Podívala se na něj a docela uctivě. A také překvapeně, ale toho si nevšímal. Oči měla zarudlé a na tvářích vlhké cestičky slz. Možná kdyby jí dal ruku kolem ramen... Ženy obvykle potěšila trocha utěšování, když plakaly.
Ale než se stačil pohnout, švihla paličkou a namířila ji na něj jako meč. Musela být silnější než vypadala, dřevěná palička se ani nezachvěla. Světlo, pomyslel si, nemohla přece vědět, co chci udělat!
„Tohle není špatné na někoho, kdo viděl odpalovací trubky teprve před několika dny,“ přiznala, „ale mě to napadlo dávno před tebou. Měla jsem důvod.“ Hlas jí zhořkl, ale hned to zase napravila a mluvila trochu pobaveně. „Když jsi tak chytrý, dám ti hádanku, ano?“ řekla a zvedla obočí. Ach, něco ji rozhodně pobavilo! „Ty mi řekneš, k čemu by mi mohl být zvonař, a já ti prozradím všechna svá tajemství. I ta, ze kterých se budeš červenat, ano?“
Teď hovořila zaujatě. Ale ohňostroje byly důležitější než hodinka miliskování s ní. Jaká tajemství mohla mít, že by se z nich červenal? Možná by ji mohl překvapit. Ne všechny vzpomínky těch jiných mužů, jež měl nacpané v hlavě, se týkaly bojování. „Zvonař,“ zahloubal se, aniž by tušil jak dál. V žádné z těch starých vzpomínek se neobjevil ani náznak. „No, zřejmě... Zvonař by mohl... Možná...“
„Ne,“ řekla, náhle odměřená. „Odejdeš a vrátíš se za dva za tři dny. Mám nějakou práci a ty mě se všemi těmi svými dotazy a lichotkami rušíš. Ne, žádné námitky! Běž hned.“
Zamračil se, vstal a narazil si na hlavu klobouk se širokou krempou. Lichotkami? Lichotkami! Krev a zatracenej popel! Při příchodu hodil plášť na zem, a teď zachrčel, když se pro něj shýbal. Seděl na té stoličce skoro celý den. Ale možná se s ní někam dostával. Tedy pokud rozluští její hádanku. Poplašné zvonky. Gongy ohlašující hodiny. Nedávalo to smysl.
„Mohlo by mě napadnout, že tak chytrého mladého muže jako ty políbím, kdybys nepatřil jiné,“ zamumlala rozhodně hřejivým tónem. „Máš moc hezký zadek.“
Vymrštil se a zůstával k ní otočený zády. Obličej měl rozpálený z čirého rozhořčení, jenomže ona by určitě řekla, že je to ruměnec. Obvykle se mu dařilo zapomenout na to, co má na sobě, pokud se o tom někdo nezmínil. V krčmách občas došlo k incidentům. Zatímco ležel na zádech s nohou v dlaze a staženými žebry a skoro celým zbytkem těla v obvazech, Tylin mu schovala všechny šaty. Nezjistil zatím kam, ale určitě byly schované, ne spálené. Nakonec ho tu nemohla chtít držet napořád. Z jeho vlastních věcí mu zůstal jen klobouk a černý hedvábný šátek, jejž nosil kolem krku. A pochopitelně stříbrný medailon s liščí hlavou, pověšený na řemínku pod košilí. A jeho nože. Bez nich by se opravdu cítil ztracený. Když se mu konečně podařilo vylézt z té zatracené postele, ta zatracená ženská mu nechala ušít nové šaty, a seděla tam a dívala se, jako ho ty zatracené švadleny přeměřují! Sněhobílé krajky na zápěstích mu téměř zakrývaly ruce, pokud si nedával pozor, a další mu spadala od krku skoro k pasu. Tylin měla na mužích ráda krajky. Plášť měl jasně šarlatový, stejně rudý jako příliš těsné spodky, a po celé té zatracené věci byly vyšité zlaté spirály a bílé růžičky. Nemluvě o bílém oválu na levém rameni se zeleným mečem a kotvou rodu Mitsobar. Kabát měl dost modrý i pro cikána, s červenozlatou výšivkou tairenských bludišť na prsou a na rukávech, to jen aby řeč nestála. Nerad vzpomínal na to, čím musel projít, aby Tylin přesvědčil, že má vynechat perly a safíry a Světlo ví co ještě na něm chtěla mít. A navíc byl krátký. Neslušně krátký! Tylin se jeho hýždě také líbily a zřejmě jí nevadilo, kdo všechno je ještě uvidí!
Upravil si plášť na ramenou – ten aspoň trochu zakrýval – a popadl hůl, vysokou po ramena. Bok a noha ho budou bolet, dokud to nerozchodí. „Tak za dva za tři dny,“ slíbil s důstojností, na jakou se vzmohl.
Aludra se tiše zasmála. Ale ne dost tiše, aby ji neslyšel. Světlo, ta ženská se smíchem zvládla víc než dlaždič s přívalem nadávek! A taky to dělala naschvál.
Mat vykulhal z vozu a práskl za sebou dveřmi. Noční obloha byla stejná jako ranní, šedá a bouřlivá, pokrytá mrzutými mraky. A vál ostrý, nárazový vítr. V Altaře nebyla skutečná zima, ale stačilo to. Místo sněhu tu padal ledový déšť a od moře se hnaly prudké bouře a mezitím bylo dost vlhko, aby zima vypadala větší. Půda pod nohama čvachtala, i když bylo sucho. Mat se zamračil a kulhal od vozu.
Ženské! Aludra ale byla moc hezká. A věděla, jak vyrábět rachejtle. Zvonař? Za dva dny na to možná přijde. Hlavě aby nezačala pronásledovat jeho. Poslední dobou to zřejmě dělala spousta žen. Změnila na něm snad Tylin něco, že ho ženy pronásledovaly tak jako ona? Ne. To bylo směšné. Jeho plášť zachytil vítr, ale Mat byl příliš zamyšlený, aby ho přitáhl. Dvě štíhlé ženy – považoval je za akrobatky – se na něj mazaně usmály, když ho míjely, a on se také usmál a předvedl nejlepší poklonu. Tylin ho nezměnila, pořád byl stejný muž jako vždycky.
Lucův cirkus byl padesátkrát větší než to, o čem mu vyprávěl Tom, možná víc, mišmaš stanů a vozů o velikosti slušně velké vesnice. I přes chladné počasí mnoho účinkujících si procvičovalo svá čísla. Žena v rozevláté bílé haleně a spodkách těsných jako jeho se houpala na prověšeném provaze nataženém mezi dvěma vysokými žerděmi, a pak se vymrštila a nějak se nohama zachytila za provaz, než mohla spadnout na zem. Zkroutila se a zachytila provaz rukama, vytáhla se do sedu a začala totéž od začátku. Opodál jakýsi chlapík běhal na kole vejčitého tvaru, které muselo být dobře pět sáhů dlouhé, na plošině vysoko nad zemí, kde poskakoval po užším konci ve větší výšce než ta hlupačka, která si brzy srazí vaz. Mat se zadíval na polonahého muže koulícího si po pažích a přes ramena tři lesklé koule, aniž by se jich dotkl rukama. To bylo zajímavé. Tohle by mohl zvládnout sám. Ty koule člověka aspoň nezraní. Už toho měl dost, aby mu to stačilo až do smrti.
Co ho ale opravdu zaujalo, byli koně. Dlouhé řady koní, koní, kde dvě desítky mužů, choulících se před zimou, nakládali hnůj na kolečka. Stovky koní. Luca údajně přijal nějakého seanchanského cvičitele zvířat a za odměnu dostal lejstro podepsané samotnou vznešenou paní Suroth, že si smí nechat všechna jeho zvířata. Matův kůň Oko byl v bezpečí, před loterií nařízenou Suroth ho zachránilo to, že byl ustájen v Tarasinském paláci, jenomže dostat ho odtamtud nedokáže. Tylin si ho mohla rovnou uvázat na vodítko a nehodlala ho hned tak pustit.
Otočil se a napadlo ho, že nechá Vanina ukrást nějaké koně z cirkusu, pokud se s Lucou nedomluví. Z toho, co o něm Mat věděl, by to pro toho zvláštního muže bylo jako večerní procházka. Jak byl Vanin tlustý, dokázal ukrást a projet se na každém koni, na jakého se podíval. Naneštěstí Mat pochyboval, že by se sám v sedle udržel déle než míli. Přesto to stálo za úvahu. Začínal být zoufalý.
Cestou sledoval žongléře a akrobaty, jak cvičí, a říkal si, jak se to všechno mohlo stát. Krev a popel! Byl přece ta’veren! Měl kolem sebe utvářet svět! Ale on trčí tady v Ebú Daru, Tylinin mazlíček a hračka – ta ženská ho ani nenechala pořádně se uzdravit, než na něj skočila jako kachna po housence! – a všichni ostatní se tím skvěle bavili. A jak jí ta rodinka pořád podlézala, Nyneiva se určitě na každého vytahuje. Jakmile si Egwain uvědomí, že ty šílené Aes Sedai, které ji jmenovaly amyrlin, to nemyslí vážně, Talmanes a Banda Rudé ruky byli připravení ji odtamtud vytáhnout. Světlo, jak ji znal, Elain už možná nosí Růžovou korunu! Rand a Perrin se nejspíš povalují u ohně v nějakém paláci, vykládají si vtipy a popíjejí víno.