„Riselle nutí každého, aby ji nejdřív pobavil,“ zasmál se Beslan vědoucně a Tom se na něj užasle zadíval.
Mat zaúpěl. Tentokrát to nebylo kvůli noze ani kvůli tomu, že každý muž v Ebú Daru si zřejmě vybíral ňadra, kam položí hlavu, kromě Mata Cauthona. V hlavě mu zase začaly rachotit ty zatracené kostky. Blížilo se něco zlého. Něco velice zlého.
16
Nečekané setkání
Do města to bylo přes dvě míle mezi nízkými kopci, kde si Mat mohl protáhnout bolavou nohu, takže ho nejdříve přestala bolet a pak zase začala, když dorazili na poslední pahorek a před sebou spatřili Ebú Dar za jeho extravagantně silnými, bíle omítnutými hradbami, jež nedokázal prorazit žádný obléhací stroj. Město uvnitř hradeb bylo také bílé, jen tu a tam na špičatých kupolích byly úzké barevné pruhy. Bíle omítnuté budovy, bílé věže a věžičky a bílé paláce se leskly dokonce i o šedivém zimním dni. Některé věže končily zubatě, někde byla mezera, kde byla zničena nějaká budova, ale popravdě seanchanský útok napáchal jen malé škody. Byli příliš rychlí, příliš silní a město ovládli dřív, než se obránci vzmohli na víc než občasný odpor.
Kupodivu obchod, jaký tu byl v tuto roční dobu, pád města téměř neovlivnil. Seanchané ho podporovali, třebaže od kupců a lodních kapitánů a posádek vyžadovali přísahu, že budou poslouchat Předběžníky, očekávat návrat a sloužit Těm, kdo přišli domů. V praxi to znamenalo, že život pokračoval více méně jako předtím, takže jen málokdo něco namítal. Velký přístav byl plný lodí pokaždé, když se na něj Mat podíval. Dnes odpoledne to vypadalo, že by po nich mohl přejít suchou nohou z Ebú Daru do Rahadu, drsné čtvrti, o níž doufal, že ji už nikdy nenavštíví. Od chvíle, kdy mohl opět chodit, často přicházel do přístavu a díval se. Ne na plavidla s žebrovanými plachtami ani lodi Mořského národa, jež Seanchané vystrojovali a osazovali vlastními posádkami, ale na plavidla plující pod praporcem se zlatými včelami Illianu, s mečem a rukou Arad Domanu nebo s tairenským půlměsícem. Už to nedělal. Dnes se na přístav skoro nepodíval. Kostky mu v hlavě rachotily jako hromobití. Ať už se mělo stát cokoliv, silně pochyboval, že se mu to bude líbit. Tak to bývalo, když ho kostky varovaly.
Na cestě z velké klenuté brány sice panoval čilý ruch, avšak pěší lidé se zřejmě dokázali protáhnout dovnitř, a zástup vozů a volských povozů se táhl až na hřeben a jen čekal na to, až bude mít volnou cestu. Všichni jezdci byli Seanchané, ať už měli pleť černou jako Mořský národ nebo bledou jako Cairhieňané, a nejvíce se odlišovali tím, že seděli na koních. Někteří muži měli pytlovité kalhoty a divné těsné kabátce s vysokým límcem, který jim těsně obepínal krk až k bradě, a vepředu měli řady lesklých, kovových knoflíků, nebo rozevláté, složitě vyšívané kabátce, skoro tak dlouhé jako ženské šaty. Byli to urození, stejně jako ženy v jezdeckých šatech prapodivného střihu, hustě plisovanými, s rozdělenými suknicemi střiženými tak, aby odhalovaly barevné kotníkové boty, se širokými rukávy visícími až ke třmenům. Pár dalších mělo krajkové závoje, zakrývající vše kromě očí, aby neurození neviděli jejich obličej. Zdaleka nejvíc jezdců však mělo jasně malovanou zbroj z překrývajících se plátů. Mezi vojáky byly i ženy, ale v malovaných přilbicích připomínajících hlavy obludného hmyzu se nedalo poznat, kdo je kdo. Alespoň nikdo neměl rudočernou gardy smrtonošů. V jejich přítomnosti byli nesví dokonce i ostatní Seanchané, a to stačilo, aby je Mat obcházel co nejširším obloukem.
V každém případě žádný ze Seanchanů třem mužům a chlapci, pomalu kráčejícím k městu mezi čekajícími povozy, nevěnoval pozornost. No, muži šli pomalu. Olver poskakoval. Tempo udával Mat s bolavou nohou, ale snažil se, aby ostatní neviděli, jak moc se opírá o svou hůl. Kostky obvykle ohlašovaly události, jež se mu podařilo přežít jen o vlásek, bitvy, budovy padající mu na hlavu. Tylin. Děsil se toho, co se stane, až se zastaví tentokrát.
Na téměř všech vozech a kárách opouštějících město se vezli Seanchané nebo šli vedle, měli prostší oděv než ti na koních, vlastně vypadali docela obyčejně, avšak lidé čekající na silnici patřili k Ebúdarcům či lidem z okolí. Muži měli dlouhé vesty a ženy sukně na jedné straně přišité tak, aby byla vidět noha v punčoše nebo barevná spodnička, a vozy i káry jim tahali voli. Byli tu i cizinci, kupci s povozy taženými koňmi. V zimě se na jihu obchodovalo mnohem víc než na dalekém severu, kde museli překonávat zasněžené cesty, a někteří sem přicházeli z daleka. Mohutná Domanka s tmavým znamínkem krásy na měděné líci jela na prvním ze čtyř vozů, držela si kolem sebe květovaný plášť a mračila se na muže o pět vozů před ní, umaštěného chlapíka vedle vozky, skrývajícího pod tarabonským závojem poměrně hustý knír. Nepochybně to byl konkurent. Hubená Kandořanka s velkou perlou v levém uchu a stříbrnými řetězy přes prsa seděla klidně v sedle, ruku v rukavičce položenou na sedlové hrušce, a možná ani netušila, že jakmile vstoupí do města, její bělouš a spřežení z povozu připadnou do loterie. Od místních se vybíral jeden kůň z pěti, a aby to nenarušovalo obchod, tak jeden z deseti od cizinců. Za koně se platilo, pravda, a jindy by to byla slušná cena, ale zdaleka nedosahovala tržní cenu odpovídající dnešní poptávce. Mat si vždy všímal koní, i když jen mimochodem. Tlustý Cairhieňan v kabátě stejně ošumělém, jako byly šaty jeho vozků, rozzlobeně vykřikoval kvůli zdržení a nechával svou skvělou klisnu neklidně tancovat. Ta klisna byla vážně nádherná. Nejspíš připadne nějakému důstojníkovi. Co se stane, až se ty kostky zastaví?
Ve velké bráně byly stráže, ale ty nejspíš poznali jen Seanchané. Sul’dam v modrých šatech s blesky na štítcích přecházely sem a tam se šedě oděnými damane na stříbrných a’damech. Jediný pár by stačil utišit jakékoliv nepokoje menší než útok vojska, možná dokonce i ten, ale to nebyl důvod, proč tady byly. V prvních dnech po pádu Ebú Daru, když ještě Mat musel zůstat v posteli, prolezly město, jak hledaly ženy, kterým říkaly marath’damane, a teď se ujišťovaly, že žádná nevstoupí. Každá sul’dam měla na rameni stočené vodítko navíc, čistě pro případ. Další dvojice hlídkovaly v přístavu a vlezly na každou loď a člun.
Vedle brány do města byly na hrotech na plošině pět sáhů nad zemí naražené nadehtované, ale stále rozpoznatelné hlavy desítky lidí, kteří se střetli se seanchanskou spravedlností. Nad nimi visel symbol této spravedlnosti, popravčí sekera s toporem ovinutým složitě vázanou bílou šňůrou. Cedulka pod každou hlavou označovala zločin, za nějž se sem dotyčný dostal, vraždu, znásilnění, loupež s použitím násilí, útok na urozeného. Za menší přestupky bylo bičování nebo se z člověka stal da’covale. Seanchané v tom byli spravedliví. Nebyl tady vystaven nikdo z urozených – pokud by si někdo z nich vysloužil popravu, byl by poslán zpět do Seanchanu nebo uškrcen bílou šňůrou – ale tři hlavy patřily Seanchanům a váha jejich spravedlnosti dopadala stejně na vysoko i nízko postavené. Pod hlavou ženy, která bývala paní lodí Atha’an Miere, a muže, který býval jejím mistrem šermířem, byly cedulky označené VZPOURA.
Mat branou procházel dost často, aby si hlav už nevšímal. Olver poskakoval vedle něho a prozpěvoval si nějakou rychlou písničku. Beslan a Tom dali při chůzi hlavy dohromady a Mat jednou zaslechl, jak Tom říká: „nebezpečný podnik", ale nestaral se, o čem mluví. Potom se dostali do dlouhého šerého tunelu, kudy vedla cesta skrz hradbu, a rachot vozů jakékoliv poslouchání znemožnil, i kdyby to Mat chtěl udělat. Tom s Beslanem se drželi po straně, z dosahu vozů, a tiše rozmlouvali. Olver vyrazil dopředu, ale když se Mat opět vynořil do denního světla, vrazil Tomovi do zad, než si uvědomil, že všichni stojí hned u východu z tunelu. Už chtěl něco jízlivě poznamenat, když si všiml, nač zírají. Lidé vycházející z tunelu za ním ho odstrčili, ale on také jen zíral.