepřišel zarazit. Vsadím se, že už nikdy žádného jiného ohňostrůjce neuvidíš.“
„Co jsi slyšel?“ zeptala se tiše s hlavou stále sklopenou. A skoro přestala kroutit paličkou. „Řekni mi to.“
Matovi se málem zježily vlasy na hlavě. Jak to ženy dělají? Schováte všechny stopy a ony se stejně dostanou k jádru toho, co chcete skrýt. „Co tím myslíš? Slyšela jsi přece to, co já. Hlavně o Seanchanech.“
Otočila se tak rychle, až jí vlasy zavlály, popadla těžkou paličku oběma rukama a zvedla ji nad hlavu. Byla asi o deset let starší než on, měla velké tmavé oči a malé, plné rty, obvykle jakoby připravené k polibku. Párkrát ho napadlo ji políbit. Většina žen byla po několika hubičkách poddajnější. Teď vycenila zuby a vypadala připravená ukousnout mu nos. „Řekni to!“ nařídila.
„Hrál jsem vrchcáby s nějakýma Seanchanama u přístavu,“ přiznával neochotně a pozorně sledoval zdviženou paličku. Muž mohl zablufovat a odejít se zdravou kůží, pokud věci nezačaly být vážné, ale žena vám rozrazí hlavu jenom tak z rozmaru. A bok ho bolel a byl celý ztuhlý, jak moc dlouho seděl. Nebyl si jistý, jak rychle by se dokázal pohnout. „Nechtěl jsem to být já, kdo ti to řekne, ale... Cech už neexistuje, Aludro. Kapitula v Tanchiku je pryč.“ To byla jediná skutečná kapitula cechu. Ta v Cairhienu byla již dlouho opuštěná a ohňostrůjci se jinam vydávali jenom kvůli uspořádání ohňostrojů pro vládce a šlechtice. „Odmítli vpustit seanchanský vojáky na pozemky a bojovali, teda snažili se, když jim vyrazili vrata. Nevím, co se stalo – možná nějakej voják strčil lucernu, kam neměl – ale polovina kapituly vyletěla do vzduchu. Jen jsem to slyšel, nejspíš je to přehnaný. Ale Seanchané si mysleli, že jeden z ohňostrůjců použil jedinou sílu, a...“ Povzdechl si a snažil se mluvit co nejlaskavěji. Krev a popel, tohle jí vykládat nechtěl! Jenže ona se na něj mračila a tu zatracenou palici měla připravenou, aby mu rozrazila hlavu. „Aludro, Seanchané sebrali všechny, kdo v kapitule ještě zůstali naživu, a pár ohňostrůjců, kteří odešli do Amadoru, i každýho, kdo aspoň vzdáleně připomínal ohňostrůjce, a udělali ze všech da’covale. To znamená –“
„Já vím, co to znamená!“ vyjela ostře. Otočila se zpět k hmoždíři a začala točit paličkou tak tvrdě, až se Mat začal bát, že to celé vybuchne, pokud to byl opravdu prášek používaný do rachejtlí. „Hlupáci!“ mumlala rozzlobeně a praštila s paličkou. „Slepí hlupáci! Před mocnými musíš ohnout krk a jít dál, ale oni to neviděli!“ Popotáhla a hřbetem ruky si otřela tváře. „Mýlíš se, můj mladý příteli. Dokud žije jediný ohňostrůjce, cech žije také, a já jsem pořád naživu!“ Ani teď se na něj nepodívala, když si otírala líce. „A co bys udělal, kdybych ti dala rachejtle? Házel je na Seanchany z katapulty?“ Její frknutí jasně ukázalo, co si o tom myslí.
„A co je na tom špatnýho?“ bránil se Mat. Dobrá polní balista dokázala vrhnout desetiliberní kámen na pět set kroků a desetiliberní rachejtle by nadělala mnohem víc škod než kámen. „Navíc mám lepší nápad. Viděl jsem ty trubice, ze kterých jsi na oblohu vyhazovala noční květy. Tři sta kroků a víc, to jsi tvrdila. Stačí ji naklonit na bok a vsadím se, že vyhodí noční květ na tisíc kroků.“
Aludra se zadívala do hmoždíře a cosi zamumlala. Mat měl dojem, že říká: „Moc mluvím,“ a něco o hezkých očích, co mu nedávalo smysl. Honem jí skočil do řeči, než mohla zase začít o tajemstvích cechu. „Ty trubice jsou mnohem menší než katapulta, Aludro. Kdyby se dobře schovaly, Seanchané by ani nezjistili, odkud se to bere. Mohla bys to brát tak, že jim odplácíš za vaši kapitulu.“