Zaškaredil se a přetřel si čelo, jak mu před očima zavířily barvy. To se mu poslední dobou stávalo pokaždé, když si vzpomněl na ty dva. Nevěděl proč a ani to vědět nechtěl. Chtěl jen, aby to přestalo. Kdyby se jen dostal z Ebú Daru. A samozřejmě s tajemstvím ohňostrojů, ale klidně by se na to vykašlal a jen utekl.
Tom a Beslan byli stále tam, kde je nechal, popíjeli s Lucou před Lucovým bohatě zdobeným vozem, ale on se k nim hned nepřipojil. Luca z nějakého důvodu Mata Cauthona od pohledu nesnášel. Mat mu oplácel stejným, ale měl k tomu důvod. Luca měl samolibý, nafoukaný obličej a na každou ženu v dohledu se uculoval. A zřejmě si myslel, že se každé ženě na světě líbí. Světlo, vždyť byl dokonce ženatý!
Luca, rozvalený ve zlaceném křesle, které musel ukrást z paláce, se smál a rozmáchle, velkopansky kýval na Toma a Beslana, sedící na lavicích vedle něj. Jasně rudý kabát a plášť měl pokrytý zlatými hvězdami a kometami. I cikán by se červenal! A při pohledu na jeho vůz by zaplakal! Byl mnohem větší než Aludřin a vypadal jako nalakovaný! Kolem dokola se objevoval měsíc v jednotlivých fázích, vyvedený ve stříbře, a zbylý červenomodrý povrch byl pokrytý zlatými hvězdami a kometami všech možných velikostí. Vedle toho vypadal Beslan skoro obyčejně ve svém kabátci a plášti s poletujícími ptáky. Tom, otírající si víno z dlouhých bílých knírů, působil v prostém bronzovém suknu a tmavém plášti rozhodně ošuntěle.
Jedna osoba, která tu měla být, tu nebyla, ale stačilo se rozhlédnout a u vozu vedle zahlédl hlouček žen. Byly všech věků, mladé i staré, ale všechny se hihňaly tomu, co bylo uprostřed hloučku. Mat si povzdechl a zamířil tam.
„Ach, prostě se nemůžu rozhodnout,“ ozval se ze středu pisklavý chlapecký hlas. „Když se podívám na tebe, Merici, máš ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděl. Ale když se podívám na tebe, Neilyn, tak je máš ty. Tvoje rty jsou jako zralé třešně, Gillin, a tvoje bych chtěl líbat, Adrio. A tvůj krk, Jameine, půvabný jako labutí šíje...“
Mat spolkl kletbu a zrychlil krok. S tlumenými omluvami se protlačil mezi ženy. Uprostřed stál Olver, malý bledý chlapec, předvádějící se a zubící se na jednu ženu po druhé. Už ty jeho vyceněné zuby stačily, aby mu některá z nich vlepila pár pohlavků.
„Prosím, odpusťte mu,“ zamumlal Mat a uchopil kluka za ruku. „Tak pojď, Olvere, musíme se vrátit do města. A přestaň tu mávat pláštěm. On neví, co říká, vážně. Nevím, kde takový věci sebral.“
Naštěstí se ženy jen zasmály a prohrábly Olverovi vlasy, když ho Mat odváděl. Některé podotkly, že je to vážně sladký chlapec, ze všech věcí na světě! Jedna sáhla Matovi pod plášť a štípla ho do zadku. Ženské!
Když se dostali ven, Mat se na kluka, spokojeně ťapkajícího vedle něj, zamračil. Od chvíle, kdy ho Mat potkal, Olver vyrostl, ale stále byl na svůj věk dost malý. A s těmi širokými ústy a ušima jako platchty nebude nikdy hezký. „Mluvit takhle se ženami by tě mohlo dostat do pěknejch trablů,“ sdělil mu Mat. „Ženy jsou rády, když je muž zticha a chová se slušně. A rezervovaně. Rezervovaně a možná trochu nesměle. Cvič to a povedeš si dobře.“
Olver na něj užasle civěl s otevřenou pusou a Mat si povzdechl. Na kluka dohlížel tucet strýčků a každý kromě Mata měl na něho špatný vliv.
Tom a Beslan Olverovi vrátili úsměv. Chlapec se Matovi vytrhl a se smíchem se k nim rozběhl. Tom ho učil žonglovat a hrát na harfu a flétnu a Beslan ho učil šermovat. Ostatní „strýčkové“ ho učili jiným věcem, pozoruhodně různorodým. Mat ho hodlal začít učit boji s holí a zacházení s dvouříčským lukem, jakmile se mu spraví záda. A nechtěl ani vědět, čemu ho učí Chel Vanin či Banda Rudé ruky.
Když se Mat přiblížil, Luca vstal a jeho přihlouplý úsměv se změnil v kyselý škleb. Prohlédl si Mata od hlavy k patě, rozmáchle si přehodil plášť přes ramena a ohlásil dunivým hlasem: „Jsem zaneprázdněný muž. Mám moc práce: Je možné, že brzy budu mít tu čest přijmout vznešenou paní Suroth k soukromému představení.“ Bez dalšího slova odkráčel, drže si zdobený plášť jen jednou rukou, takže za ním vlál jako praporec.
Mat ten svůj chytil oběma rukama. Plášť měl zahřívat. Viděl Suroth v paláci, ačkoliv ne příliš zblízka. Nicméně po větší blízkosti rozhodně netoužil. Neuměl si představit, že by věnovala třeba jen chvíli Velkolepému putovnímu divadlu a úžasné výstavě divů a zázraků Valana Lucy, jak hlásal nápis na plátně napnutém mezi dvěma vysokými žerděmi u vchodu do cirkusu písmeny půl sáhu vysokými. Pokud ano, tak nejspíš jen proto, aby sežrala lvy. Nebo je vyděsila k smrti.
„Už souhlasil, Tome?“ zeptal se tiše a zamračil se za Lucou.
„Můžeme jet s ním, až opustí Ebú Dar,“ odpověděl vrásčitý stařec. „Za jistou cenu.“ Zafrkal a foukl si do knírů a podrážděně si prohrábl bílé vlasy. „Za to, co chce, bychom měli jíst a spát jako králové, ale jak ho znám, tak o tom dost pochybuju. Nepovažuje nás za zločince, protože pořád chodíme volně, ale ví, že před něčím utíkáme, jinak bychom cestovali jinak. Naneštěstí hodlá odjet nejdřív na jaře.“
Mat zvážil několik nadávek. Až na jaře. Světlo ví, co mu Tylin do jara ještě udělá, donutí ho udělat. Možná nápad, že by Vanin mohl ukrást nějaké koně, nebyl zas tak špatný. „Jestli chce tolik, kolik říkáš, tak si musím naplnit měšec. Jedna věc se Seanchanům musí nechat, nevadí jim prohrávat.“ Snažil se dávat si pozor na své štěstí a nemusel čelit žádným hrozbám kvůli podvádění, alespoň ne od chvíle, kdy byl schopen opustit palác po vlastních. Zprvu věřil, že to působí jeho štěstí, nebo možná to, že byl ta’veren, začínalo být konečně k něčemu dobré.
Beslan si ho vážně prohlédl. Byl to snědý štíhlý muž, jen o něco mladší než Mat, a když se s ním Mat poznal, byl bezstarostně odvážný, vždy připravený vypravit se do krčem, zvlášť pokud to končilo ženami nebo rvačkou. Po příchodu Seanchanů ale zvážněl. Pro něj byli Seanchané vážnou věcí. „Matka nebude mít radost, jestli zjistí, že pomáhám jejímu mazlíčkovi opustit Ebú Dar, Mate. Ožení mě s nějakou, co bude šilhat a mít knír jako tarabonský pěšák.“
I po tak dlouhé době sebou Mat trhl. Nikdy si nezvykl na to, že si Tylinin syn myslí, že to, co jeho matka s Matem provádí, je v pořádku. No, Beslan si myslel, že začíná být trochu majetnická – ale jen trochu! – avšak to byl jediný důvod, proč byl ochoten pomoci. Tvrdil, že Mat je právě to, co jeho matka potřebuje, aby přestala myslet na dohody, jež musela uzavřít se Seanchany! Občas si Mat přál být zase zpět ve Dvouříčí, kde člověk aspoň věděl, jak ostatní lidé uvažují. Občas si to přál.
„Můžem se už vrátit do paláce?“ vyhrkl Olver, spíš jako požadavek než otázku. „Mám hodinu čtení s urozenou paní Riselle. Nechává mi položit si jí hlavu na prsa, když mi předčítá.“
„Pozoruhodný úspěch, Olvere,“ poznamenal Tom a pohladil si kníry, jak zakrýval úsměv. Naklonil se blíž k druhým dvěma mužům a ztišil hlas, aby ho chlapec neslyšel. „Ta ženská mě nutí hrát jí na harfu, než mně dovolí položit si hlavu na ten pozoruhodný polštář.“