„Já jsem klidný a jeho se uklidnit pokusím,“ utrousil Tom suše. „Ale nemůže jen tak sedět na zadku, je to jeho země.“ Pousmál se. „Říkáš, že nebudeš nic riskovat, ale stejně to uděláš. A potom bude všechno, oč bychom se s Beslanem mohli pokusit, vypadat jako procházka růžovou zahradou. Když jsi u toho, je slepý dokonce i holič. Tak pojď, chlapče,“ dodal a hodil si Olvera na ramena. „Riselle by ti možná nedovolila položit si jí hlavu na prsa, když přijdeš pozdě na hodinu.“
Mat se za ním mračil. Tom postupoval mnohem rychleji i s Olverem na ramenou než Beslan. Co tím Tom myslel? On přece nikdy neriskoval, pokud nemusel. Nikdy. Nedbale se podíval na hubenou ženu a chlapíka se zahnojenými botami. Světlo, mohli to být naslouchači. Kdokoliv to mohl být. Stačilo to, aby ho zasvědilo mezi lopatkami, jako by ho někdo pozoroval.
Dostal se hodně daleko ulicemi, které byly ve skutečnosti stále přeplněnější, jak se blížil k přístavu, tlačili se tu lidé, zvířata i vozy. Stánky na mostech přes kanály měly zavřené okenice, pouliční prodavači zvedli své plachty a žongléři a akrobati, kteří obvykle bavili chodce na každém rohu, by stejně neměli kde předvádět, i kdyby neodešli také. Bylo tu příliš mnoho Seanchanu, ať jich bylo kolik chtělo, asi tak každý pátý byl voják, což se dalo snadno poznat podle jejich tvrdých pohledů a držení ramen, tolik odlišných od sedláků a řemeslníků, i když neměli zbroj. Občas ulicí v bublině volného prostoru, dokonce větší než u vojáků, procházela skupinka sul’dam a damane. Ale prostor jim nezískával strach, aspoň ne u Seanchanů. Ti se uctivě klaněli ženám s blesky na červených štítcích na modrých šatech a pochvalně se usmívali, když je dvojice míjely. Beslan se úplně zbláznil. Seanchany nezažene nic kromě vojska s asha’many, jako bylo to, o němž se povídalo, že s nimi před týdnem na východě bojovalo. Nebo vojsko vyzbrojené tajemstvím ohňostrůjců. Co, ve Světle, mohla Aludra chtít se zvonařem?
Dal si práci, aby se k přístavu ani nepřiblížil. Už se poučil. Nejvíc ze všeho si chtěl zahrát v kostky, a aby se hra protáhla hodně do noci. Pokud možno natolik, aby Tylin už spala, až se vrátí do paláce. Jeho kostky mu sebrala s tvrzením, že nemá ráda, když hraje, třebaže to udělala poté, kdy ji umluvil, aby hráli na fanty, zatímco byl ještě upoután na lůžko. Naštěstí se kostky daly vždycky někde najít, a s jeho štěstím bylo stejně lepší používat kostky cizí. Naneštěstí, jakmile zjistil, že nehodlá splatit fant a nechat ho jít – ta ženština předstírala, že neví, o čem to mluví! – použil je, aby jí vrátil něco z její vlastní medicíny. Vážná chyba, třebaže v té chvíli to byla ohromná legrace. Když jí došly fanty, byla ještě horší než předtím.
Krčmy a šenky, kam vstoupil, byly stejně nacpané jako ulice, nebylo tu pomalu místo na zvednutí hrnku, natož na hraní. Bylo zde plno Seanchanů, smáli se a zpívali, a zachmuření Ebúdarci je mrzutě pozorovali. Přesto se poptal u hostinských a výčepních, ale všichni do jednoho jen vrtěli hlavou. Vlastně ani nic jiného nečekal. Přesto začínal mít stejně ponurou náladu jako cizí kupci, které viděl, jak koukají do svého vína a uvažují, jak dostat své zboží z města bez koní. Měl dost zlata, aby zaplatil, co si Luca řekne, i víc, ale všechno bylo v truhlici v Tarasinském paláci, a on se nehodlal pokoušet vzít si ho dost, aby mu vystačilo, ne poté, co ho palácoví sloužící odnesli z přístavu jako uloveného jelena. A on jen mluvil s lodními kapitány. Kdyby Tylin zjistila, a to by ona zjistila, že se pokouší dostat z paláce s větším množstvím zlata, než potřeboval na večer u kostek.... Ach ne! Potřeboval pokoj, komůrku někde v podkroví, stačila by mu docela malá, cokoliv, kde by mohl zlato schovávat po částech, nebo by musel mít štěstí v kostkách. Ale štěstí nebo ne, nakonec si uvědomil, že dnes nenajde ani jedno. A ty zatracené kostky se mu stále otáčely v hlavě.
Nikde nezůstal dlouho, a nebylo to jenom proto, že nenašel hazard ani pokoj. Někteří Seanchané si mysleli, že tam je pro zábavu, a snažili se mu platit za zpívání! Skoro je nechal, jednou nebo dvakrát, ale jakmile by ho slyšeli, chtěli by své peníze zpátky. Někteří Ebúdarci s dlouhými zakřivenými noži za pasem a vztekem, který si nemohli vybít na Seanchanech, uvažovali, že si ho vylijí na kašparovi, jemuž scházel jenom namalovaný obličej, aby vypadal jako dvorní šašek. Kdykoliv Mat zahlédl, jak si ho nějaký takový chlapík prohlíží, zmizel zpátky v davu. Tím horším způsobem se poučil, že ještě není v bojeschopném stavu, a kdyby hlava muže, který by ho zabil, skončila na kůlu u brány, bylo by mu to k ničemu.
Odpočinul si, kde to šlo, na prázdném sudu v ústí boční uličky, na lavičce před krčmou, kde bylo místo stěží pro jednoho, na kamenném schodě, než přišla majitelka domu a koštětem mu smetla klobouk z hlavy. Žaludek se mu líbal s páteří a začínal mít pocit, že na jeho křiklavé oblečení každý zírá, vlhko a chlad mu zalézaly pod nehty a jediné kostky, které našel, byly ty, jež se mu otáčely v hlavě. Ještě nikdy nezněly tak hlasitě.
„Nedá se nic dělat, musím se vrátit a dělat královně zatracenýho mazlíčka!“ zavrčel a s pomocí hole se zvedl z bedny ležící na kraji ulice. Několik kolemjdoucích se na něj podívalo, jako by už měl obličej namalovaný. Nevšímal si jich. Byli pod jeho důstojnost. Netloukl je holí po hlavě, jak by si zasloužili, takhle na člověka vyvalovat oči.
Ulice byly stejně plné jako předtím, a než se dostane do paláce, bude dávno po setmění, pokud se bude snažit projít mezi lidmi. Samozřejmě Tylin by už mohla spát. Možná. Zakručelo mu v žaludku, skoro dost hlasitě, aby to přehlušilo kostky. Kdyby se příliš opozdil, mohla by nařídit kuchařům, aby mu nedali nic k jídlu.
Udělal deset namáhavých kroků tlačenicí a potom zabočil do úzké, temné uličky. Nebyla ani vydlážděná. Bílá omítka na zdech bez oken byla popraskaná a opadávala, takže byly vidět cihly vespod. Páchlo to tady shnilotinou. Mat doufal, že to, co mu čvachtá pod nohama, je jenom bláto, i když to vydávalo ten odporný puch. A nebyli tu žádní lidé. Mohl jít celkem rychle. Tedy rychle na jeho současný stav. Nemohl se dočkat, až zase urazí pár mil, aniž by se zadýchal, všechno ho bolelo a musel se opírat o hůl. Kroutící se uličky, většinou tak úzké, že se rameny otíral o stěny, křižovaly město v bludišti, kde bylo snadné se ztratit, pokud člověk neznal dobře cestu. On nikdy nezahnul špatně, ani když se nějaký úzký průchod náhle rozvětvil na tři i čtyři uličky, které se všechny kroutily zhruba stejným směrem. V Ebú Daru zažil mnohou chvilku, kdy se potřeboval vyhnout pohledům, a tyto uličky znal jako své boty. Kupodivu měl však stále pocit, že ho někdo sleduje. Usoudil, že ho ten pocit neopustí, dokud si nesvlékne ty prokleté šaty.
Kdyby se musel prodírat mezi lidmi a zvířaty v ulicích a občas se procpat přes most, kde to vypadalo jako pevná stěna lidí, dostal by se nejvýš přes tři ulice, a takhle už byl skoro zpátky v paláci. Spěchaje šerým průchodem mezi dobře osvětlenou krčmou a zavřeným lakýrnictvím, napadlo ho, co budou asi mít v kuchyni. Tato ulička byla prostornější, vešli by se sem i tři lidé, kdyby se trochu přitiskli k sobě, a ústila na náměstí Mol Hara skoro před Tarasinským palácem. Bydlela tam Suroth a kuchaři se překonávali, poněvadž po prvním jídle je nechala všechny zmrskat. Mohli by mít ústřice se smetanou a možná uzené ryby a sépie na paprice. Při desátém kroku došlápl na něco, co nezačvachtalo, a se zachrčením šel k zemi, jen se na poslední chvíli pootočil, aby nepřistál na zraněné noze. Kabátem mu okamžitě začala prosakovat ledová tekutina. Doufal, že je to voda.