Zachrčel znovu, když mu na rameni přistály nohy. Chlapík přes něj přepadl a s kledbou sklouzl po blátě hlouběji do uličky, jen se mu podařilo zachytit se o stěnu krčmy, aby nepřistál na břiše. Mat byl zvyklý na šero, takže rozeznal štíhlého, nevýrazného muže. Muže s velkou jizvou na tváři. Ale nebyl to muž. Viděl, jak ten tvor rozerval jeho příteli holou rukou hrdlo, vytáhl si z hrudi nůž a hodil jej po něm. Ten tvor by byl přistál přímo před ním, hezky na dosah, kdyby nebyl klopýtl. Možná v jeho prospěch zapracoval vliv ta’veren, díky Světlu! Tohle všechno mu proletělo hlavou ve chvilce, než se gholam vzpamatoval a zamračeně se k němu otočil.
Mat s nadávkou sebral hůl a neohrabaně ji po něm hodil jako oštěp. Mířil na nohy, doufal, že mu je podrazí a získá tak chvilku času. Tvor odplul stranou jako voda, holi se vyhnul, jenom trochu uklouzl v blátě, a pak se vrhl na Mata. Zdržení však stačilo. Jakmile hůl opustila jeho ruku, sáhl si Mat do výstřihu pro liščí medailon, a jak ho vyndával, přetrhl řemínek, na němž visel. Gholam po něm skočil a Mat zoufale zatočil medailonkem. Stříbro, které ho chladilo na hrudi, se otřelo o napřaženou ruku se syčením, jako když se smaží slanina, a bylo cítit spálené maso. Tvor, rychlý jako blesk, se pokusil medailonu vyhnout a dostat se na Mata. Jakmile by se mu dostal do spárů, byl by Mat mrtvý. Tentokrát by si s ním gholam nepohrával, jako to udělal v Rahadu. Jak se Mat rozháněl, zasáhl liščí hlavou i druhou ruku a obličej, a pokaždé to zasyčelo a zasmrdělo, jako by udeřil rozžhaveným železem. Gholam, s vyceněnými zuby, couval, ale krčil se na špičkách, máchal rukama, připravený kdykoliv skočit.
Mat dál točil medailonkem, nejistě se zvedl na nohy a sledoval tvora, který vypadal jako člověk. Chce tě zabít stejně tolik, jako chce dostat ji, řekl mu tenkrát v Rahadu s úsměvem. Teď nemluvil ani se neusmíval. Mat netušil, kdo jsou „ona“ a „on", avšak ten zbytek byl jasný jako sklo. A on se skoro neudržel na nohou. Nemluvě o rameni, na němž mu gholam přistál. Musel se vrátit na ulici mezi lidi. Dostatečné množství lidí by toho tvora třeba zahnalo. Byla to jenom malá naděje, ale jediná. Ulice nebyla daleko. Slyšel hlasy, které vzdálenost příliš netlumila.
Opatrně couvl. Noha mu podklouzla na něčem, co vydávalo odpudivý zápach, a skončil zády opřený o zeď krčmy. Gholama zadrželo jen to, že po něm zoufale švihl medailonkem. Hlasy na ulici byly tak mučivě blízko. Stejně dobře ale mohly být v Barsine. Barsine byla dávno mrtvá země a on bude brzy také mrtev.
„Je tady v uličce!“ křikl jakýsi muž. „Za mnou! Honem! Nebo nám uteče!“
Mat upíral oči na gholama. Ten zalétl pohledem za něj na ulici a zaváhal. „Mám rozkaz vyhnout se pozornosti jiných než těch, jež sklízím,“ plivl po něm, „takže budeš ještě chvilku žít. Malou chvilku."
Otočil se a odběhl uličkou, jen trochu klouzal v blátě, ale stále jako by plynul, když zahýbal za krčmu.
Mat se rozběhl za ním. Netušil proč, věděl jen, že se ho ten tvor snažil zabít a zkusí to znovu, a ježily se mu vlasy na hlavě. Takže on ho zabije, až se mu to bude hodit, co? Když ho ten medailon dokázal zranit, možná by ho dokázal i zabít.
Dorazil na roh krčmy a uviděl gholama ve chvíli, kdy se ten po něm ohlédl. Znovu na okamžik zaváhal. Dveře do krčmy byly otevřené a ven se hrnuly zvuky zábavy. Tvor strčil ruce do díry po chybějící cihle ve zdi naproti a Mat ztuhl. Stvoření očividně nepotřebovalo žádné zbraně, jenomže pokud si tam nějakou schovalo... Nemyslel si, že by přežil, kdyby s ním ten tvor bojoval s nějakou zbraní. Po rukou následovaly paže a potom strčil gholam do díry i hlavu. Matovi spadla brada. Gholam se protáhl i hrudníkem, pak nohama a byl pryč. Dírou, do níž by Mat stěží strčil obě ruce.
„Myslím, že jsem něco takového ještě neviděl,“ promluvil kdosi vedle něho a Mat nadskočil, když si uvědomil, že již není sám. Mluvčí měl ohnutá ramena a bílé vlasy starce, ohromný orlí nos, smutný obličej a na zádech ranec. Do pochvy pod kabátem vracel velmi dlouhou dýku.
„Já jo,“ pronesl Mat dutě. „V Shadar Logothu.“ Občas se mu odněkud vynořily kousky vlastních vzpomínek, o nichž si myslel, že je ztratil, a to se stalo, právě když se díval na gholama. Byla to jedna ze vzpomínek, u nichž si přál, aby zůstaly ztracené.
„Návštěvu toho místa přežije málokdo,“ podotkl stařec a zadíval se na něj. Jeho svraštělý obličej byl Matovi vzdáleně povědomý, ale nedokázal si ho zařadit. „Copak tě přivedlo do Shadar Logothu?“
„Kde máš přátele?“ zeptal se Mat. „Ty lidi, na který jsi volal?“ V uličce byli jen oni dva. Hluk z ulice byl nepřerušený, nikdo nevolal, že někdo uteče, pokud si nepospíší.
Stařec pokrčil rameny. „Nejsem si jistý, jestli někdo rozuměl, co křičím. Je jim těžko rozumět. Ale myslel jsem, že toho chlapíka zaplaším. Když jsem ho pak ale viděl...“ Ukázal na díru ve zdi a nevesele se zasmál, až mu byly vidět díry po zubech. „My dva asi máme Temného štěstí.“
Mat se zašklebil. O sobě to slýchal často a nelíbilo se mu to. Hlavně proto, že si nebyl jistý, zda to náhodou není pravda. „Asi ano,“ zamumlal. „Odpusť mi, měl bych se představit člověku, co mi zachránil život. Jsem Mat Cauthon. Ty jsi v Ebú Daru nový?“ Ten ranec znamenal člověka na cestách. „Tady těžko najdeš místo na spaní.“ Opatrně muži stiskl pokroucenou ruku. Byla hrbolatá, jako by si naráz zlomil všechny kosti a špatně mu srostly. Stisk měl však pevný.
„Jsem Noal Charin, Mate Cauthone. A jsem tady už nějaký čas. Jenže můj kavalec v podkroví u Zlaté kachny teď zabral tlustý obchodník s olejem z Illianu, kterýho ráno vyhodili z jeho pokoje kvůli seanchanskýmu oficírovi. Napadlo mě, že dneska přespím někde v uličce.“ Ohnutým prstem si pohladil nos a zasmál se, jako by spaní v uličkách bylo běžnou věcí. „Nebude to poprvý, co takhle spím, dokonce i ve městě.“
„Myslím, že v tom ti můžu posloužit,“ sdělil mu Mat, ale zbytek slov spolkl. Kostky se mu v hlavě otáčely dál. Podařilo se mu na ně zapomenout, když se ho snažil zabít gholam, ale ony se dál odrážely, dál čekaly, než se usadí. Pokud ho před něčím varovaly, tak to muselo být horší než gholam, a on nechtěl ani vědět, co to je. Jen věděl, že to zjistí. O tom nebylo pochyb. Zjistí to, až bude pozdě.
17
Růžové stuhy
Přes náměstí Mol Hara vál studený vítr, zvedal Matovi plášť a hrozilo, že zmrazí bláto na jeho šatech, když s Noalem spěchal k paláci. Slunce sedělo na střechách, již zpola zapadlo, a stíny se dloužily. Mat jednou rukou držel hůl a druhou v kapse svíral přetržený řemínek od medailonku, aby ho mohl vytáhnout, pokud by to bylo nutné, a tak nechal plášť pláštěm. Celé tělo ho bolelo a v hlavě mu varovně chřestily kostky. On si toho ale skoro nevšímal. Musel se soustředit na své okolí a jen si říkal, jak malou dírou se ten tvor asi protáhne. Nejistě sledoval štěrbiny mezi dlažebními kameny. I když nebylo příliš pravděpodobné, že by se po něm ten tvor vrhl na otevřeném prostranství.
Z okolních ulic se nesl hluk, ale tady jen kolem kašny se sochou dávno mrtvé královny Nariene proběhl hubený pes. Někteří lidé tvrdili, že její zdvižená ruka ukazuje na výnosy z oceánu, jež obohatily Ebú Dar, a jiní, že varuje před nebezpečím. Ještě další zastávali názor, že její nástupce chtěl upoutat pozornost pouze k tomu, že socha má odhalené jedno ňadro, a tvrdil, že Nariene nebyla zrovna z nejpočestnějších.