Ulice Ebú Daru byly vždycky plné lidí, ale ne takhle, jako by se protrhla přehrada a vyslala do města záplavu lidí. Ti ucpávali ulici před ním, obklopovali dobytek, jaký ještě nikdy neviděl, skvrnité bílé krávy s dlouhými, nahoru otočenými rohy, světle hnědé kozy pokryté jemnou srstí visící až na zem a ovce se čtyřmi rohy. Všechny ulice, kam až dohlédl, byly ucpané stejně. Pokud se nějaký povoz pohyboval, tak jen šnečím tempem, a křik a nadávky vozků se téměř ztrácely v hukotu hlasů a řevu zvířat. Neslyšel, co říkají, ale rozeznal přízvuk. Pomalý, protáhlý seanchanský přízvuk. Někteří do sebe šťouchali a ukazovali si na něj v těch jasných šatech. Na všechno civěli s otevřenou pusou, jako by dosud nikdy neviděli hospodu či nožířství, ale Mat si přesto zabručel pod fousy a stáhl si klobouk hlouběji do čela.
„Návrat,“ zamumlal Tom, a kdyby Mat nestál hned vedle něj, nebyl by ho slyšel. „Zatímco my jsme se poflakovali u Lucy, dorazilo corenne.“
Mat tenhle návrat, kdy přicházeli stále další a další Seanchané, považoval za invazi, vpád vojska. Jeden vozka zařval a zamával dlouhým bičem na kluky, kteří vylezli na bočnici vozu a šťouchali do něčeho, co vypadalo jako réva v dřevěných nádobách se zeminou. Na dalším povoze byl dlouhý tiskařský lis a na dalším, jemuž se právě podařilo vyjet z tunelu, něco, co vypadalo jako pivovarnické kádě a táhla z něj slabá vůně chmele. Na několika byly klece s podivně zbarvenými slepicemi, kachnami a husami, ale drůbež nebyla na prodej, nýbrž na chov. Bylo to skutečně vojsko, jenomže ne toho druhu, jaký si představoval. A s tímto vojskem bude mnohem těžší bojovat než s vojáky.
„Bodni mě do očí, budeme se přes to muset dostat!“ remcal znechuceně Beslan a zvedl se na špičky, jak se ze všech sil snažil dohlédnout dál. „Jak je to daleko, než najdeme nějakou volnou ulici?“
Mat si uvědomil, že vlastně nevidí to, co má přímo před očima, přístav plný lodí. Plný lodí. Bylo tu dvakrát či třikrát víc plavidel, než když za rozbřesku odcházeli do Lucova tábora, a pár dalších ještě manévrovalo pod napnutými plachtami. Což znamenalo, že další ještě možná čekaly na vjezd do přístavu. Světlo! Kolik jich za dopoledne vyvrhlo svůj náklad? Kolik jich ještě zůstalo nevyloženo? Světlo, kolik lidí uveze takové množství lodí? A proč připluli všichni sem místo do Tanchika? Zachvěl se. Tohle možná ještě nebyli všichni.
„Měl by ses pokusit najít cestu přes zadní uličky,“ pravil a zesílil hlas, aby ho bylo přes ten hluk slyšet. „Jinak se k paláci do večera nedostaneš.“
Beslan se na něj zamračil. „Ty se s námi nevrátíš? Mate, jestli se znovu pokusíš koupit si cestu na lodi... Víš, že tentokrát na tebe nebude hodná.“
Mat mračení královnina syna do puntíku opětoval. „Jenom se chci trochu projít,“ zalhal. Jakmile se vrátí do paláce, Tylin ho zase začne hýčkat a rozmazlovat. Nebylo by to tak strašné – vážně ne – až na to, že ona se nestarala, kdo uvidí, jak ho hladí po tvářích a šeptá mu do ucha lichotky, dokonce ani její syn jí nevadil. Kromě toho, co když se ty kostky zastaví ve chvíli, kdy se dostane k ní? Slovo „majetnická“ Tylin poslední dobou zdaleka nevystihovalo. Krev a popel, ta ženská by se ještě mohla rozhodnout, že se za něj vdá! On se nechtěl ženit, ještě ne, ale věděl, koho si vezme, a Tylin Quintara Mitsobar to nebude. Jenomže co kdyby se rozhodla jinak?
Náhle si vzpomněl, jak Tom mumlal cosi o „nebezpečném podniku". Znal Toma a znal Beslana. Olver na Seanchany civěl stejně jako oni na všechno okolo. Pokusil se odběhnout, aby měl lepší výhled, ale Mat ho ještě včas popadl za rameno a postrčil ho, vzpírajícího se, Tomovi do rukou. „Odveď kluka zpátky do paláce, a až s ním Riselle skončí, dej mu pár lekcí. A zapomeňte na ten váš šílenej nápad, ať je jakejkoliv. Jinak by mohly vaše hlavy skončit na těch kůlech před bránou a Tylinina taky.“ I jeho. Na to nesměl zapomínat!
Oba muži na něj bezvýrazně hleděli, což bohatě stačilo potvrdit jeho podezření.
„Možná že bych se měl trochu projít s tebou,“ poznamenal Tom nakonec. „Mohli bychom si promluvit. Máš pozoruhodný štěstí, Mate, a máš jistej cit pro, řekněme, dobrodružství.“ Beslan kývl. Olver se Tomovi kroutil v rukou a snažil se naráz vidět všechny ty podivné lidi. Vůbec mu nezáleželo na tom, o čem starší muži hovoří.
Mat kysele zabručel. Proč po něm lidi vždycky chtějí, aby byl hrdina? Dřív nebo později ho to zabije. „Já o ničem mluvit nepotřebuju. Jsou tady, Beslane. Jestli jim nedokážeš zabránit sem vlízt, což je jistý jako ráno, tak je nedokážeš vyhnat. Rand to s nima vyřídí, jestli se dá věřit klepům.“ Před očima mu opět zavířily barvy a na okamžik skoro utlumily zvuk kostek. „Složil jsi tu zatracenou přísahu, že budeš čekat na návrat. My všichni jsme to udělali.“ Odmítnout znamenalo, že člověka strčili do řetězů a poslali pracovat do přístavu nebo čistit kanály v Rahadu. Takže to podle něj vlastně žádná přísaha nebyla. „Počkejte na Randa.“ Barvy se znovu objevily a zase zmizely. Krev a popel! Musí přestat myslet na... Na jisté lidi. Barvy. „Ještě by to mohlo vyjít, když tomu dáte čas.“
„Ty to nechápeš, Mate,“ vyhrkl Beslan ohnivě. „Matka stále sedí na trůně a Suroth řekla, že povládne celé Altaře, ne jenom tomu, co držíme kolem Ebú Daru, a možná i většímu území, ale musela si lehnout na břicho a přísahat věrnost nějaké ženské z druhé strany Arythského oceánu. Suroth řekla, že bych se měl oženit s někým z jejich urozených a oholit si půlku hlavy, a matka ji poslouchá. Suroth může předstírat, že si jsou rovny, avšak matka musí poslouchat, když Suroth mluví. A ať už Suroth říká cokoliv, Ebú Dar nám už nepatří a to ostatní nám ani patřit nebude. Možná je nedokážeme vytlačit silou zbraní, ale mohli bychom jim kraj hodně zošklivit. Bělokabátníci to zažili. Zeptej se jich, co myslí výrazem ‚altarské poledne‘.“
Mat se ani ptát nemusel. Kousl se do jazyka, aby nepověděl, že v Ebú Daru je mnohem víc seanchanských vojáků než bělokabátníků v celé Altaře během bělokabátnické války. Ulice plná Seanchanů nebyla vhodným místem, aby si tu pouštěl pusu na špacír, i když to většinou byli sedláci a řemeslníci. „Já vidím, že ty se nemůžeš dočkat, až tvoje hlava skončí na kůlu,“ podotkl tiše, ale tak, aby ho bylo stále slyšet přes vzrušené hlasy, bučení dobytka a kejhání husí. „Víš o jejich naslouchačích. Ten chlapík támhle, co vypadá jako štolba, by mohl být jedním z nich, nebo támhle ta hubená ženská s rancem na zádech.“
Beslan se na ty dva zamračil tak, že kdyby to opravdu byli naslouchači, mohli by ho ohlásit už jenom za ten výraz. „Až dorazí do Andoru, budeš možná zpívat jinou písničku,“ zavrčel a začal se tlačit davem, nehledě napravo nalevo. Mata by nepřekvapilo, kdyby vypukla nějaká pranice. Tušil, že právě tohle mladý muž hledá.
Tom se obrátil, že za ním půjde s Olverem, ale Mat ho chytil za rukáv. „Uklidni ho, jestli to půjde, Tome. A uklidni i sebe, když už budeš v tom. Myslel bych si, že touhle dobou už máš dost toho, jak se marně honíš.“